Dnes bude po dlouhé době hlídat babička, tak toho využiji. Půjdu do kina. Zavolám kamarádce, jestli by nešla se mnou.
Kamarádce se to nehodilo, prý až zítra. Když jsem již byla venku, tak jsem si řekla, že koupím lístky.
Vykračovala jsem si zmoklou Prahou a pomalu jsem si začala uvědomovat, že levá, pravá, levá, … Koukala jsem po lidech, ani jeden nevypadal na to, že by věděl, že má nohy.
Na šlajsně ve Vltavě byla velká sešlost. Jekot ptáků byl přímo úděsný. Mráz mi přeběhl po zádech. Vždyť já mám taky záda a že mě po tom celodenním sezení pořádně bolí.
A tak jsem si postupně uvědomila, že mám ruce, nohy, záda, ba i hlavu!
Hlavu, na kterou prší. To je prima, jen ať prší, proč se pořád schovávat! Dětičky jsou doma, v suchu a já na déšť kašlu!
Kdy já naposledy zmokla? To už je dávno!
Budu si hrát na auto!
Prostě od teďka mi žádná louže nevadí a klidně ji projedu.
Zmocnilo se mi podivné veselí. Támhle ta louže se mi obzvlášť líbí. Hups do ní! Brrr! Vodička mi byla po kotníky.
To jsem již stála před kinem.
Můj vjezd sledovalo asi dvacet lidí, kteří koukali na tuto louži, takže jsem se stala příčinou jejich veselí.
Měla jsem radost, že se smějí, jen mě mrzelo, že jim nemohu říct, že si hraju na auto. Vypadali na to, že by se určitě přidali. Zašla jsem koupit lístky do kina a připojila jsem se k přihlížejícím. Žádný z chodců si nehrál na auto, všichni svorně nadávali. Začala mi být zima.
Chtělo by to grog. Kam já, ale můžu sama jít?
Nechám to na nohách, ať si vyberou, je na ně spolehnutí, ještě vždycky mě zavedly správně. A bylo to! Stála jsem před hospůdkou, do které chodí údajně můj kamarád, ale kterého jsem pár let neviděla.
Nakoukla jsem dovnitř skrz okno a zahlédla jsem jeho široká ramena. Ano, seděl tam, samozřejmě v družném rozhovoru se svým sousedem.
„Mám tam vstoupit?“ optala jsem se své hlavičky.
„Stejně tě tam nohy odnesou,“ odpověděla mi.
Vzala jsem tedy za kliku.
Plácla jsem kamaráda do zad. Hlava se otočila. Kolem udivených očí se najednou udělaly vrásky. Vrásky od úsměvu. Má radost, to je prima. Já taky.
„To je moje kamarádka, kluci, tak se chovejte slušně. Co si dáš?“
„Grog by nebyl?“
„Máte smůlu, ale už zavíráme,“ řekl pan vrchní.
„Půjdem vedle do vinárny, máš peníze?“
„Nemám, vzala jsem si jen na lístky do kina.“
„Já taky nemám, zítra beru. Víš, já už nepiju, já sem chodím jen, abych byl mezi lidma. To jsou moji parťáci, tak sem zajdeme z práce. Jsem dobrej, dělám samý odborný věci! Viď Pepíku?“
„Samo Petře, jsi mistr!“
„Půjčím si od vrchního, zítra mu to dám.“
Vrchní nám kupodivu půjčil, přesunuli jsme se do vinárny.
