Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Benedikt,
zítra Tibor.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Ztracené poklady èeských panovníkù
Potom odìn v kní¾ecí roucho a obut v královskou obuv vsedne oráè na bujného oøe, avšak nezapomínaje na svùj stav, vezme s sebou své støevíce, zcela z lýèí ušité, aby je dal schovati pro budoucnost, a chovají se na Vyšehradì v kní¾ecí komoøe a¾ podnes a na vìèné èasy. Tak popisuje první èeský kronikáø Kosmas slavnostní chvíli, kdy do Stadic pøišli poslové pro Pøemysla a vyzvali ho, aby se o¾enil s knì¾nou Libuší a stal se jejich kní¾etem. Slavné lýkové støevíce mìly od té doby v¾dy pøi uvedení na kní¾ecí stolec novému panovníkovi pøipomenout, odkud vzešel. Ctihodný Kosmas se však pøece jenom zmýlil, kdy¾ si myslel, ¾e mocní mu¾ové budou takový podivný zvyk dodr¾ovat na vìky vìkù.
Málo vznešená tradice
K botkám prý Pøemysl toti¾ pøidal i pouèení, ¾e by se vládce nemìl povyšovat nad ostatní, ponìvad¾ jsou si všichni rovni, a hledìt si víc vlastních lidí ne¾ spolkù s cizinci. Tak to tedy pøehnal. Bylo jen otázkou èasu, kdy tento selský korunovaèní klenot nìkdo vyøadí. Podle Dalimilovy kroniky se k tomu nakonec odhodlal a¾ dvacátý sedmý kní¾e a ètvrtý èeský král Václav I. Údajnì se za svùj nízký pùvod tak stydìl, ¾e si odmítl pøi korunovaci prohlí¾et nìjaké lýèí. Mo¾ná se obával, aby mu nevrazili do ruky i otku a neposlali ho s volky na pole. Co¾ byl zbyteèný strach. Jeho otec Pøemysl Otakar I. mìl neblahé zkušenosti s glejtem o dìdiènosti èeských králù, který nebyl po smrti druhého krále Vladislava dlouho naplnìn a musel se získat od nového císaøe jiný. Pro jistotu proto nechal syna Václava I. korunovat ještì za svého ¾ivota. Dalimil mìl na Václava I. takovou zlost, ¾e mu nepøipsal jen úmyslnou ztrátu cenné pøemyslovské památky, ale dokonce tvrdil, ¾e pøikázal vyhnat ze Stadic své pøíbuzné a do vsi pøistìhoval Nìmce. Mìlo to být symbolické vyjádøení nespokojenosti èeské šlechty s tím, ¾e král hledal oporu ve spojeneckých smlouvách na západ od pomezních hvozdù, které nechal dokonce mýtit. Co ovšem bylo nejhorší, zisk ze zakládaných mìst dostávali právì cizinci, které sem král usazoval. Ani na vojenských výbojích neèekala nositele slavných èeských meèù nadìje na bohatou koøist. Král si na výpravu proti rakouskému vévodovi povolal na pomoc sbory míšeòského markrabìte. Èeské truhlice zùstaly prázdné. Dalimil, který zøejmì pocházel z pøedního èeského šlechtického rodu, musel takovou politiku hodnotit zvláš» kriticky. Nutno pøiznat, ¾e jinak liknavý král, jen¾ holdoval lovu rozhodnì víc ne¾ vládnutí, se znepokojením pozoroval, jak se blí¾í mongolský vpád. V Evropì o tomto nebezpeèí vìdìli dlouhá léta dopøedu, ovšem nikdo nic nepodnikl. A u¾ vùbec ne pro Václava. Øíšská kní¾ata se rvala mezi sebou a osud køes»anského svìta, který mìla bránit, je pramálo zajímal. V roce 1241 proto nikdo nestál v cestì Mongolùm, kteøí mimo jiné zpustošili Moravu. Druhý úder by zøejmì rozdrtil i èeské království. Nepøišel. Nikoli proto, ¾e by se koneènì dali všichni dohromady, ale zasáhla náhoda. Zemøel velký chán a Mongolové spìchali domù, aby se zúèastnili volby nového. Sláva Èingischánovi, který pøed lety stanovil zásadu, ¾e volit se mù¾e jen na pùvodním mongolském území.
