Po vítání jednoho význačného představitele jsem dostala menší úpal a velkou žízeň. Delší dobu jsem hledala restauraci, všude bylo plno, až se na mne štěstí usmálo. U jednoho stolu platili. Rychle jsem zasedla. Tři starší páni, kteří přišli zároveň se mnou, se taky posadili.
Pán po levici byl kulaťoučký, na hlavě měl čerstvě zastřiženého šedivého ježourka, modrá očka mu v kulaté tváři živě jezdila. Ten, co seděl naproti mně, ten byl větší, měl hodně přes metrák, pupek se mu dral z košile, knoflíčky naříkaly. Obličej měl podlouhlý, v pravidelných intervalech jím škubala křeč. Pán po pravici byl středně velký, hubený, na rozdíl od těch dvou, si zakládal na oblečení.
„Pane vrchní, pane vrchní,“ dožadovali se svého. Po čtvrt hodině jim to vyšlo. „Čtyři piva. Dáte si s námi, mladá paní, ne?“ Byla jsem vyschlá jak Sahara, tak jsem přikývla.
„Co je tohle za pivo?“ kroutil hlavou ježourek.
„Plzeň to není, smíchov poznám, holešovický to taky není?!“
„Jestli můžu říct svůj názor, tak je to popovický kozel, pánové,“ řekla jsem a znalecky jsem polkla.
U stolu běžela řeč, pánové si stěžovali na nohy a kyčle, jak je po tom celodenním stání a pochodování bolí, probírali politiku a soudruha, kterého právě přivítali.
Byli z jednoho podniku, neoslovovali se jménem, ale bylo vidět, že před tím, co se mu křivila tvář, mají respekt. Ježourek mu stále nabízel cigarety a ten spokojeně vykuřoval.
Postupně jsem zjistila, že ten, co mu cukala tvář, je kádrovák, vedoucí provozu – ježourek a ideolog ten elegán.
Ježourek si stěžoval, že se vrátil z Německa a že mu ta jejich kuchyně zničila žlučník, že ho tedy musí propláchnout.
„To je fakt,“ řekl kádrovák a zkřivil tvář, „vařit neumí. My, když jsme tam byli se soudruhem ředitelem, tak nám dali ptáčky a na ně zelí! Říďa z toho byl vedle, ale jak zvracel Pepík Dvořák, to bylo strašný.“
„Ten už to má odbytý,“ promluvil ideolog, „to jsem se prvně dověděl, že maj mužský taky přechod! Von se zbláznil do mladý holky, nebyla s ním vůbec řeč, starou nechal být.“
Ježourkovi zasvítili oči: „Tak to mě ještě čeká! To já ještě neměl.“
„A taky mít nebudeš!“ zatrhl mu kádrovák.
„To chytá mužský kolem padesátky a jsi už dědek. Ani si to nepřej, vždyť to většina odskáče! Jako ten Pepík. A to nám na výboru sliboval, že toho nechá a vrátí se ke starý!“ řekl kádrovák.
„Já si neumím představit, že bych tu moji starou nechal. Ztratila se mnou mládí, krásu, ztloustla, usadilo se jí to dole a já bych ji měl teď nechat? Já jí říkám „Mámo, když mě nevyhodíš, tak se mě nezbavíš!“, řekl ideolog a ostatní přikyvovali.
„Co z toho měl? Teď je pod kytičkama! Holt na to neměl, tahat se s mladou holkou!“ řekl ježourek a významně se na mě usmál, ale kádrovák ho zpražil pohledem.
„Ale ta Sýkorová, ta jde nějak do sebe, že jo?“ začal kádrovák, v očích mu dohasínala vzpomínka na jeho padesát. Že by tenkrát taky?
Pozorně jsem se na něj zadívala. Něco na něm bylo divné. No jasně! Zapomněl zkřivit tvář.
„To ona vycítila, že má šanci, když jde Růža na mateřskou, a tak dělá jako šroub,“ pochvaloval si kádrovák.
Tentokrát tvář zkřivil. Cha! Už to mám. To není nervový, to mu padá protéza, von si přisává zuby. S potížemi jsem polkla pivo, nutkání vyprsknout ho, bylo příliš veliké a zakuckala jsem se. Ideolog mě mírně bouchl do zad.
„Nikdo mi nevysvětlí, že není střelená,“ smál se ježourek.
„Ona si myslí, že je umělkyně,“ vysvětloval mi ideolog, „zpívá ve sboru.“
To jsem polykala poslední sousta ledvinek s knedlíkem a pískem.
Jak se tam dostal to nevím, ale byl tam. Skřípal mi mezi zuby.
„To vám je hrozný, v čem ta ženská přijde do práce. Nahoře je to cik cak, dole je to cik cak,“ vážně kroutil hlavou kádrovák.
„Jó pánové,“ říkala jsem si v duchu, „máte problémy.“
„Ale musíte uznat, že někdy se jí to povede,“ bránil ji ideolog.
