O zraněné psí duši
Je to už mnoho let, stalo se v době, kdy ještě naši rodiče chovali domácí zvířectvo, králíky, slepičky, jako významný doplněk ekonomiky domácnosti a konec konců i jako zajímavý koníček. Způsobil to vlastně dědův chov slepiček, kterým náš děda podstrojoval, aby nejen nesly, ale aby žloutky jejich vajíček zářily nepřekonatelným karmínem. Významnou součástí jejich stravy byly vařené brambory.
Kde se vzal, tu se vzal, jednoho dne se k nim přidal nový strávník, špinavý, zanedbaný psík, v němž náš Děda, znalec zvířeny všeho druhu bezpečně rozpoznal potomka drsnosrstého teriéra. Desetiletá dcera, která odjakživa milovala vše živé, psíka okamžitě pojmenovala, s uspokojením konstatovala, že slyší na jméno Alík. Nalezenec, osloven spřízněnou bytostí se okamžitě rozhodl, že je náš a dožadoval se přijetí do rodiny, vstup do našeho malého rodinného domku.
Jeho úmysl narazil na náš odpor, v domečku 2+1, nebo spíše 2+1/2 bez příslušenství nás bydlelo pět a dům byl těsný i bez dalšího neočekávaného obyvatele. Nicméně psíka jsme dali do pořádku a ukázalo se, že je to docela pěkný, milý, poslušný, přítulný a půvabný tvor. Přesto jsme se rozhodli, my nemilosrdní dospělí, psa někde udat. K prvnímu pokusu sáhla Babička. Milého Alíka vzala na delší procházku, obešla s ním celé městečko a strčila ho na nádvoří jednoho z budov tehdejšího MěNV, v naději, že se ho někdo ujme. Pro jistotu, aby psa zmátla, obešla celé město kolem do kola a s pocitem vítěze řešení nového problému se velikou oklikou vracela domů. Jak jinak, Alík prokázal dokonalé orientační schopnosti a radostně ji vítal u našich vrat.
Nastoupil jsem já. V podniku, kde jsem pracoval jsem dal ve známost informace o jednom přebytečném pejskovi. Okamžitě se ozvali kluci z našich vývojových dílen s nabídkou, že psa ochotně „zpracují“ a už předem (nepohoršujte se, svět už je i takový) pomlaskávali u představy psího guláše. Tato představa hluboce urazila a pobouřila mého kolegu Mirka, ten okamžitě zahájil pátrání o vhodných adoptivních majitelích a podařilo se mu vytipovat příhodnou oběť, dalšího kolegu. Ladislav, rozvedený tatínek se synem ve vlastní péči, o něhož se starala jeho Babička, docela uvítal nápad, že malý Ríša bude mít svého psího společníka. Aby si to náhodou nerozmyslel, Mirko ho okamžitě uplatil vyřazeným, ale plně funkčním elektroměrem a to byla nabídka, které určitě žádný kutilsky založený chlap nemůže odolat.
Organizace akce se dále propracovávala, Laďovi jsem slíbil, že Alíka osobně dopravím k Babičce do vesničky nedaleko Uherského Hradiště. Stalo se. Už cesta byla překvapivě dramatická, pro Alíka nečekaně stresující, nakládání do auta vyžadovalo mírné násilí, pes se nepochopitelně chvěl – až později jsme usoudili, že se tu asi projevila jeho neblahá zkušenost, asi ho před časem někdo vyhodil z auta. Při prvním odpočinku nám téměř utekl, tak tak jsme ho zadrželi, celou cestou vydával nepříjemný pach, jako prý lidé ve smrtelné úzkosti.
Ríšova Babička, které jsme ho předávali, spráskla ruce, ten kluk se zbláznil, ale podle jejích pokynů jsme Alíka šoupli do dřevníku, kde měl vyčkat příchodu hospodáře, Ríšova dědečka. Kdosi se na něj šel podívat, doplatil na to, ten náš hodný čoklík ho nevybíravě pokousal. Nikdo nechtěl věřit, že u nás patřil k těm nejhodnějším, na všechny vrčel, útočil, měli zato, že jsme se chtěli zbavit neovladatelného, zuřivého zvířete. Nicméně se starým pánem se sblížil, zvláště milé byly chvíle, kdy pán měl trochu pod čepicí. Sedli si proti sobě a povídali si o svých smutných osudech, každý tím svým jazykem.
Nikdy jsme to u něj nepozorovali, ale najednou prý nesnášel automobily projíždějící kolem, zuřivě na všechny útočil. Jeho psí duše, raněná asi násobnými zlými vzpomínkami nesneslo křivdy, které mu lidé a automobily způsobily. Jeho poslední útok byl nepřesný, skončil pod koly vozidla.
Pokaždé, když si tuto smutnou psí historku připomínáme, říkáme si, po druhé už bychom nedokázali takové přítulné zvířátko tolik zklamat.
Imrich Lenz
Další články autora: