Jak to je s vymyšlenými jmény
Vymyšlená jména v pohádkových příbězích (a nejen v nich) mohou být někdy příčinou veselých historek, jindy však rovněž důvodem k vysvětlování, proč právě to či ono jméno se objevilo tam a tam.
Baví mne vymýšlet do svých knížek jména literárních postav. Někdy je přizpůsobuji jejich poslání či povolání (vodník Žblabuňka, víla Leknínka), případně aby se to rýmovalo (čaroděj Koloděj), jindy nahlédnu do starého telefonního seznamu a vyberu nějaká kuriózní příjmení (Krucajda, Štrapetl), vyberu něco z historie (kníže Hohenlohe), když někde zaslechnu slovo, jež se mi líbí a dalo by se využít, zapíšu si ho.
Tak jsem například někde zaslechl slovo čerepušťák. Utkvělo mi v paměti, aniž jsem věděl, mělo-li na začátku velké, nebo naopak malé písmeno, bylo-li to příjmení či označení čehosi. Po čase se mi vybavilo při psaní pohádky o hašteřivé hokynářce z Městce Králové. I stvořil jsem postavu lesního muže jménem Čerepušťák, který hádavou babu polepšil. No řekněte, může se tak někdo jmenovat? Vždyť takové příjmení není ani v knize Dobravy Molodanové „Naše příjmení“, kterou v roce 2004 vydalo již ve druhém vydání nakladatelství Agentura Pankrác. Mimochodem: Dobrava by bylo jméno do pohádky! No a po čase jsem se sešel s panem Miroslavem Čerepušťákem z Milovic. Naštěstí mu nevadilo, že jsem z něj udělal strašidlo.
Onu pohádku jsem zařadil do Pohádek ze středního Polabí „Pravda praďoucí“. Ta byla evidentně, jako správná pohádková kniha, začarovaná.
První, kdo se po jejím uvedení na trh ozval, byl jakýsi pan Petr Habada z Mladé Boleslavi, kterého velmi pobavilo ono rozvedení slovního základu jeho jména do dalších tří jmen: Habán, Habaděj a Habakuk. Pan Habada byl v pohodě.
Následoval pan Jiří Kolenáč, shodou nešťastných okolností číšník v důchodu, který kvůli větě „Vždyť je to hostinský Kolenáč z Drahelic, známý lakomec, závistivý a zlý člověk!“ odmítl již zakoupenou knížku dát svému vnukovi k Vánocům. „Jak bych to tomu klukovi vysvětloval?“ zlobil se a dožadoval se vrácení sto třiceti investovaných korun.
V kontextu této příhody mi až zamrazilo, když mne zastavila na ulici neznámá paní se slovy: „Já jsem Ďoubalová!“ Nejprve mi to nedošlo, teprve když dodala, že „...ta Ďoubalka z vaší knížky!“, naskočila mi husí kůže.
Doslovně jsem totiž, netuše, že ve Velkém Zboží vůbec může bydlet paní s takovým příjmením, napsal: „...protože oni lidé o nich vědí, alespoň stará Ďoubalka z Velkého Zboží určitě, a ta co neví, to nepoví, takže už to vyzvonila všem tetkám na tři míle kolem Labe...“. Aby bylo jasno, mezi lidi měla ta drbna roznést informaci o přírodních pokladech, které hlídají již jmenovaní Habán, Habada, Habaděj a Habakuk. Začal jsem blekotat cosi, že jsem netušil... a že se omlouvám... a stará paní Ďoubalová mne mateřsky pohladila po tváři a pravila: „Neomlouvejte se, komu se to stane, aby se dostal do pohádky!“
