Je zajímavé sledovat, jestli to pošleš... Vzpomínkový článek
Na přelomu roku jsme zvyklí posílat blahopřání. Vlídným slovem vzpomeneme na přátele i známé, které jsem neviděli dlouhé měsíce – neměli jsme potřebu nebo nebyl čas a příležitost.
Mám ráda tento zvyk a trvám na tom, že nejbližším přátelům je hezké popřát vlastní rukou nebo ústy, nelitovat peněz na známky ani pěší chůzi k poštovní schránce.
Žijeme však v době, kde se všechno kolem nás překotně mění, mění se i zvyky a zvyklosti. Proto nenamítám nic proti přáním zaslaným internetem, i ta znamenají, že někdo o vás stojí, že mu na vás trochu záleží, a proto vám zasílá alespoň pár vlídných slov. I já tak činím.
Nelíbí se mi však dostávat „přání“, která kolují na internetu a která mi připomínají dávná mnohačetná průklepová sdělení o tom, že když tato sdělení okamžitě opíšeš a rozešleš dál, potká tě nenadálý úspěch, vyhraješ a vůbec, štěstí tě popadne za pačesy a už nikdy neopustí. Neopíšeš a nepošleš-li nejméně pěti svým přátelům, stihne Tě v nejbližší době neštěstí, choroby, neúspěch a nebo zahyneš bídnou smrtí. Na tomto místě bývalo vyjmenováno, kolika lidem se toto zlé proroctví už vyplnilo. Opovažte se neposlechnout!
Písemnému násilí tohoto typu jsem odolávala, dožila jsem se v pohodě seniorského věku a na svůj život nežehrám.
V posledních letech, kdy se k počítačům a jejich ovládání dostali a podlehli jeho možnostem i lidé mé věkové kategorie, jsem začala dostávat „kolovací“ soubory příloh. Nic proti tomu, kdo má čas a chuť, může si vymýšlet a tvořit. Viděla jsem překrásné soubory fotografií z míst, která nikdy neuvidím, momentky, které lidské oko není schopno postřehnout, lidské výkony na hranici nemožného, soubory uměleckých sbírek i úžasných nápadů bezbřehé tvořivosti.
Mezi nimi se (pro mne bohužel) vyskytují i ušlechtilá moudra, která se tváří jako produkt všeobjímající lásky, nabádají k „lepšímu a hlavně správnějšímu“ myšlení, konání, k sebepoznání a vnitřní proměně sebe sama.
Domnívám se, že toto konání má kořeny v Americe. V drsné společnosti, zaměřené převážně na zisk a prospěch, vznik takovýchto nabádavých slov a myšlenek možná smysl má; ačkoliv se domnívám, že ty, kteří by se měli zamyslet, filozofie nabádající k lásce a proměně myšlení tato slova či věty určitě neosloví, a ti, kteří žijí podle morálních zásad, to až tak nepotřebují.
Jednou z odrůd takových příloh jsou takzvané přátelské soubory, kdy někdo, kdo mne má ve svém adresáři, mi znenadání pošle slova a věty ozdobené malůvkami, hudbou či fotografiemi, které vymyslel nevím kdo, ale ujišťuje mne o tom, že je můj přítel, i kdyby už nikdy nemohl být se mnou, že jsem změnila jeho život, mám si pamatovat, že každý potřebuje přítele a kdyby mne všichni opustili a byla jsem NA DNĚ mám si vzpomenout na toho, kdo mi e-mail poslal (ne autora souboru?) a počítat s ním „I will give you a wink“ ale rozhodně musím tento e-mail okamžitě odeslat 10 lidem a hlavně odesilateli zpět, protože tímto ukážu (dokážu?) svým kamarádům, že jsem na ně nezapomněla.
Odesláno pod názvem: …je zajímavé sledovat, jestli to pošleš…
Nepodlehnu nátlaku a nepošlu, jakož nepošlu ani nejnověji doručený „einský tantrický totem“, který zaručuje při odeslání pěti lidem něco, při odeslání více lidem něco něco, a při odeslání více a více lidem úplně zaručené NĚCO!
Nepošlu a nebudu posílat ani žádná jiná žádná „přátelská“ letadla a nestanu se povinným článkem těchto řetězů.
A autora e-mailu, který je zvědavý, zda mu soubor pošlu zpět, patrně zklamu i za cenu, že se nedozvím, zda zůstanu jeho přítelem až do konce.