Èerná káva, ta sílu dává…
Pravdìpodobnì u mì nastala potøeba se vyzpovídat ze svých špatností. Zaèalo to vyprávìním o mém kocourovi, kde jsem doznal podlost vùèi jeho konkurentovi a teï se ve mnì pohnulo svìdomí za to, jak jsem se zachoval vùèi nìkterým spolupracovníkùm. Jestli právem, posuïte sami!
Do roku 1991, do èasù, kdy byl ten šílený nesmysl ve formì nejvìtšího státního statku ve Východoèeském kraji rozpuštìn, jsem v uvedeném podniku pracoval celých 35 let. Ve všemo¾ných funkcích a postaveních, v posledních létech jako „hasiè“ tam, kde nìco nevycházelo, kdy nìco i pro tehdejší pomìry bylo a¾ pøíliš prùšvihové. Samozøejmì po tolika letech, jsa pokládán za ¾ivý inventáø, za co nejni¾ší plat. To úvodem, pro orientaci.
Nìjaký èas patøilo rovnì¾ k mým povinnostem v¾dy v období ¾ní pracovat na tzv. ¾òovém dispeèinku, který se staral o nákladní automobily jak vlastní, tak na ¾nì nasazené z okolních podnikù a pøesuny sklizeného obilí sem a tam - a tam a sem. A proto¾e ten dispeèer, jako já, sedìl od rána do veèera, celý týden, v soboty èi nedìle na zadku u telefonu a nepøíliš spolehlivé vysílaèky zn. Tesla, patøilo k jeho a jemu pøidìlené pomocnici povinnostem v¾dy ráno a veèer ¾òové komisi, tj. pohlavárùm podniku, stejnì jako dùle¾itým návštìvám a kontrolám vaøit kávu. Tenkráte samozøejmì „Turka“, pøekapávaèe ještì nebyly, filtry jen umìlohmotné z Dederónska.
A kvùli té kávì docházelo k nepøíjemnostem. Nìkteøí z tìch dùle¾itých pracovníkù, bojujících o ka¾dé zrno v zájmu znièení imperialistù a revanšistùm, byli tak pøepracovaní, ¾e jaksi zapomínali mnì, ní¾e postavenému zamìstnanci s podstatnì ni¾ším platem podanou kávu platit. A to vy¾adovalo øešení, nìjaký zásah z mé strany.
Dovolím si zde poznamenat, ¾e znám své pøedky a¾ do 15. století a nikdo z rodu Švejkù se v mém rodokmenu nevyskytuje. To proto, abych nebyl podezøíván, ¾e mám ve svých genech nìco z jejich Josefa. Jeho èinùm se toti¾ znaènì podobá mnou vymyšlené øešení vztahù vùèi neplatièùm.
Nejsou peníze, nebude káva! Myslel jsem si. Pud sebezáchovy a snaha si zachránit místo byli proti. Upomínat! Na to jsem byl pøíliš zbabìlý a o dvì koruny za kávu? Povìst skrblíka nakonec mohla zvrátit mo¾ný mùj kádrový postup! A tak …..
Zkrátka zaèal jsem po odchodu èlenù ¾òové komise z hrneèkù vyškrabovat to, èemu se èesky øíká lógr a ten sušit. Rùznì. Kdy¾ byl spìch na akumulaèních kamnech. Usušené jsem pak peèlivì, aby nebyly hrudky, rozválcoval lahví a získaný produkt jsem schraòoval do všem známé sklenice, ze které jsem pochopitelnì nejprve pøemístil zásobu tehdy jednotné kávy „Standard“ do jiné. No, a pak to zaèalo. Platící nefalšovaný Standard, neplatièi ten ji¾ jednou vylouhovaný! Dívèina, kterou jsem pøesvìdèil, aby pøi té èinnosti nakonec ještì šetøící zdraví vybraných neplatièù, spolupracovala, se z poèátku bála, kávu roznášela tøesoucíma se rukama, a¾ budila pozornost. Za její nepøítomnosti jsem èlenùm ¾òové komise vysvìtlil, ¾e ten tøes je asi dùsledkem sexuální pøita¾livosti nìkterých jejích èlenù. A byl klid. Nakonec si rovnì¾ servírující zvykla.
Pøece jen nìkterým posti¾eným s citlivìjšími chu»ovými buòkami zaèal ten nestandardní „Standard“ nechutnat. Abych pøedešel pøípadnému podezøení z manipulace výrobkem „Balíren a pra¾íren“ obchodu, zaèal jsem do ka¾dého šálku pøidávat celé zrnko kávy! Pomohlo to, reptalové po té mi jen obèas doporuèovali, abych kávu kupoval v jiném obchodì.
Pro pøípadného následovníka v dnešních èasech radu - toho sušeného lógru je tøeba dávat tak o tøetinu více. Nebezpeèní jsou ti, co nesladí. „Druhák“ obsahuje cukr! Nìkteré je mo¾né oklamat tím, ¾e pøed jejich zraky jim rychle hodíte do šálku tøeba kostku cukru. 
Ten trik však nemù¾ete opakovat do nekoneèna.
Zpìt k na chléb pracujícím a zachraòujícím dispeèink. Nemìl jsem to v¾dy lehké. Nehoráznì mi tøeba øeditel vyèinil, kdy¾ jsem do vysílaèky oznámil pøíjezd zemìdìlského tajemníka OV hláškou, ¾e je „škodná v revíru“. Rovnì¾ mi hrozil malér, ale ten se nikdy nevyšetøil, kdy¾ jsem veèer ukonèil èinnost dispeèinku zapískáním melodie televizního Veèerníèku do vysílaèky. Zatloukal jsem, zatloukal a pøedvedený mùj kontrolní pískot mì zbavil všeho podezøení.
