O malém Onráškovi
vánoèní povídka
Malý Ondrášek se pomalu šoural tmavou síní pøed domovní dvéøe, aby se ještì pøed veèeøí podíval, kde se potlouká to tolik oèekávané zlaté prasátko. Celý den si utahoval pásek a tak si myslel, ¾e má pøece právo jej vidìt, kdy¾ ten pøikázaný pùst tak poctivì dodr¾oval…
Sluníèko u¾ zapadalo, ale krajina kolem ještì nebyla v úplné tmì. Nebe bylo krásnì jasné a na nìm se a¾ kdesi v závratných výšinách tøepotalo tisíce hvìzd. Zdálo se mu, jakoby obloha byla poseta støíbrným prachem, do které veliký jasný mìsíc v úplòku rozléval své bílé svìtlo a štìdøe jím naplòoval celý jejich dvùr. Bìlounké jiskérky promrzlého snìhu svítily pod jeho dotekem a v tmavém pozadí lesa na protìjším svahu dávaly tušit, ¾e štìdroveèerní kouzlo Vánoc u¾ pøichází…
Všude kolem bylo takové podivné ticho, ¾e malý Ondøej slyšel i svùj dech. Sousedé od naproti a¾ teprve nyní roz¾ehli svìtlo ve své døevìné chaloupce. Co asi dìlali tak dlouho a po tmì? S podivem jen zavrtìl hlavou a rozhlí¾el se dál okolo sebe. Pozoroval bílá pole, louku a pohlédl i vzhùru a¾ k nebi a znova po dvorku a po všech mo¾ných koutech - ale prasátko nikde! A to jej tady ve stejnou dobu hledá poctivì u¾ ètvrtým rokem a poøád je to marné…
V¾dycky mu doma øíkají, ¾e se poctivì nepostil, ¾e nìco nìkde tajnì “u¾diboval“a proto, ¾e na Štìdrý veèer to zlaté prasátko nevidí. To ale není pravda. Tentokrát to jistì není pravda, proto¾e si dával veliký pozor a dnes opravdu nedal do úst ani sousto - ba ani vody se nenapil a zase nevidí vùbec nic !
Kdoví jestli… blesklo mu hlavou, ale dál u¾ nedomyslel! ®e by mu máma lhala? Tomu ani sám nemohl uvìøit… A» u¾ je to tak èi onak, zlaté prasátko tu opravdu nikde není!
Byl u¾ celý prokøehlý a chtìl se vrátit do svìtnice, kdy¾ v tom se mu zazdálo, ¾e slyší mámin hlas. ”Hej“ - zvolal do šera dvorku. Ticho… Co to jen mohlo být? V tom se však ve snìhovém poprašku pøímo pøed ním nìco pohnulo. ®e by pøece jen to zlaté prasátko (?) - pomyslel si vzrušenì. Ale kdepak! Kdy¾ pøistoupil blí¾e a sehnul se a¾ k tomu schoulenému raneèku ve snìhu tak poznal, ¾e je to malý je¾ek.
Mo¾ná se tu zatoulal poté, co jej nìco probudilo ze zimního spánku a pøitom zabloudil a¾ sem. Uvidìl svìtlo a dostal veliký hlad - mo¾ná vìtší, ne¾ jaký poci»oval malý Ondra u¾ od samého poledne. Co s tebou milý bráško (?) - uva¾oval nad schouleným a tøesoucím se klubíèkem. Je ti zima to vidím, ale jestli ti kruèí v bøíšku nebo máš ¾ízeò, pak jsme na tom oba stejnì! Nic si z toho nedìlej a vydr¾, však u¾ se brzo oba doèkáme. Pøitom si stáhl svou èepici s hlavy, zlehka postrèil je¾ka do èepice a rozbìhl se s ním domù…
Doma je¾ka vyklopil do košíku u dveøí a èekal, co to s ním udìlá. Nestalo se nic. Je¾ek si klidnì le¾el schoulený v klubíèku, zøejmì byl poøádnì vylekaný tou zmìnou prostøedí a tak jej Ondra nechal odpoèívat a vìnoval se znova štìdroveèerním pøípravám - jak mu to u¾ v poledne maminka pøikázala. Ondrášek se nemohl doèkat a dávno u¾ mohl být se vším hotový. Byl u¾ také poøádnì umytý a naèesaný a tak na sebe ještì natáhl tu sváteèní bílou košili, kterou mu máma pøichystala a èekal.
