Nic není nemo¾né
Pøed Vánocemi jsme se byli podívat s mu¾em na vánoèní trhy. „Letos si vezmu teplejší boty a podvlíkaèky, abych se zase nenachladil, jako loni“ hlásil man¾el. Potmìšile jsem se ušklíbla. Ach jo, zaèínám být jakási škodolibá, uvìdomuji si to, ale nemohu si pomoct. „Dìlej, jak myslíš. Nakonec jsi nejmoudøejší, tak co bych ti radila.“ S chutí bych si dala pár facek. Copak tak se mluví s hlavou rodiny? Zaèíná se mnì nìjak deformovat charakter.
„Ta»ko, pojedeme trojkou k pomníku a vezmeme to pøes Námìstí Rudé armády. U¾ by tam mohli vrátit toho ruského vojáka. Chybí mi jeho vztyèená ruka a odhodlaná tváø. Co naplat, je to socha mého mládí.“
Park kolem pomníku se upravuje a vojáka poslali do lázní, aby mu spravili fasádu. Jeho vzezøení bylo obaleno smogem a špínou z èetných automobilových výfukù, projí¾dìjících kolem. Samozøejmì, ta»ka chtìl jít cestou vlevo, já míøila doprava. Sešli jsme se… ne sice na Vlachovce, ale na protìjším chodníku. Jako obvykle, pán kráèí krok co krok, pøede mnou, já však za ním hopla hop zrovna ne. Nespìchám. Pozornì sleduji davy, kdy¾ v tom mùj zrak spoèinul na neobvyklém jevu.
Na protìjším chodníku stojí sleèna, a u její nohy se zvìdavì rozhlí¾í prasátko. Co prasátko? Èuník jako hrom. Má na sobì postroj s vodítkem, ale sleèna ho nedr¾í. Naskoèí zelená. Sleèna vstoupí do vozovky a èuník ji poslušnì následuje, jako dobøe vychovaný psík. Pøed chodníkem na mé stranì se èuník zarazí a zaène lelkovat smìrem do vozovky. Sleèna uchopí vodítko a zavelí: „Jdeme, jdeme“ a èuník ji následuje. Fascinovanì hledím na podivnou dvojici a zvolna se šourám za nimi. Na cestièce v parku sleèna odepne èuníka z vodítka a ten se s rozkoší rozbìhne trávou, pocukrovanou trochou snìhu. Rypáèkem nadzvedává kupky navátého listí a labu¾nicky si vychutnává chvilku svobody. Stojím na cestièce a zírám. Po vykonání potøeby sleèna peèlivì sesbírá kupu mrvy a vrací se na cestièku.
Dávám se s ní do øeèi. Chválím slušnì vychovaného tvora a ptám se na rasu. Myslela jsem si, ¾e jde o vietnamské prasátko, ale øekla mnì, ¾e je to nìjaká èistokrevná anglická rasa, její¾ jméno jsem okam¾itì zapomnìla. Bylo tøi roky staré. Øíkala, ¾e je doma velmi èistotné a poslušné a ¾e by ho nedala nikomu na svìtì. Den se mnì rozzáøil krásnými
barvami a povznesená nálada trvala celý den. Sice mne mírnì rozladil hnusný punè, který ten den prodávali na Námìstí svobody, ale po nahlédnutí do Zoo koutku vedle døevìného Betlému v ¾ivotní velikosti se mnì nálada vrátila.
Druhý den jsem šla nakupovat kapsièky do blízkého Zverimexu. Prodávají tam mé kamarádky, se kterými si u¾ pár let tykám. Obì mají doma nìjaké to zvíøátko a tak není nouze o sdìlované radosti i strasti ka¾dého chovatele. Nejsem sice milovník psù typu pinèl a èivava, ale ty rozkošné obleèky, které u nich visí na ramínkách, mnì v¾dy dostanou. Obèas pøijde nìjaký páník se svým miláèkem a jsem v¾dy pobavena, kdy¾ pejsci bìhají od jednìch hraèek ke druhým jako malé dìti a nevìdí, co si døív vybrat.
Se zaujetím jsem kamarádkám vyprávìla o èuníkovi, kterého jsme vidìla. Man¾el jedné z nich øíkal, ¾e toto prasátko není jediným podivným obyvatelem našeho mìsta. Po Èeské ulici prý pravidelnì chodí bílá koza, s obrovským vemenem, bez vodítka a mlsnì nakukuje do pøilehlých obchùdkù. Majitelé prý mají ještì ve své domácnosti oslíka (který jako by vypadl z oka tomu, co hraje v pohádce…no…no…no…, kdo mnì pomù¾e? Je tam vìta: „Oslíèku otøep se!“ ®e by „Obušku s pytle ven?“) a rovnì¾ jedno prasátko. Koza prý chodí sama, na køi¾ovatce s funkèním semaforem se zastaví na èervenou, a kdy¾ naskoèí zelená, rozejde se spolu s davem. Oslíka a prasátko vodí majitelé na vodítkách.
Tyto obyvatele jsem ještì nevidìla, ale u¾ vím jaké mám pøání. Chtìla bych vidìt tuhle trojici pohromadì na vlastní oèi!
Irena Atzlerová