Ještì pøed ukonèením ¾ní jsem zaèal mít pøebyteènou zásobu kávy – druháku a litoval jsem ji vyhodit. Pamatujete ty bílé sáèky s hnìdým tiskem kávy Standard? Tak ty jsem pøi dalších nákupech nefalšované kávy opatrnì vyprazdòoval, abych sáèky nepomaèkal. No a po ¾ních jsem je plnil tou ozdravìnou kávou, zbavenou kofeinu a novì naplnìná balení jaksi rozvá¾el po podniku a „zapomínal“ tam v místech k vaøení kávy urèených. Zejména vhodný byl ZV ROH, ten mìl vývaøovnu za plentou v oddìleném konci chodby. Pochopitelnì jsem se výsledku své péèe o zdraví odborových funkcionáøù nikdy nedozvìdìl, ale ve své nitru jsem mìl takový blahý pocit.
V popsaném postihu neplatièù jsem pokraèoval nìkolik let, v¾dy o ¾ních, prakticky po celou dobu mé èinnosti dispeèera. Neplatièi byli v¾dy ti stejní, asi trpìli vrozenou vadou.
Èasem ale zaèalo nìco o mém vaøení kávy prosakovat, sem tam padla poznámka o její kvalitì. Zkrátka zrádci se v¾dy najdou. Jednou si u mnì rovnì¾ objednal kávu ten ji¾ zmínìný zemìdìlský tajemník OV a pøítomný náš „¾brunda“ kádrovák ho varoval:„Nedávej si u Karla kafe, vaøí prý z lógru!“ Na to soudruh tajemník, kterému se pøi míchání podaøilo vylovit celé zrnko kávy:“Co blbneš, to nemù¾e být lógr!“ a kávu, samozøejmì bez zaplacení vyzunkl.
Snad poslední balíèek po ukonèení své dispeèerské èinnosti jsem vpašoval do kanceláøe technického námìstka. Navíc s vylepšením - takovým ze západu dovezeným ¾ertíkem. Kostkou cukru, ze které po jejím rozpuštìní v tekutinì vyplavala umìlohmotná moucha masaøka! No, bylo z toho nìjaké vyšetøování, podezøení vùèi mì, svoji nevinnost se mi ale opìt podaøilo obhájit.
Tím by mìla episoda skonèit. Ne-e však! Nestandardní „Standard“ mi byl pøipomenut v roce 1997! A z ciziny!
V létì 1996 jsem byl s delegací našeho mìsta v Mnichovì na oslavì stého výroèí narození básníka, spisovatele a novináøe pocházejícího z našeho kraje. Tam jsem se seznámil s dcerou ne¾ijícího ji¾ jubilanta a jejím man¾elem. Slovo dalo slovo a za rok se ta hodná paní, doprovázená man¾elem, pøijela podívat do své staré vlasti. Uèinil jsem nìjaké pøípravy, mohla navštívit dvùr svých pøedkù a dokonce ji pøijala starostka pøíslušné obce.
Veèer jsem se pak s uvedeným man¾elským párem setkal v hotelu, ve kterém bydlel a dlouze jsme vzpomínali a vyprávìli. Najednou se na mne obrátil man¾el dcery básníka a spisovatele s dotazem:“Jakpak, pane, ještì vaøíte takovou dobrou kávu?“ Pokoušela se o mì mdloba, sáhla na mne smrt! Takové bylo moje leknutí! Mozkové závity se mi roztoèily, já vzpomínal, o èem jsme pøed rokem v Mnichovì spolu hovoøili, nic mi však nepøišlo na mysl. A tak mi nezbylo, ne¾ se s nejistým úsmìvem dotázat, zda jsem v návalu nìjakého pominutí mysli nìco tak pøihlouplého hned pøi prvním setkání s nimi vyprávìl. K mé nehorázné radosti pan man¾el zavrtìl hlavou a zaèal:„Pracuji ve Füssenu v kanceláøi bytového dru¾stva a pøed rokem, po návratu z Mnichova, jsem v kanceláøi vyprávìl o oslavì na poèest mého tchána. Jen tak, náhodou, jsem se zmínil o delegaci z Broumova a pøi tom øekl Vaše jméno. Na to vylétla jedna moje spolupracovnice a tázala se, který to ze dvou bratøí toho jména tam byl, zda Josef nebo Karel. Kdy¾ jsem øekl, ¾e Karel, pøiznala, ¾e pøed vystìhováním do Nìmecka v létì 1989 pracovala u Vás v kanceláøi. No a pak se (to jsem si nevymyslel, to opravdu ten pán øekl! Pozn. autora) v naši kanceláøi tøi dny nepracovalo a stále ta paní vyprávìla o všech lotrovinách, podrazech, špr»ouchlatech a legráckách, které jste Vy, èasto s vydatnou pomoci Vašeho bratra, tam vyvádìl. Samozøejmì také o tom vaøení kávy.“
To je ji¾ opravdický konec vyprávìní. Jen jsem byl v pokušení, uvedený man¾elský pár pozvat k nám domù a nabídnout jim kávu. Byl jsem toti¾ zvìdav na jejich reakci. Nevyšlo to, nevím proè, zaèali oba spìchat. Prý odjeli hned další den ráno.
Jak zní ta píseò:“…èerná káva, ta sílu dává a proto vìèná ji budi¾ sláva…..?“ Dáte si nìkdo?
Karel Bùna
Další èlánky autora:
