Kdy¾ jsem ještì ¾ila v pevnosti
Váš pøíbìh
Budí mì nejdokonalejší, a ¾ádným technickým zázrakem nepøekonaný budík. Slepice kdákají, mouchy a vèely bzuèí, pøíroda hlasitì dýchá, od sousedního pekaøe voní chleba. Tento budík má takovou schopnost, ¾e mì budí pozvolna, a¾ kdy¾ ho moje mysl sama nenásilnì pøijme. Tìlo a pøíroda jsou synchronní. Slunce ji¾ udìlalo kus cesty na nebeské pláni, ale mnì je to jedno. Ještì neznám ustavièný pocit musismu, kombinovaný se starostí a spìchem, jsem jenom já se svými krááásnými starostmi, co bude k obìdu a kam si dnes pùjdeme hrát.
Ještì nevím, ¾e jednou, a¾ pøijdou dìti, se já zmìní na my a starost o nì mì ji¾ do konce ¾ivota neopustí. U¾ nikdy nebudu mít klid v duši, jako kdy¾ jsem dítì.
Babièka ji¾ naplno topí v kamnech, aèkoliv je léto a teplo. Kde by také jinak pekla vdolky? Dnes bude zapra¾ená polévka a vdolky s ovocnou omáèkou. To já moc ráda. Ke snídani dostávám culifindu s mlékem a chleba s máslem. Kafe sice nemù¾u ani cítit, ale podle babièky je zdravé, a abych ho tedy vypila, dostávám ten nejkrásnìjší hrneèek. Babièka neví, co by vymyslela za metody, aby do mì nìjaké zdravé (podle ní) jídlo dostala. S masem je to ještì horší a tvaroh, ten já mù¾u jedinì v buchtách. Vajíèka, ty já miluju, jsou rovnou od slepièek. Ka¾dý veèer máme takový rituál, ¾e babièka umíchá syrový ¾loutek s cukrem a jako medicínku, šup do bøíška. Po ka¾dých prázdninách jsem jako kulièka, ale ještì v normì. V Praze se pøi nemocech kila rozplynou jak mlha nad lesy.
Babièka zastele duchnami man¾elské postele, které jsou široké jak bitevní loï a v pohodì tam spáváme všichni tøi i s dìdeèkem. Pøes ustlané postele pøehodí babièka krajkovaný pøehoz a jako lodní stì¾eò umístí do èela lodi parádní, vyšívaný polštáøek. Je uklizeno. Babièka s dìdeèkem bydlí v jedné místnosti, kde se vaøí, jí, spí, a kdy¾ prší, tak se hrají rùzné hry. V sobotu se koupeme v plechové vanì, kterou ze sínì postaví doprostøed místnosti a dìdeèek do ní nanosí vodu èásteènì od pumpy a èásteènì ohøátou na kamnech. Jsem první na øadì. Mnì to samozøejmì pøipadá ú¾asnì útulné, ale pro nì je to asi nároènìjší. Kadibudka je na dvorku, a kdy¾ je v noci nutnost, tak se svíèkou èi baterkou je to štrapáce. Já se mám dobøe, mám bílý plechový noèník, s modrým okrajem, moc ho nevyu¾ívám, spím jak dub, ale prý neklidnì. Doká¾u se po posteli toèit a prý i nìkdy dìdeèka lechtám na patì. Ne¾ usneme, uèí mì babièka zpívat písnièky, vìtšinou táhlé a tklivé, jako - u¾ mì konì vyvádìjí, nebo darovalo mì dìvèátko prstýnek zlacený a já jí za to rù¾i dal na dùkaz lásky svý ...
Opláchnu se na lavóru, pøejedu párkrát kartáèkem zuby, hrábnu do vlasù høebenem, ani copánky nezapletu a uháním ven. Èeká na mì Berta, moje vìrná, snìdá kamarádka. Zajdeme pro pekaøovic Jiøinku, ta je jako já, taky se budí, a¾ se vzbudí. Rozlo¾íme panenky, koèárky a všechny panenkovské propriety a zcela se ponoøíme do hry, svìt lidí pro nás neexistuje. Berta toho sice moc nemá, proto¾e se svojí širokou rodinou vandruje z místa na místo, ale to nevadí, její panenka se vozí v našich koèárcích. Vaøíme z písku a trávy jídlo pro panenky i pro nás a dìláme, jako¾e jíme. Hra na jako, je stará známá, dìtmi osvìdèená hra s fantasií.
Dnes je také den, kdy pojedu s dìdeèkem za mìsto, na skládku s velkými odpadky. Na skládku jdu po svých, ale na zpáteèní cestì mì dìdeèek poveze ve vyprázdnìném vozíku - ¾ebøiòáku. Sice mi drkotají zuby, kdy¾ vozík nadskakuje po dla¾bì, ale pøipadám si náramnì.
V nedìli, chodíme s babièkou do parku, kde dìdeèek hraje v místním orchestru na fagot a korzujeme kolem dokola a stále nìkoho zdravíme. Mám nedìlní šaty, bílé pono¾ky, mašle v copech, zkrátka ¾ijeme spoleèenským ¾ivotem.
Náruè mojí babièky a dìdeèka je pro mì bezpeèná a nedobytná pevnost, kterou jednou zdolá jen ubíhající èas.
Èím je èlovìk starší, tím více na nìj dotírají vzpomínky, hlavnì ty krásné, ty nepøíjemné se nìjak samy vyfiltrují. Ty krásné vzpomínky jsou záchytným bodem, kdy¾ je èlovìku nejhùø, kdy¾ je nemá, jeho ¾ivot je chudší. O tom by mohla vyprávìt vìtšina dìtí z dìtských domovù.
Naïa Dubcová