Celé moje dětství mi babička říkala, že vstávat se slepicemi je moudré, užitečné, ctnostné a správné. Jenže já už od miminka jsem uměla spát do oběda, ale do noci koukala tiše do tmy. Jsem sůva. Nejsem skřivánek. A už vůbec né slepice.
Noční alotrie zvládám vždycky v pohodě. Leč vstát před pátou ranní je pro mě neskutečné utrpení.
No a co život nechtěl, šla jsem se učit na pečovatelku právě o ty slepice. Ty, co vstávají první. Takže hurá! Vstávat před čtvrtou ranní, aby slípky měly včas zobání, vykydáno a vodu a vůbec vše, co je třeba. Jak říkávaly ženy v oboru, jenž tuto práci dělaly: buď tam dřív, než kohout zakokrhá, jinak tě ty holky ukdákají. Slípky běžně vejce snášely mezi pátou a dvanáctou ranní, ty mladé a nezkušené i dýl. Třeba ve tři. Ale pořád jsme tam byly my, holky slepičácký, jak jsme si říkaly. A sbíraly vejce, když to někde kdákalo, už už jsme utíkaly do haly, aby se to ještě sebralo, než přijede svoz do "vajíčkáren".
Nejúžasnější bylo, když se řešil veterinář, nebo nějaký technický problém. To se zhasla světla, ty běžné žluté žárovky a rozsvítila se světla červená. Taková, co mají fotografové v laboratoři. Všechno vypadalo jako krvavý svět a všechny slípky sedly tam kde zrovna byly a usnuly a z fleku! Mnoho ptáků totiž nevidí v červeném světle. Pro ně je to tma. A vůbec spousta zvířat vidí barvy jinak než my, lidi. To je asi na delší povídání. Leč, slepice v červeném světle vidí tmu a šmytec. Sedne a spí. Tak nějak mi to nepasovalo k tomu moudru od babičky.
Ale jak šel život a věci kolem mě, jsem to všechno začala vidět jinak.
Ony ty slípky to maj náhodou dost dobře nastavené. Jak se rozední, to jim kohout vykokrhá, mažou ven. Sezobou kde co, lenoší a popelí se co je světlo a co dozoruje kohout. Jak se sešeří, mažou domů na hřady, kde si ještě chvíli kdákají o tom, co prožily. A kohout přijde poslední a usne první. Ale jakmile tma se začne ráno měnit ve světlo, kohout to vnímá okamžitě! Proto se kurníky dělaly s malým nebo žádným okénkem, aby kohout neprudil moc brzy. No, a tak my lidi to máme podobně a zíváme, zatímco on kokrhá.
Ale všechno je to tak, že příroda a zvířátka umí využít světelného dne na maximum.
A my lidi to nemáme o moc jiné. Zkazil nám to pan Edison, poněvadž zavedl žárovky a den nám prodloužil na nekonečno.
Jenže i my potřebujeme, jako ty slepice si zakdákat co se dělo a potom blahovolně spinkat ve tmě. Nabrat energii. Uvolnit se. No, a to se od přírody děje, ale hlavně a nejlépe po tmě spát, aby se uvolnil glymfatický systém, a vůbec je to čas na regeneraci a obnovu. Úplně jako u slepic, hrochů, žab, blechy nebo velryby. Spát se musí.
Zkuste být vzhůru v noci a ve dne spát! Pracovala jsem na směny. A moc dobře vím, že to ale vůbec není ono. Po noční směně jsem jezdila na chatu, kde jsem zavřela okenice, aby byla tma a já se vyspala. Doma v paneláku, hluk, světlo ... spánek po noční směně bylo jen zoufalé zívání do stropu a cítila jsem se jako palačinka. Obracela jsem se sem a tam.
Takže abyste věděli, všichni, kdo čtete, tak příroda celá funguje se sluncem. A my lidi jsme si někdy a nějak vymysleli ten čas. Hodiny. Jenže celá naše zeměkoule to má jinak, aby byla životodárná a my jí nějakým měřením čau nezměníme. Vždycky bude tma a světlo. Tak to berme jako fakt. A vůbec. Jak my to tady můžeme řešit. V Evropě. Jsou místa na naší planetě, kde mají noc i několik měsíců. A přesto tam žijí. A žijí tam rádi. A i zvířátka.
Já říkám, že změna času je jen číslo. Pokud jste aspoň trochu na téhle planetě, tak žijete ve dne. Čas jsme my lidi vyměřili a my lidi ho taky řešíme. Slepicím, velrybám a možná obzvláště tučňákům jsou naše měření času úplně ukradené. Žijme, když můžeme, spěme, když chceme. Každému dle libosti.
Vstávat se slepicemi!
