Materialisty houbaře zajímají pouze jedlé houby. Neexistuje však žádné pravidlo jak je poznat od nejedlých a jedovatých. Proto obsah jedovatých látek v některých houbách nutí sběratele k opatrnosti. Člověk s trochou zodpovědnosti si nedovolí zkoušet jedlost hub na sobě, svých přátelích i nepřátelích. Většina materialistů sbírá pouze několik oblíbených a dobře známých druhů hub. Ponejvíce se jedná o jedlé druhy hřibů, ryzců, holubinek, dále pak kozáky, křemeňáky, lišky, klouzky, žampióny a václavky. V některých oblastech se vyskytují takové druhy, které jinde zcela chybějí (Muchomůrka císařka, Náramkovitka císařská). Protože je domácí obyvatelé dobře znají, tak si na nich běžně pochutnávají. Krajových zvláštností ve výběru jedlých hub je velmi mnoho. Vycházejí z místních podmínek a tradic. Není dobré se někomu vysmívat, že sbírá pouze určitý druh houby nebo naopak že sbírá houby které nezkušení houbaři považují při nejmenším za podezřelé. Každý by si měl sám posoudit hloubku svých znalostí a podle toho houby ke konzumaci sbírat!
Sortiment sbíraných hub se vymezuje pouze těm, kdo prodává houby na tržištích. ČSN 463195 povoluje k prodeji několik desítek snadno poznatelných druhů čerstvých hub. Na tržištích je zakázáno prodávat houby sušené. Stejně tak je zakázán prodej hub mimo tržiště. Prodávat houby smějí pouze ti občané, kteří absolvovali zkoušku na hygienické stanici a mají k tomuto osvědčení. Protože na tržištích chybí kvalifikovaná kontrola, tak se na pultech objevují i nepovolené druhy hub. Například byla zaznamenána otrava Muchomůrkou zelenou, koupenou od neodpovědného trhovce. V místech, kde nejsou schopny obce nebo hygienické stanice zajistit důslednou kontrolu na tržištích, by se měl prodej hub zakázat!
Výběr hub ke konzumaci je u každého houbaře jiný. Při sběru ovšem platí všeobecná závazná pravidla. Sbírat jen houby, které bezpečně poznáme, dále je dobré dodržovat zásadu, že k jídlu jsou vhodné pouze mladé a nepřestárlé plodnice. Po skončení růstu vytrvávají houby ještě několik dní na stanovišti aniž by se nápadněji měnili. Přesto v dužnině dochází již k rozkladu. Po požití takovýchto hub dochází k takovým obtížím, jako když se sní zkažené jídlo. Stejnou újmu mohou způsobit houby provrtané larvami hmyzu nebo nasáklé vodou. Proto by se nemělo po vydatnějším dešti chodit hned na houby. Kdo však nemůže odolat touhou na dobrou smaženici, tak by neměl sbírat houby, které ve větší míře vstřebávají dešťovou vodu.
Někteří houbaři neodolají touze mít čerstvé houby i v zimě. Pro tyto platí pravidlo aby houba po rozmrznutí měla zachovanou stejnou konzistenci a vůni, jakou mívá za čerstva. Ať už se jedná o zmrzlé plodnice nejchutnější podzimní houby Čirůvky fialové, Čirůvky zemní nebo Hlívy ústřičné - vhodné na gulášek, či Třepenitky makové na dobrou polévku a ještě lepší Penízovky sametonohé.
Každý, kdo sbírá nebo konzumuje houby, by měl vědět, co houby mohou způsobit.
Je až neuvěřitelné, s jakými názory je možné setkat mykologické poradně. Jeden pán například prosazoval pravidlo, že bezpečně rozpozná pokrm z jedlých či jedovatých hub. „Prý ve smaženici, která obsahuje byť jen jednu jedovatou houbu, cibule zmodrá. Babička se tím řídila celý život“ říkal. Babička musela mít veliké štěstí. Známé jsou i takové pověry, že když vložíme stříbrnou lžičku do jedovatého pokrmu, zčerná. Když někdo uvěří takovým nebezpečným „poznávacím znakům“, může skončit tragicky.
Často se stane, že v poradně nám lidé tvrdí „tahle houba přece nemůže být jedovatá, vždyť je ožraná od slimáků!“ To je jedna z dalších velice nebezpečných pověr. Vždyť plži mají trávicí soustavu na jiné vývojové úrovni než člověk. Takže například toxiny, které člověku rozkládají játra, slimákovi vůbec nevadí. Například smrtelně jedovatou muchomůrku uvidíte v lese ožranou od plže.
Nepříjemně může skončit i ochutnávání hub. Vůbec neplatí, že to co je hořké, je jedovaté a to, co hořké není, je jedlé. Hořké houby mohou skutečně být jedovaté, ale to platí i o houbách s příjemnou chutí. Vždyť nejjedovatější houba Evropy muchomůrka zelená není vůbec hořká a stačí jen kousek ochutnat a vyvolá prudkou otravu. Stačí, když muchomůrku zelenou držíme, její výtrusy se dostanou na ruce a člověk pak něco jí či ochutnává jinou houbu. Výtrusy muchomůrky zelené jsou silně toxické. Ochutnávání hřibovitých hub je také nevhodné. Častý je názor, že satan se pozná podle toho, že je hořký. Hořký je například hřib žlučník, který je docela neškodný. Satan má naopak jemnou chuť.
Na závěr tedy otázka: Existuje nějaké pravidlo, podle kterého bezpečně rozpoznáme jedlé či jedovaté houby? Neexistuje! Každý, kdo chce houby sbírat ke konzumaci, musí je bezpečně znát a nesmí přeceňovat své znalosti o nich. Každý poznávací znak je důležitý a při určování houby musí mít „určovaný“ druh všechny rozlišovací znaky. Ty najdete v kvalitních houbařských atlasech!
Přejeme vám pěknou houbařskou sezonu. Ale ještě prosba, zbytečně nevysbírávejte všechny plodnice hub a neodnášejte domů ty, které nespotřebujete. Respektujte také zákony a netrhejte vzácné a ohrožené druhy hub, mezi kterými jsou i hřibovité!