Deník našeho pejska – 7
(24. 4.)
To je moje deka- říkám zdvořile, ale marně. To malé, černé, chlupaté a drzé se rozvalí a dává mi najevo, že už se tam nevejdu. Má už sice jedenáct a půl kila a pod vrátky už nepodleze, ale naštěstí je to ještě stále několikrát méně, než vážím já, takže ho zvládám odstrčit. Na dece pod jabloní se nakonec vyvalujem oba, ale Teryk je ukřivděný a nemluví se mnou.
Když pak na okamžik přivřu oči a oddávám se lenivému snění, vyruší mě podezřelé zvuky. Tomu prevítovi se podařilo užužlat a posléze utrhnout kousek deky. Nenápadně ho hned vyhazuji do popelnice, aby nebyl bit, abych ho, rozmazlence, uchránila od trestu. Páníček se totiž dost naštval už včera, kdy musel štěně přivázat k bidlu na peřiny, aby se nepletlo řemeslníkům pod nohy. Teryk se mu odměnil tím, že překousal šňůru vodítka.
Ale abych se pochlubila – když řeknu sedni, nebo lehni – většinou se dostaví úspěch. Jsem na to moc pyšná, je to šikula. Na vodítku se nám daří i „čelem vzad“, i když já mám občas technické „potíže“. Těsně před akcí si musím pro sebe přeříkávat: já doleva, pes doprava…a pro jistotu si zmáčknout palec levé ruky. Jsem horší, než mí druháci.
Na cvičišti jsem ale nádherně zúročila Terýčkovu hltavost. Za piškotek by vylezl klidně i na Mount Everest. Tam, kde se strachem couvá i jeden ze spolužáků- bázlivý vlčák, naše štěně nebojácně vycupitá. Tentokrát šel s námi i syn, aby zvěčnil Terykovu zručnost na šikmé stěně či na kladince.
Pro všechny zúčastněné pejsky je ale stejně největší radostí přestávka – tady odborně zvaná socializace. Hrají hru, kterou znají všichni malí kluci odedávna. Ve škole je to: do někoho šťouchni a zmiz, na cvičišti pak varianta: kousni nejbližšího pejska a uteč. Hrají všichni s velkou vervou.
V tom trysku občas některý z nich vrazí do někoho z nás a peláší dál. Pokud je to minipes, upadne, pokud je to vlčák, zapotácíme se my. Prostě – jeden velký zmatek. Však když jsme se minule vrátili z cvičiště, Teryk ihned tvrdě usnul. Byl úplně umordovaný.
I naše kočka už si zvykla, jak štěněcí třeštidlo lítá po zahradě sem tam a zpovzdálí ho otráveně pozoruje. A pomalu už se naučila to nejdůležitější, co v soužití s malým přírůstkem potřebuje. Chce-li se najíst, musí si pospíšit. Žádné otálení, jinak má smůlu. Teryk je připravený kdykoliv její misku vyčistit.
Na závěr dnešního vyprávění jsem si nechala příběh sousedský. Naše sousedka, stará paní, si stěžovala, že jsem jí nového Teryka ještě nepřišla představit. Přijďte, přijďte…. Je velkou milovnicí všeho živého, a tak, když jsme dorazili, pejska pochovala, nechala se olízat, dala mu piškotku.
Něžně k němu promlouvala a moc litovala, když jsem jí řekla, že jsme se přišli jen na chvilinku ukázat. Pak jí ten náš blázen předvedl, co dokáže. Dvakrát jí v plném trysku přelítl záhony s kytkama, a když jsme odcházeli, nikdo už nás nepřemlouval, abychom zůstali…
Eva Procházková