„Stejně jí to místo asi dám,“ řekl kádrovák, „víte, vona je obětavá, děti nemá, zpívání má až večer, tak když je třeba tak píše až do večera.“
„Ale Růžičková ji ráda nemá!“ popíchl ježourek kádrováka.
„Jó Růžičkový je málokdo dobrý,“ přisvědčil kádrovák.
„Ale musíš uznat, že Růžičková je někdo! Já nevím, jak by to vypadalo bez Růžičkový!“ Na tom se všichni shodli.
„Ale zase ti řeknu, že vona dělá tý Sýkorový takový věci. Jako třeba s tou kytkou,“ popichoval dál ježourek.
„S jakou kytkou, to nevím, ven s tím?“ ptal se kádrovák.
Ježourkovi modrá očka jen zářila. „Sýkorová si přinesla do práce kytku, to víš, má ráda krásné věci, když je umělkyně a Růžičková jí to vyhodila do popelnice. Prý ať raději dělá a nehrabe se s kytkama!“
„To by nemusela,“ řekl mírně ideolog.
„Ale jestli někdo mává se starým, tak to je Růžičková a musíme si přiznat, že tomu rozumí. Je to machr!“ Na tom se všichni shodli a začali se shánět po vrchním, aby objednali další pivo.
Písek mi skřípal v zubech, takže mě nemuseli moc přemlouvat, abych si dala ještě jedno.
„Taky jste tam měl písek?“ zeptala jsem se kádrováka.
„Ne,“ řekl upřímně a přisál si protézu. Asi mluví pravdu, napadlo mě; mít písek pod protézou, to by se asi netvářil tak spokojeně.
„Ale ti Němci, já vám řeknu, ti mají organizaci. To jsme se od nich měli naučit, hned za války! Ten fašizmus, ten ať si nechaj, ale tu organizaci!“ rozpomněl se ježourek na svoji služební cestu.
„Hráli jsme s nimi přátelák, ten kluk Tichejch, to ti je pohádka! Von jima prošel jako nůž máslem, von si s nima dělal, co chtěl, ten by mohl těma nohama kouzlit, dal tři góly.“
„Kde dělá?“ vyzvídal kádrovák, „Aby sme si ho podrželi, aby nám ho někdo nepřetáhl.“
„No, to bysme měli, toho by byla věčná škoda,“ radostně přisvědčoval ježourek, “a v hospodě, tam jsme jim to taky nandali! To víte, voni pijou pivo ze skleniček, tak jim povídám: „Ich halb Glas Bier,“ utrhl jsem jich tam šest. Kluci hráli na harmoniku a zpívali. Ti koukali, jak to umíme roztočit. Všechno platili, tak jsme je rozparádili,“ ježourek při vzpomínce nadskakoval na židli. „Němci maj dobrou organizaci.
Ve sportu jsou taky dobrý. Ale my, my máme chytrý lidi!“ chválil si kádrovák, „jen to musíme umět prodat!“
„Když ty Němce tak chválíte,“ nevydržela jsem to, „jestlipak víte, že ty svoje sportovce cpou hormonama, aby jim rostly svaly, že šlachy milé svaly neudrží a praskají, že dochází k destrukci kostry. To se vám taky líbí?“
Byli upřímně udiveni a znechuceni.
„Když sport, tak širokou základnu,“ řekla jsem.
„Jako byl Sokol,“ řekl ideolog.
„Vidíte, říkáte byl a co máme dnes? Nejsou hřiště, dětí je jako máku, nejsou tělocvičny, nejsou cvičitelé, kdo by dneska dělal něco zadarmo, ale máme chytré lidi!“ řekla jsem jim naštvaně.
„Víte v SSSR dělaj všechno ve velkém,“ vzpamatoval se ideolog. „byl jsem v továrně na auta. To je úžasný, všechno je řízeno od pultu. Všude mají mladý lidi. Každý komunista je obklopen mladými. Ten mladík, co si sem jezdí přejímat zboží, tak ten bude ředitel nový továrny. Von vo každým stroji všechno ví už od začátku. A víte, co stála ta nová továrna na auta? Osum vagónů zlata! Kde my bysme vzali tolik zlata? Nejsme schopni konkurovat. Když jsem tam byl, tak zrovna testovali naši škodovku.“
„O tom mi nemluvte!“ rozčílila jsem se. „To je československá specialita. Pořád se něco vyvíjí a když to přijde na trh, tak je z toho hrůzinec. Je to hrozný na pohled, tak po technické stránce!“
„Víte kolik stojí vývoj jednoho auta?“ zarazil mě ideolog.
„To mě nezajímá! Když si něco koupím, tak chci pořádnou věc a ne paskvil!“ nedala jsem se.
„Tak na jedno auto je třeba 15 miliónů a u nás na to mají jen pět!“ řekl ideolog.
„Tak to předáme s velkou slávou sovětům, ne?“ mávla jsem rukou.
