„Skutečná radost je vážná věc,
je štěstím duše,
která je pozvednuta nad každou situaci...“
SENECA
Nakonec, aniž bychom to měli původně v úmyslu, nemůžeme, než se pozastavit nad jednou revolucí, která vzbudila největší rozruch v závěru druhého tisíciletí, a i když sama selhala, zpochybnila naše tradiční, dobře vyšlapané, ale stále neschůdnější cesty. Je to ruská revoluce a její následky.
Nejprve bude na místě zopakovat slova básníka Alexandra S. Puškina, který století před bolševickou revolucí poznamenal: „Chraň nás Bůh před ruskou revolucí – dostanou se v ní navrch lidé, kterým je vlastní život za půl kopějky a cizí už docela zadarmo.“ A to Puškin žil v mezidobí let 1799-1837.
×
V tomto smyslu bylo dvacáté století klasickou ilustrací. Vladimíra Iljiče Lenina jistě nebude nikdo obviňovat, že by šlo o profesionálního vraha. Snad osobně nezhatil život žádného člověka – avšak svým působením otevřel Rusku cestu násilí – a to jednodimenzionálním a zjednodušeným programem. Jak jinak si vysvětlit jeho výklad, že „proletariát nepotřebuje stát v zájmu svobody, ale v zájmu potlačení svých nepřátel.“ Tak navazoval na Bedřicha Engelse, který nám vysvětlil, že „ve skutečnosti stát není nic jiného než mašinérie ovládání jedné třídy druhou třídou, a to v demokratické republice o nic méně než v monarchii.“
Na jiném místě, v dopise z roku 1872 říká Engels výslovně: „Neznám nic autoritativnějšího než revoluce, kdy se s pomocí pum a kulí vnucuje vlastní vůle jiným.“ O rok později k tomu dodává, že revoluce ke svému prosazení prostředků neobyčejně autoritativních; „a jestliže vítězná strana nechce přijít o plody svého boje, musí udržovat své panství strachem, který reakcionářům nahánějí její zbraně.“
To ovšem Engelse nenapadlo, že podle jeho scénáře si budou takto počínat v Rusku, protože klasikové předpokládali, že k realizaci programu nesáhnou vyspělé země západní Evropy, ale naopak rozvojová země, kterou oba pánové, jak Engels, tak Marx, slušně řečeno, nezbožňovali. Ruský státník a bouřlivák V.I.Lenin byl v tomto smyslu jejich učenlivým žákem – a stojí tudíž za to ocitovat jeho výzvu pronesenou v předvečer převratu, 6. listopadu 1917. Podle jeho slov „uchopit moc lze jedině povstáním, jehož politický cíl se ujasní po uchopení moci.“ Je věru kuriózní, představíme-li si, že se o osudech milionů rozhoduje v momentě, kdy štáb revoluce překračuje Rubicon, ale o cíli další cesty se rozhoduje teprve po překročení předělu, kdy už nebude cesty zpátky.
Tak se otevřela cesta k násilí – nejen jako prostředku k dosažení moci, ale jako k cíli celého pohybu. To dal Lenin najevo po tříletém řádění rudých vojsk a policie. V jednom ze svých projevů roku 1920 zvolal: „Ať zhyne třeba devadesát procent obyvatelstva, jen když zvítězí revoluce!“ V předtuše neblahých konců jeden z předáků té doby Lev B.Kameněv navrhl Leninovi už 7. listopadu, před osudným útokem na Zimní palác, aby zrušil trest smrti – byl přirozeně odmítnut slovy, že „je to hloupost, je to nepřípustné slabošství, pacifistická iluze. Je možno se domnívat, že se dá revoluce dělat bez střílení?“ Nebylo divu, že byl Kameněv o necelých dvacet let později (1936) popraven.