 
Zlatá hrouda
Sázka Václava I. na západní spojence nevyšla. Nechali ho na holièkách a jen shrábli vzácné kovy. Kronikáø František Pra¾ský, který psal v dobì vlády Karla IV., se sna¾il vyvinit krále pozoruhodnou úvahou: »A tý¾ král Václav nemiloval peníze a poklady, proto si zlato a støíbro nepova¾oval za nic.« No, tì¾ko tomu uvìøit, kdy¾ panovník tak rád prohánìl zvìø po lesích. Nevedl zrovna nenákladný ¾ivot. Nicménì kronikáø František Pra¾ský se pokusil podpoøit tento obraz Václava I. historkou o neklidném spánku, pøipomínající pohádku o princeznì na hrášku: »Nebo» kdy¾ v té dobì vzkvétaly a dobøe prospívaly zlaté doly v Jílovém, jakýsi ctitel a kopáè zlata tamté¾, pøíjmením Sloiger, králi nabídl a odevzdal hroudu zlata, vá¾ící dobøe deset høiven.« Komorníci blýskavý kámen popadli a šoupli ho králi pod lù¾ko. Václav se pak nìkolik nocí pøevaloval, poèítal míšeòské meèe a stejnì neusnul. Pøikázal proto prohledat místnost, aby odhalil dùvod své nespavosti. Nakonec pøevrátili i lù¾ko a našli pod ním hroudu zlata. Král se otøásl nechutí. Tak hrozná vìc v jeho lo¾nici! Tento neš»astný poklad byl urèitì pøíèinou jeho bdìní. Potom následuje ponìkud sporná pasá¾, která vyvolává pochybnosti, zda se tento pøíbìh mohl vùbec pøihodit. Král prý byl tak znechucen, ¾e pøikázal komorníkùm, aby ho ihned té odporné vìci zbavili. Nedal zlato, které nechtìl, ani nìkterému klášteru, ani potøebným, jak by èlovìk pøedpokládal, ale svým slu¾ebníkùm. Ti si pak hroudu podle kronikáøe rozdìlili mezi sebou. Mo¾ná jsem u¾ pøesycena detektivkami, ale tento pøíbìh mi pøipadá spíše jako obhajoba komorníkù poté, co se po smrti Václava I. zaèal jeho syn, budoucí král ¾elezný a zlatý, Pøemysl Otakar II., shánìt po dìdictví. Syn, který se dostal s otcem svého èasu do ostrého sporu, mìl však u dvora zøejmì i vìrné zastánce. Ti utajili královu smrt, kdy¾ ho po lovu u Berouna ranila mrtvice. Rozeslali pánùm a ¾oldnéøùm listy, aby ihned vrátili statky, které dostali do zástavy. Laèní vìøitelé vidìli peèe» a podrobili se. Asi ne moc ochotnì, proto¾e spìchali na Pra¾ský hrad. Zøejmì, aby krále pøesvìdèili, ¾e si zástavy ještì ponechají. Tam je pøedvedli pøed Václavovo ji¾ øadu dní bezduché tìlo a uvrhli je do ¾aláøe. A tak následník nevstupoval na trùn s prázdnýma rukama. Zlatou hroudu, vìnovanou jakýmsi Sloigerem, se však dohledat a pøidat ke korunnímu pokladu nepodaøilo.
 
Pohøební klenoty
Král Václav I. sice podle kronikáøù pohrdl nejen lýkem, ale i zlatem, ovšem nikoli korunou. Jak ovšem vypadala ta, kterou nosili pøemyslovští vladaøi, se mù¾eme jen dohadovat. Korunovaèní klenoty z té doby se toti¾ nedochovaly. I kdy¾ pøece jenom jisté vodítko máme. Poskytl nám ho právì Václavùv slavný syn. A¾ po dlouhých sedmnácti letech od neš»astné bitvy na Moravském poli nechal Václav II. pøevézt jeho ostatky do Prahy, kde se konal velkolepý, by» znaènì opo¾dìný pohøeb. A zøejmì pro tuto pøíle¾itost byly vyrobeny pohøební insignie z pozlaceného støíbrného plechu. Koruna, ¾ezlo i jablko zùstaly v hrobì s Pøemyslem Otakarem II. a¾ do sedmdesátých let minulého století, kdy byl opukový náhrobek, zhotovený na pøíkaz Karla IV., otevøen a prozkoumán. Snad tedy pøemyslovská koruna pro ¾ivé krále, nejspíš celá ze zlata, nebyla pøíliš honosná. Pokud slou¾ila za vzor klenotníkovi pro pohøební výbavu, pak zobrouèky zdobené tepanými vzory vystupovaly støídavì lilie a køí¾e. Obdobnì ostatnì vypadala i koruna v hrobì Rudolfa I. Habsburského, který nakrátko vládl v Èechách po vra¾dì posledního Pøemyslovce, Václava III., a jeho¾ volba se tehdy jevila spíše jako z nouze ctnost. Ti, kteøí dále pøipadali v úvahu, byli ještì horší. Èechùm se nový vladaø i tak pøíliš nezamlouval. Posmìšnì mu øíkali Kaše, proto¾e nedovedli pochopit, proè panovník jí støídmì. Poøádnì se nabaštit patøilo v¾dy k èeským prioritám. Rudolf si nejspíš prostou krmi nevybral dobrovolnì. Donutily ho k tomu asi zdravotní potí¾e. Ka¾dopádnì nerozhazoval ani za jiné vìci a sna¾il se vymanit z dluhù. Myslel to dobøe. Jen¾e brzy podlehl nemoci, pravdìpodobnì úplavici, ve vojenském le¾ení u Hora¾ïovic, kdy¾ si sem pøišel vynutit poslušnost. V té chvíli se nejvíc pøiblí¾il Pøemyslovcùm. I jeho smrt utajili a páni pøísahali vìrnost mrtvole ukryté ve stínu. I jeho hlavu posmrtnì ozdobila záhrobní koruna, na její¾ výrobu se støíbrem rozhodnì nešetøilo. O to vìtší pøekvapení èekalo na badatele u hrobu Otce vlasti Karla IV., našeho nejslavnìjšího panovníka. Po pohøebních klenotech ani stopy. Co¾pak král Kaše ve smrti pøedèil tak skvìlého vladaøe? Nakonec se zjistilo, ¾e pár døevìných úlomkù je pozlacených. A kdy¾ se sestaví, pøipomínají zlomky koruny. Není jasné, proè se zmìnil pohøební zvyk a místo korun z drahých kovù se do rakve zaèaly vkládat napodobeniny z málo trvanlivého døeva. A nejen to. V polovinì 18. století zkoumala hroby na Pra¾ském hradì císaøská komise, která zapsala, ¾e koruna Karla IV. byla zdobena jen bezcennými zelenými kameny a po dotyku ruky se rozpadla. Korouhev a štít, které podle zpráv o pohøbu byly také souèástí pohøební výbavy, u¾ v té dobì byly nenávratnì ztraceny.