Venku za okny se u¾ mezitím úplnì setmìlo. Však u¾ bylo také po klekání a dny jsou nyní velmi krátké. Ondra však znova vybìhl nedoèkavì pøed dùm, aby se dnes u¾ pokolikáté podíval co je venku nového a co se tam dìje…
Mìsíèek na obloze u¾ svítil mnohem jasnìji a èiro-èirá tma jakoby se tím rozjasnila. Drobounké husté jíní všude kolem naplnilo studený vzduch a Ondra se pøitom tak zhluboka nadechl a¾ ho píchlo na prsou. Vrazil si ruce do kapes a znovu se rozhlí¾el kolem sebe.
Tu a tam u¾ bylo vidìt v oknech takové podivné mihotavé svìtlo, ale uvnitø nebylo vidìt ¾ádných stromeèkù. Ty ještì lidé tenkrát na valašských pasekách neznali…
Zato kolik bylo hlav v jejich rodinì, tolik tam bylo pøevrácených talíøù na stole a na ka¾dém z nich plály tøínohé svíèièky, které vytváøely takové sváteèní a podivnì mihotavé osvìtlení.
A jinde zase stála na stole hlinìná mísa a¾ po vrch naplnìná vodou a na ní se kmitala drobná svìtélka. Byly to malé svíèièky posazené do skoøápek oøechù, které hoøící plavaly po vodní hladinì. Ka¾dý èlen rodiny mìl jenom jednu hoøící lodièku a od vìkù vìkoucích se povídalo, ¾e komu døíve dohasne, tak ten první umøe. A komu bude hoøet nejdéle, tak ten ¾e bude na tomto svìtì ¾ít nejdéle.Podivné napìtí se zraèilo ve tváøích sousedù, sklonìných právì nad stolem a upøenì hledích na ta mihotavá svìtýlka....
Ondráškovi však najednou zabylo chladno a tak se zas rychle vrátil do jizby. Probìhl tmavou síní a vstoupil do ozáøené svìtnice s prostøeným sváteèním stolem.Tady u¾ bylo všude plno vùnì. Na kraji plotny se ještì kouøilo z odstaveného hrnce a byl tady cítit vaøený hrách, vonìla tu ¾itná krupice a bílá polévka se sušenýma høibama a dobrou smetanou. Na kraji dlouhého stolu pokrytého bílým ubrusem u¾ také stály dvì veliké mísy naplnìné sušenýma hruškama a v té další byly zas èerstvé jablka, oøechy a sušené trnky.
Maminka ještì narychlo postavila na stùl talíø se šipinkovým vdolkem, na který se pak pøi veèeøi odkládaly zbytky jídel, aby prý ze sváteèní veèeøe zùstalo nìco i pro dobytek. Tatínek a všechny dìti však u¾ sedìly okolo sváteèního stolu a kdy¾ si pak pøisedla i maminka, tak se tatínek za nás a za všechny dobré lidi ještì pomodlil a my jsme se koneènì pustili do voòavého sváteèního jídla.
Také Ondra spoøádal svou porci s velkou chutí, ale kdy¾ u¾ skoro dojídal hlavní chod svojí veèeøe tak si vzpomnìl, ¾e tam nìkde v koutì u dveøí zanechal toho svého pichlavého kamaráda je¾ka. Jistì se u¾ v teple naší svìtnice probral ze spánku a bude mít veliký hlad èi ¾ízeò. Rychle odlo¾il svou l¾íci a rozbìhl se ke dveøím podívat se co se s tím jeho novým ètyønohým kamarádem dìje .