Tragicky skončila i další dvojice, Trocký a Dzeržinskij – první byl strůjcem a hrdinou ruské revoluce, ten druhý, přezdívaný jako architekt teroru, nebo též „krvavý či železný Felix“ byl zakladatelem policejní organizace, z níž se po mnoha proměnách vyklubala a přešla přes práh třetího tisíciletí organizace zvaná KGB. Tito muži tedy hned po vítězném převratu rozeslali všem mocenským centrům tento telegram: „Bělogvardějská kontrarevoluční hydra je poražena… Jsou odzbrojeni a nepotřebujeme se jich bát. To však neznamená, že bychom je měli nechat na pokoji… Čím dříve se jich zbavíme, tím dříve se přiblížíme socialismu. Houževnatý, neúnavný boj s tímto živlem, boj, v němž se nesmíme štítit žádných metod a prostředků, a po němž nesmí zůstati na živu ani jediný bělogvardějský generál, důstojník, ani jediný četník, úředník, pop, mnich, sektář a vůbec každý, kdo je uhněten z kontrarevolučního těsta, toť naše čekistické heslo…“
Nakonec tedy došlo i na autory tohoto telegramu – Felix Dzeržinskij, co by zakladal stíhací instituce, zvané Čeka, zemřel roku 1926 za záhadných okolností – údajně na infarkt myokardu, Lev B. Trockij byl poslán do vyhnanství – a smrt obyčejnou sekyrkou atentátníka jej zastihla v Mexiku roku 1940. Ještě během života si posteskl, že „Lenin a jeho společníci jsou již otráveni vazkým jedem moci. Lenin je chladný eskamotér, který lacino rozprodá čest a život proletariátu.“
Inu Lenin a jeho skvadra, v mnohonásobné míře pak Josef Vissarionovič Stalin, se stali reprezentanty moci, co by nesmírně lákavé čarodějnice. Rusko bolševické však bylo dnes přetaveno v zemi oligarchů, a západní společnost se podrobuje korporacím finanční anebo průmyslové či mediální povahy. Uprostřed všeobecného neklidu a rizika krizí, v hrozbě nového stěhování národů se i takzvaná civilizovaná společnost vzdává svých práv, připouští pomalé přiškrcování svobod, ve prospěch sporného bezpečí a všemožných mocenských manipulací.
Planeta Země se proměnila v závodiště stran a klanů, jimž tleská z tribun konzumní dav s nadějí, že zítřek bude ještě bohatší, než dnes. I když sen o bohatství Ameriky pro všechny je nesplnitelnou vidinou. Zahltíme se prostě odpady, zplundrujeme zdroje energie a surovin, nejen bez ohledu na chudší populaci zbývajících kontinentů, ale bez ohledu na planetu, která naše rozpustilosti jednoduše neunese.
Mimochodem již několikrát citovaný filozof Jičín, jak bývalo jeho zvykem, charakterizoval momentálně nejsilnější mocnosti jednou větou: „Mezi americkými demokraty a ruskými komunisty není žádný podstatný rozdíl v životním názoru. Proto nazývám první komunisty a druhé bolševiky“. Moc v celém světě také vydatně obrousila své manýry – vraždí se ve velkém na periferii světa, v samotném centru dění padnou výstřely jen zřídkakdy.
× Lenin byl tedy do jisté míry vizionářem a strůjcem receptů pro nastávající věk, když napsal, že „lidé se dělí na ty, kterým se vládne, a na odborníky na vládnutí, na ty, kdo se povznášejí nad společnost a nazývají se vládci, představiteli státu.“ Vzpomeňme si na naši „svatou trojici“ na moc výkonnou, soudní a zákonodárnou, které zkorodovaly vlivem korupce. Protože mocenské praktiky se mění časem jen nepatrně, nakonec shledáváme, že současné režimy jedou takříkajíc na hraně, a sklouznutí do propasti nezákonnosti je rizikem, na něž jsme si – jako na všechny hazardní kroky lidstva – prostě zvykli.