 
Olupovaný svìtec
Nejvìtší tlaèenice bývá v katedrále sv. Víta v Praze u kaple, kde jsou ulo¾eny ostatky svatého Václava. Kronikáøi tvrdí, ¾e je sem nechal pøivézt Boleslav I. tøi roky po vra¾dì. Historici o tomto údaji pochybují. Trojka je posvátné èíslo, a tak se k legendì hodila. Kní¾e ale k tomuto kroku prohlášení bratra za svatého asi pøikroèil a¾ mnohem pozdìji. V dobì, kdy usiloval o zalo¾ení pra¾ského biskupství a potøeboval místního svatého. Ve støedovìku staèilo jen pøevézt ostatky z pùvodního hrobu na místo uctívání, a bylo hotovo. ®ádné slo¾ité schvalování nemusel svìtec podstupovat. Zpoèátku šlo tedy spíše o politický akt, který širokou odezvu nevzbudil. Boleslav hlavnì potøeboval umlèet odpùrce zalo¾ení biskupství, kteøí se èertili, jak pøijdou o tuèné pøíjmy z Èech. Obraz dìsivého bratrovraha Boleslava a muèedníka Václava vznikal za hranicemi kní¾ectví pøedevším z majetkových a mocenských dùvodù. Postupem èasu výhodu zemského pøímluvce mezi svìtci oceòovalo stále více vìøících a úcta k Václavovi vzrùstala. Jedním z prvních èinù Karla IV., ještì jako kralevice, byla v roce 1333 výzdoba hrobu dvanácti støíbrnými apoštoly. Sochy v katedrále vydr¾ely pouhé tøi roky. Domù se zase pøiøítil král Jan Lucemburský. Vedl nákladný ¾ivot prvního rytíøe Evropy. ®ádná bitva èi ¾ádný turnaj se bez nìho neobešly. V Èechách shánìl prostøedky pro vydr¾ování ozbrojencù a své putování po ostatních dvorech. Støíbrné apoštoly dal svým vìøitelùm do zástavy. Propadla. Jak jinak. Jan Lucemburský se to po pìti letech, zøejmì pod tlakem kritiky, sna¾il napravit tím, ¾e svatovítské kapitule pøiøkl desátky ze všech èeských støíbrných dolù. To Karel IV. na svìtci neskrblil a jeho hrob doslova oblo¾il zlatem a drahokamy. S koncem lucemburského panování však vzaly za své i tyto nesmírné poklady. Neblaze proslulý Zikmund se nerozpakoval a cennosti sebral. Vyplatil jimi dlu¾ný ¾old. Zbytek byl odvezen na Karlštejn, kde se rozplynul v zajištìní ¾ivobytí pro hradní posádku. A¾ v 17. století se doèkal Václavùv hrob nových støíbrných soch. V roce 1806 však musely být odevzdány do mincovny. Dnes je na tumbì umístìn døevìný relikviáø, zlatì natøený a zakrytý èerveným brokátem. Mìlo jít o provizorium pøi dostavbì chrámu na poèátku 20. století. Alespoò se snad doèká Václav, tolikrát panovníky obdarovaný a zase oloupený, klidu. Poklady v podobì zlata, støíbra a drahokamù èeským vladaøùm dlouho nevydr¾ely. Jistotou této zemì proto zùstává bohatství lidské práce, která zatím v¾dycky pøekonala ty nejvìtší krize. Co mocní lehce rozházeli, to prostí museli znovu a znovu vydobýt, aby zemì pøe¾ila.
Miroslava Mouèková
Zdroj: Haló noviny


Komentáøe
Poslední komentáø: 23.05.2005  14:17
 Datum
Jméno
Téma
 23.05.  14:17 Kamila :)
 23.05.  14:17 Kamila :)