Síla lásky
Přestože nebo právě proto, že neexistuje na lidské vlastnosti žádná mírka, vidíme na stupnici buď lásku žádnou, nebo velkou, silnou, nebeskou. Každý ví, co je to láska. Podle mne existují dvě lásky: jedna mezi mužem a ženou a druhá mezi rodičem a dítětem. Přesto známe lásku mateřskou, ale málokdy hovoříme o lásce otcovské.
Láska jsou dva póly, které se k sobě přitahují. Magnet nemusí působit stejně dlouhou dobu po obou stranách. Ale když se stane, že oba magnety, jak muže, tak ženy mají stejně silnou přitažlivost, jedná se o velkou lásku. Taková láska nemá zábrany, jde, jak se říká, přes mrtvoly. Nevidí, neslyší, je dočista slepá a je blažená. Má v sobě neskonalou sílu, dokáže lámat skály, doslova dělat zázraky.
Jednou takovou velkou pozoruhodnou láskou vzplál anglický král Eduard VIII. k Wallis Simpsonové. Narodila se r. 1896 do významné přebohaté rodiny. Dostalo se jí vynikajícího vzdělání a vychování. Cíl toho všeho byl jasný – získat co nejlepší partii k vdavkám. To se jí podařilo až na potřetí. Pro většinu lidí byla králova láska nepochopitelná. Wallis podezírali, že princ jako muž na ni nezapůsobil tolik jako lesk a sláva britské koruny. Král byl ke všem domluvám hluchý, v roce 1936 abdikoval a opustil s Vallis Anglii. Po čase se v tisku spekulovalo o jejím románku s Jimmy Donahuem, který trval od r. 1950 do r. 1954. Jimmy, 34 let, pocházel z rodu Woolworthů, který byl v Americe slavnější než titul Windsor, tento mladík Wallis finančně zajišťoval. Byly to dárky, dovolené, automobily, zahraniční cesty, klenoty. Ale když o takové lásce nikdo nenapíše, po čase se na ni zapomene, jako by nebyla.
V literatuře máme nespočet lásek, malých, pomíjivých i velkých a kupodivu i ty největší provází žárlivost. Po jedné takové lásce sáhl Shakespeare v Othellovi. Slepá žárlivost vítězí nad láskou. Naopak v Romeovi a Julii vyústí láska v metě nejvyšší, to je ve smrti. A kupodivu taková láska není jen v literatuře. I ve skutečném životě se s ní setkáváme. Připomeňme si Mayerling. Dalo by se říci, že Rudolf mohl mít po matce určité sklony k teatrálnímu řešení dané situace, ale jak k tomu dospěla Vetserová, že s ním souhlasila. Zřejmě také toužila mít lásku nejvyšší a s ničím nižším by se už po následníkovi trůnu nespokojila. Objekt lásky nevidíme stát nahý jen s jeho vlastnostmi, ale vidíme ho se vším všudy. S jeho majetkem, rodinou, výhodami, výsluním, které nám to přináší.
A pak také může láska vzplát jediným pohledem z očí do očí. Takovou lásku popisuje L. N. Tolstoj ve své Anně Karenině. Když nám ji předkládali za povinnou četbu, odsuzovali dohozené sňatky a dávali důraz na sňatek z lásky. A k čemu ty všechny doslovy. Láska někdy propukne nekontrolovatelně a leckdy se na ni i doplácí. A Anna Karenina na ni doplatila svým životem. Ale dalo by se říci, byla chvíli šťastná. Dohozené sňatky bývají jen jistota, láska málokdy. Láska buď přijde, nebo ne. Nejhorší v životě je mít prázdné ruce, jak některé ženy lkají nad svým osudem.
I když jsem četla i americkou a anglickou literaturu, nejvíc na mě zapůsobila ta ruská, protože jsem ji četla coby mladé děvče. Lásku Axinji a Grišky protkává Šolochov jako červenou nit celým Tichým Donem. Lásku drsnou, silnou, nevěrnou, lásku na ostří nože.
Naproti tomu Puškin s jeho Taťjanou v Evženu Oněginovi s láskou jakoby zrozenou na druhém pólu. S láskou opravdovou, hlubokou, neposkvrněnou, láskou na celý život. Možná Jana Eyrová Charlotty Brontӫové z Anglie by se dala svou silou přirovnat k zmiňovaným láskám na daleké širé Rusi.
Lásky jsou všude stejné, na celé zeměkouli a záleží jen na spisovateli, jakou do nich vloží přesvědčivost. Lásky, o nichž se píše, bývají nesmrtelné a ty, o kterých se nenapíše jediný řádek, zmizí v hlubinách času a jako by neexistovaly, jako by nebyly. A takových lásek je nepochybně nejvíc. Lásek prvních, silných, krátkých, šťastných i nešťastných, lásek až do nebe, lásek až za hrob.
A protože já na velkou a silnou lásku na celý život věřím, vážím si lidí, kteří zůstávají své velké lásce věrní. Jako celoživotní obrázek mám před sebou své prarodiče. Jako dnes si pamatuji tu noc, kdy zemřela babička. Tatínek přivedl plačícího dědečka do světlice a uložil ho do své postele. Ještě dlouho jsem ho slyšela naříkat, než jsem usnula. Po pohřbu si dědeček ulehl a za tři měsíce steskem zemřel. Přičítala jsem to a dodnes přičítám jejich velké lásce. A i já jsem měla to štěstí, že jsem měla za manžela svou velkou lásku. Proto ráda o lásce čtu a píšu, protože to je to nejkrásnější, co člověk v životě má. Žádný majetek ji člověku nemůže nahradit.
Síla lásky