Jako by se k tomuto textu přidával filozof Jičín, zanechal nám jen stručnou poznámku, že „všechno by se dalo nakonec omluvit, kdyby měl člověk aspoň tolik slušnosti, aby se přiznal, že diferenciace při hodnocení životů má čistě sprostý, praktický, utilitární účel. Čert vezmi všechny ostatní, jde o nás, jsme pány ostatních tvorů a sami vytváříme mravní normy, jak je potřebujeme, podle práva silnějšího. Kdyby se poctivě přiznali, jsme svině, tak budiž. Ale oni si myslí, jak nejsou čistí a nevinní, jak jsou ušlechtilí.“
A dále, kdyby si přiznali, jsme šelmy, správné je, co nám slouží, jde o život našeho druhu, a proto máme právo na bezohlednost zrovna jako lev nebo žralok, kdyby morálku chápali jako praktickou nutnost, umožňující sociální existenci, tak prosím. Ale oni si neodpustí, aby nežvanili o posvátných vyšších principech, mravních zákonech v nás či nad námi, absolutních etických hodnotách přikázání božích!“
„Nejhnusnější nejsou skutečnosti, ale pokrytectví. Ta banda považuje za nutné se tvářit, jako by se nic nedělo a všechno bylo v nejlepším pořádku.“
Tedy i bolševici se odvolávali na dědictví kulturní minulosti. Bedřich Engels se pochlubil, že jeho a Marxovo dílo je odvozováno od prvních socialistů, označovaných jako utopických, a dnes bychom řekli i naivních. (Byli to St. Simon, Fourier a Owen.) Z celé řady moudrých se pak zmínil o další trojici, o Kantovi, o Fichtem a o Hegelovi. Pozoruhodné, protože z Kanta museli minout od počátku jeho „kategorický imperativ“, týkající se ušlechtilých mravů a dobré vůle. Zásada mravního imperativu byla prostá: „Jednej podle zásady, o které bys chtěl, aby se stala obecným zákonem.“ Je to ovšem princip, který si může osvojit i každý ničema, který touží po moci. Vlastní darebnost by chtěl povýšit na obecně platný princip. Dokonce i užitím bezprecedentního násilí.
Immanuel Kant (1724-1804) měl na mysli svou vlastní stěžejní myšlenku. „Dvě věci naplňují mysl vždy novým a rostoucím úžasem a úctou, čím častěji a více o nich člověk rozjímá: hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně.“ Tedy takřečení klasikové marxismu si nejspíše všimli otázek, které nám Kant prezentoval: co mohu vědět, co mám činit, v co doufat a co je člověk? To je ovšem otázka pro každého z nás, smrtelníků – a každý na čtveřici otazníků bude odpovídat podle svého založení. Marx s Engelsem ovšem nebažili po osobní
moci, nicméně hlavní personou byl pro ně proletář, doufali, že dříve či později dojde k revoltě a činili všechno pro to, aby k této vidině nabudili levici. Přičemž Marx shledal, že k dosažení určitého cíle je ochoten se spojit i s čertem… ×
Jejich učení bylo tehdy víceméně jen snem, který vypadal jinak v Marxově mládí, jinak v jeho středním a pokročilém věku. No a Engels sám revidoval ještě před koncem života některé zásadní myšlenky, (například zákon hodnoty), a když zesnul (1895) v Londýně, nabili jej, podle jeho vlastního přání, do lodního kanonu a odpálili proti vycházejícímu slunci. I když oběma pánům ledacos nevyšlo, jak si představovali, tento výstřel byl dokonalým nápadem a potvrzuje Engelsovu znalost vojenské techniky. Nabije-li se do kanonu něco jiného než náboj, výbuch rozpráší částečky živočišné hmoty do ztracena.
×
Inu dnes je marxismus jen jednou perličkou v bohatství nejrůznějších myslitelů a škol, od starověkých civilizací, antické moudrosti až k velké šíři a myšlenkové hloubce posledního tisíciletí. Někdejší proletáři se stali kvalifikovaným personálem, dokonce střední třídou, která taje jako sníh, ovšem sociální pnutí dostává jinou dimenzi, jak jsme viděli v obrazu nůžek, které se rozpínají do takové míry, že hrozí prasknutí nýtu, který obě nožnice drží pohromadě.
Na závěr dejme slovo filozofu Emanuelu Rádlovi, který na téma revolucí poznamenal, že „takto, revolucí a agitací, pokřikem na celý svět, se veliké nové myšlenky netvoří. Když nová idea se zvedá, je ticho a lidé ještě spí, ponenáhlu stíny tohoto světa prchají a z ticha stoupá nové slunce nad zamlžená údolí.“
Text: Slavomír Pejčoch - Ravik
Grafika: Olga Janíčková