„Já už nepiju, ale dneska to na mě sedlo, jsem špatný. Tak včera se jim podařilo mě vyštvat! Maloměšťáci. Takový hnus jak se mnou jednali!“
„To jsi už rozvedený?“
„Ne.“
„Tak jak tě mohli vyhnat?“
„Urazili mě, šel jsem sám.“
„A kde jsi teď?“
„U mámy.“
„A to si nebojoval ani o toho svýho kluka?“
„Není o co bojovat, vždyť mi ho ukradli. Myslí po jejich!“
„Ukradli, neukradli, vyhovovalo vám to oběma, že jste se nemuseli starat. Já si myslím, že jste měli vypadnout od starých, to nemůže nikdy dělat dobrotu. To byste museli být svatí a oni taky!“
„To jsem chtěl, ale ona nechtěla!“
„Myslím, že vy dva si nemáte co vyčítat.“
„Bůh ví, co tady ty dva roky vyváděla, co jsem byl pryč.“
„To nevím, ale když už jsme u toho, tak co jsi dělal ty?“
„Já, já byl věrný. Jen jednou ve Švédsku jsem se seznámil holkama a ta jedna byla prima. Pořád na ni vzpomínám. Ať jsem ji potkal, kde jsem ji potkal, tak mě za každých okolností líbala. Jak ta mě obdivovala. Jednou jsem byl na výstavě obrazů, hned jsem poznal novou techniku u jednoho obrazu, vždyť mě znáš, tak jí to říkám, ona listovala v katalogu, tam si topřečetla, já myslel, že mě sní, jakou měla radost, že jsem chytrej. No vidíš, a jsem jen dělník.“
„Ale nebyl si.“
„Mně je dobře.“
„Víš, ta mě měla tak ráda a nic jsme spolu neměli.“
„Asi proto na ni tak vzpomínáš, nestačili jste to zkazit.“
„Mně už to unavuje. Je mi to líto, že nemám pořádnou rodinu, děti, že všechny peníze jdou do háje! Jak já toužím po lásce! Co já bych všechno dokázal udělat, kdyby mě nějaká ženská milovala! Měl jsem si vzít tebe, ty bys peníze nerozfofrovala a jak jsme se mohli mít.“
„Dej mi pokoj. Nevím, nevím, jestli by tě dokázal někdo zkrotit!“
„Vždyť tebe starej taky zkrotil, ne? Už nejsi, co jsi bývala!“
„To víš, problémy jsou všude, já jsem se z jednoho srabu teď dostala,…“.
„Holka, můžu tě o něco poprosit?“
„To víš že jo.“
„Prosím tě, neříkej mi to! Já vím, že jsem srab, ale neříkej mi to! Já to nechci vědět. Já dneska nemůžu. Já vím, že ti vykládám celý večer o sobě, ale ty pomlč.“
„Já to znám, von se ten život skládá z takových maličkostí a najednou se člověk diví, že se to může tak pos…!“
„To jsi řekla hezky!“
Přišla paní vedoucí: „Končím mládeži,“ řekla a tak jsme stáli zase na dešti.
„To víš, už to mám za ty léta, co jsem vdaná mám to promyšlený.
„Nechceš s námi jít zítra do kina? Jdu s kamarádkou, ta taky touží po někom, kdo by ji miloval, kdo by jí pomáhal, možná, že by vám to šlo dohromady. Tady máš lístek! A jdeme, stejně to doma schytám. A ty běž taky domu!“
„To je právě to, vždyť mě vystěhovali!“
„Jsi u mámy, ne?“
„Ale tam teď nemůžu. Tam jsem měl být v osm. To víš, pro ni jsem pořád malý kluk. U ní já být nemůžu, já bych ji oddělal!“
„Něco ti půjčím,“ strčil mi do ruky malinkou knížečku, plnou přísloví a básní a byl pryč.
Vykračovala jsem si zmoklou Prahou, po tváři mi netekly jen kapky deště.
Vzpomínala jsem na kamarády, na děti, na maminku, která říkává:
„Nepomohli si sami, my jim nepomůžem.“
To je legrace, tak to vypadá, že je ze mne rozumný člověk.
To poznání mě rozesmálo. Jeden pán se na mne vyčítavě podíval, to mě rozveselilo ještě víc. Lidi po mně nepřátelsky koukali. Dneska se na ulici smějí již jenom blázni, nebo opilci.
Tak pardon, lidi!“
Ale, že je krásný večer. Už to na mne zase leze! Támhle ta louže se mi obzvlášť líbí. Zkusím to snožmo. Žbluňk. Brrrr!
Nohy přidaly do kroku, krok přešel v klus.
Přiběhla jsem domu celá říčná.
Nohy zamířily automaticky do koupelny.
Kamarádi
Vzala jsem tedy za kliku.