„V tomhle státě si pořád všichni tleskáme, jak jsme dobrý, ale skutek utek! Kde jsme? Nikdo nechce dělat, každý by se nejraději postavil k pípě, aby měl co nejrychleji na auto. V továrně neposlouchá dělník mistra, pro mistra je inženýr idiot. Každý zedník má větší plat než vysokoškolák. To se vám líbí? To je správně? A je to jen československá specialita! A vy si chválíte, jak jsme národ chytrejch!“
Pánové na mě udiveně koukali. Na ideologa působilo pivo nejvíc, stále zdůrazňoval, že není zvyklý pít, ale přesto se vzpamatoval první. Začal zase svoji písničku: „V SSSR …“
„Co v SSSR, já se ptám na nás! Říkal jste, že tam má každý komunista kolem sebe mladé lidi. Koho máte vy? Koho vy? A vy? Nikoho! Bojíte se o fleky! Na budoucnost kašlete! Vy to už do penze vydržíte! Po vás potopa! Do té doby si budete tleskat, gratulovat si, jak jste dobrý a potom nám to hodíte na hlavu!“
„Paní má pravdu!“ zamžoural ježourek, „Vem si to třeba s tím Fialou. Ten je charakterově vadnej a vy mu chcete svěřit výzkumný úkol! Světový úrovně,“ ježourek naštvaně koukal na kádrováka, ale odpověděl mu ideolog.
„Vidíš a já jinýho nemám. Já si myslím, že by to dokázal, že na to má. Proč si myslíš, že je charakterově vadný?“
„Proč, ty se ptáš proč?“ rozčílil se ježourek.
„Byli jste se mnou a teď začínám koukat, že jste mě odepsali, ne? Ten chlap nás vydírá. Vždyť dal již třikrát výpověď! Když tohle udělá, tak je charakterově vadnej, to se na mě nezlob! Vždyť jsme to probírali ve výboru. Vy jste mě odepsali,“ ježourek se na ně zmateně díval. „Já nejsem žádnej blbec. Nemám školy, ale já přijdu domů, pustím televizi, ale nedívám se na ni; to jen aby stará nenadávala, že jsem zase v práci a pěkně si v tý mý makovici promítnu a srovnám celý ten den. Mě neoblafnete! Vy jste mě odepsali, co jsem byl pryč.“
„Ale neodepsali,“ sborově ho chlácholili ideolog s kádrovákem.
„Když to nedám Fialovi, tak to musím pustit a budou to dělat Němci!“ rozčílil se ideolog, „já mu to dám a řeknu mu: Hochu, říkáš, že na to máš, tak dělej! Ale jestli nás blafuješ, tak počítej s tím, že s tebou pořádně zatočíme!“ energicky ukončil ideolog.
„Já bych mu stejně nevěřil, hraje s vámi ferbla!“ nedal se ježourek.
„A to opravdu nemáte v celém státě někoho jiného, než Fialu, když jsme národ chytrejch?“ ozvala jsem se.
„Ale mají, jenže to není soudruh! Ale zato je to charakter!“ řekl mi ježourek. Kádrovák si ho však přísně změřil, tvář mu cukla dvakrát a začal mluvit o počasí.
„Tak vloni jsem si koupil jahody až v Nymburce a stejně mi nekvetou.“
„Mně kvetou!“ vítězně řekl ježourek, „Mám jich vysázeno, tři tyhle hospody!“
„To máš co plít,“ už mírně řekl kádrovák.
„A kde máte chatu?“ ptala jsem se.
„U Berouna, ale za války jsem ji měl ve Stránčicích. O tu jsem přišel. To tenkrát volali z pivováru v Popovicích o pomoc, obsadili ho esesáci. Vedla do něj jednokolejka, vzali jsme zbraně, mašinfíra to rozkulil, rozrazili jsme ty vrata, v tom uviděl, co jich tam je, tak se posral, kop tam zpátečku a rychle jsme vyklidili pole.“
Já jsem přišel domů, hledám chatu a chata byla v pytli. Věci byly venku složený, stará ubrečená, tenkrát čekala kluka, naříkala, vůbec jsem z ní nemohl dostat, co se stalo. Prý přijeli ze vsi eses, že potřebují prkna na správku vagónů, tak mi rozebrali chatu! Ale to v materiálech nemám!“ řekl ježourek a koukl se bojovně na kádrováka.
„Sebrali jsme saky paky a jeli jsme domů. Dneska mám chalupu jako hrad! Už se těším do penze,“ řekl ježourek a provinile na mne zvedl oči.
„Já už musím jít,“ řekl ideolog, „mám schůzi.“
„Copak tam budete platný?“ neodpustila jsem si.
„My jdem taky,“ přidal se kádrovák.
Jen ježourek smutně koukal po vrchním. Asi nebyl ještě dost propláchnutý.
„Tak mladá paní, až nás někde uvidíte, tak se k nám přihlaste,“ loučil se se mnou kádrovák.
Ježourek mi tiskl přátelsky ruku. „Můžete mi mladá pani říct, jak jste to poznala, že je to popovický pivo?“
„To bych tedy mohla. Ono je to venku napsaný!“
U PIVA