A opravdu. Je¾ek se u¾ myslím dávno probral a teï si svýma èernýma oèkama vydìšenì prohlí¾el svého nálezce.....
Maminka Ondrovi domlouvala, aby nejdøíve dojedl svou veèeøi, ale ten u¾ byl v té chvíli tak zamìstnán svým novým kamarádem, ¾e o návratu ke stolu nechtìl ani slyšet. V¾dy» pøece u¾ skoro všechno snìdl, ale ten jeho malý kamarád ještì nic nedostal. Dnes je pøece Štìdrý veèer a ta štìdrost by tedy mìla platit pro všechna ¾ivá stvoøení.... mudroval hlasitì Ondra.
No jo - to se snadno øekne- nakrmit! Ale co vlastnì takoví páni je¾kové jedí a èím zahánìjí svoji ¾ízeò? A tu si vzpomnìl, ¾e v nìkteré své obrázkové kní¾ce vidìl namalovaného je¾ka s napíchaným jablíèkem ve svém ostnatém ko¾íšku… ale to ne, pan uèitel jim pøece ve škole øíkal, ¾e je¾ek není ¾ádný vegetarián, a ¾e se ¾iví pøevá¾nì masitou stravou a ¾e snad v pøírodì po¾írá i rùzný hmyz -,, ale to nevím tak jistì“ dodával sám pro sebe....
V té chvíli si také vzpomnìl na svoji nedojedenou veèeøi a na králièí peèínku, kterou si v¾dy nechával a¾ nakonec, jak se øíká ,,na pochoutku“. A tak pøinesl od stolu ze svého talíøe kousek peèeného masíèka a polo¾il jej pøed toho svého ,,štìdroveèerního hosta“. Je¾ek podané sousto nejdøíve oèichal, ale netrvalo dlouho a on se do toho pustil s takovou chutí, ¾e se tomu Ondrovi bráškové nestaèili divit! Mladší Jura pak ještì pøinesl malou misku s vodou a to byste mìli vidìt - s jakým gustem je¾ek dovedl tu svoji štìdroveèerní porci masíèka zapíjet.....
Pak jsme si s ním ještì chvíli hráli, ale je¾kùv zájem o naše drobné vánoèní dáreèky nevydr¾el dlouho. A tak jsme ho opìt nalo¾ili do proutìného košíku a postavili ke kachlovému sporáku a on tam znovu spokojenì usnul.
My jsme potom usilovnì pøemýšleli, kde by tak mohl mít u nás svoje trvalé místo, ale tatínek byl neoblomný. Pøes všechny naše protesty rozhodl, ¾e je¾ek patøí do svého pøirozeného prostøedí v pøírodì, a ¾e je tedy potøeba, abychom jej zítra odnesli tam - odkud sem pøišel. Do rána jsme ho však smìli nechat u nás v pøedsíni schouleného v tom jeho prozatímním obydlí, ale proto¾e u¾ bylo hodnì pozdì, tak jsme i my po tomto vydaøeném Štìdrém veèeru postupnì odcházeli do svých pelíškù…
Ondra ale potom ještì dlouho nemohl usnout… Zdálo se mu, ¾e po zasnì¾ených pláních za jejich chalupou bloudí celé stádo hladových je¾kù, a ¾e k nìmu prosebnì natahují své malé pøední pracièky a on, ¾e jim plnými hrstìmi rozdává jablíèka a nabodává jim je do jejich pichlavých ko¾íškù…
No vidíte - a potom prý, ¾e je¾kové jablka nejedí! Tak nevím, byla to pravda a nebo se mu to jen zdálo? Mo¾ná, ¾e oné sváteèní noci trochu zapùsobilo i to odvìké kouzlo Štìdrého veèera a tìch nejkrásnìjších svátkù v roce.
Miloslav Helis
