Na kafíčku v Americe (5) „Nespokojený králíček“ u Michigánského jezera
Rozdíly mezi oběma státy, které jsme cestou shledávali, pak vytvářely vlastně kolorit Ameriky, který k této zemi neodvratně patří. Jedním z nich byla různá občerstvení různých firem, o kterých dovedla sestra velmi kriticky hovořit. Srovnávala výhody, ceny, rychlost obsluhy a mně se zdálo, že “mekáč” za ta léta, co zde působí, není už tím, co býval. U nás však stále patří k prosperujícím firmám. Jaké však bylo moje překvapení, když na “malé zakousnutí” jsme se právě u této firmy zastavili. Důvod byl jasný. “Teď můžeš srovnávat – nejen cenové relace, obsluhu, ale také široký výběr.” A já musel konstatovat, že si připadám zase jako doma a že bych chtěl během svého pobytu poznat něco amerického. Že bych chtěl odjíždět s dojmy, které se budou diametrálně lišit od dojmů, které jsem získal cestováním po Evropě. Dostalo se mi jich dostatek, i když tyto poznatky byly pouze z jednoho státu této velké země.
Kenosha, město rozkládající se na březích Michiganského jezera, nás přivítalo v odpoledních hodinách. Sehnat na příslušném úřadě několik adres bytů určených k pronájmu byla otázka asi dvaceti minut. Na prohlížení města příliš času nezbývalo, abychom se stačili vrátit v přijatelný čas domů.
“Netváříš se příliš nadšeně,” konstatovala sestra. “Máš hlad, nebo se cítíš unavený?”
“Mám hlad, cítím se unavený, ale hlavně se mi zde nelíbí. Kenosha je asi typické americké město, ale vyznat se zde by bylo pro mě asi dost složité.” Ulice zde vytvářejí rozsáhlou síť rovnoběžek na sebe kolmých. Jedny jdou od severu k jihu, ostatní od západu k východu. Každá ulice má své číslo, nejsou, jako u nás, nijak pojmenovány. Zástavba v centru není více jak třípatrová, s různými nevkusnými přístavky. Skoro každá budova má na svém průčelí přistavěné požární schodiště. Celé mi to nějak architektonicky neladilo. Až na výjimky. Neviděl jsem nikde žádné obchody. Potkávali jsme minimum lidí na chodnících, zato silnice byly přeplněné automobily.
“Ty mně připadáš jako ,,Nespokojený králíček,,. Pamatuješ? Měli jsme doma takovou stejnojmennou pohádkovou knížku, z které nám maminka čítávala. Tak to přesně sedí na tebe. Víš co? Uděláme dohodu. Já si zajistím v práci volno ve stejný den s tebou a začneme jezdit po státě. Seženu všechny možné prospekty o Wisconsinu a ty si budeš vybírat, kam by ses chtěl podívat, a já ti budu dávat tipy na pozoruhodnosti, které má tento stát, a vlastně tím si budeš moci vytvořit alespoň částečnou představu o Americe. A začneme hned. Říkáš, že jsi neviděl pořádné obchody? Tak jedeme. Ukážu ti, kam chodí Američané nakupovat.”
Vyrazili jsme z centra nejdříve západním směrem a na okraji města Kenoshy jsme se vydali k jihu. Postupně jsme míjeli rozsáhlé prostory zastavěné prodejními areály, které se střídaly s celými městskými čtvrtěmi rodinných domků. U jednoho z mnoha prodejních komplexů jsme zaparkovali. Jsou to vlastně nákupní centra, jejichž obdoba se začíná praktikovat i u nás. Obestavěné plochy jsou zde však několikanásobně větší. Přízemní budovy, vzájemně propojené a vytvářející z ptačí perspektivy jakési hieroglyfy, jsou plné obchodů s veškerým sortimentem denní potřeby. “Klikaté” rozložení budov má své opodstatnění. I z nejvzdálenějšího místa, kde jste zaparkovali svůj vůz, máte vždy velmi blízko a téměř stejně daleko ke vstupu do několika obchodů. Všechny volné prostory v tomto členitém areálu jsou pak určeny k parkování. Při vjezdech a výjezdech jsou obvykle benzinová čerpadla a několik typů rychlého občerstvení.
“Toto jsou, brácho, vlastně jakoby městská centra. Přirovnala bych je k našim českým náměstím, kde se známí potkávají při nákupech, kde se mohou naobědvat či navečeřet, kde bez velkého pobíhání seženou téměř vše.”
Také v tomto centru, v jednom z obchodů se sportovními oděvy, by měl v brzké době začít pracovat ve funkci vedoucího můj synovec David. Vstoupili jsme dovnitř. Jestliže jsem měl z venku dojem, že se jedná o rozsáhlou stavbu, pak při vstupu do nitra tohoto komplexu se moje pocity ještě znásobily. Připadal jsem si jak na malém Václavském náměstí, s malými bočními uličkami plnými obchodů, a to vše pod jednou střechou. V hlavní pochozí trase či ulici nebo hale – nevím, jaký mám volit správný název, která klikatě procházela celým prodejním domem, byly ještě umístěny malé stánky s drobnými službami. Davy lidí, které kolem nás procházely, ve mně vyvolávaly stejné pocity, jaké jsem prožíval na letišti v New Yorku. Prohlídka obchodů není zrovna moje hobby, ale upoután obrovskou nabídkou a všestranným sortimentem jsem neodolal.
“Tady si vyzkoušej texasky!” Znělo to skoro jako rozkaz.
“Neodmlouvej. Za patnáct dolarů, no, nekup to. A kalhoty do práce
budeš potřebovat.”
Jen málokdy jsem se zmohl sestře na odpor. Buď hned, nebo později jsem jí stejně musel dát za pravdu. Koupila dvoje.
“A teď honem k autu a fofrem domů, máme před sebou ještě tři
hodiny cesty.”
Venku již byla pěkná tma. Procházka nákupním centrem nám zabrala skoro tři hodiny a ani jsme neprošli polovinu. Pokyn “fofrem domů” byl však pouze obrazně řečený. Sestra patří totiž mezi tu obrovskou většinu ukázněných řidičů, kteří i v noci dodržují předepsané maximální rychlosti – a ty jsou v některých obcích jenom dvacet pět mil za hodinu. Cestou domů nadešla ta správná doba pro vzpomínání a vyprávění o příjemných i těžkých chvílích, které nás za uplynulých třicet let potkaly…
Do druhého dne mě musela vzbudit. K únavě z cesty mezi dvěma kontinenty a výletu do Kenoshy se přidal ještě časový posun, kdy touto dobou jsem doma v klidu trávil oběd. Tvrdým spánkem jsem odolával vytrvalému bušení Dany na dveře mého pokoje. Teprve vůně opečené slaniny a hlavně čerstvé kávy mě přinutily přemístit se do koupelny a definitivně se probudit.
“Tady máš klíč od domu. Vezmi si ty texasky. Blůzu nebo nějaké triko ti půjčí v hotelu. V klidu se nasnídej a před devátou vyrážíme.”
Aha, tak já vlastně už dneska začínám a ještě jsem se zde ani pořádně nerozkoukal. Začalo mi to vše nějak opožděně docházet. Nejsi tady, Kurko, na výletě. Chtěl ses něčemu naučit? Tak se do toho pusť!
“Do práce tě odvezu, protože dělám od devíti, hned za rohem. Domů už musíš dojít sám. Já přijdu až po páté hodině. Na nic zde nesahej, obsluhu této domácnosti ti předvedu, až se vrátím.”
Stačila mi ještě ukázat, jak se pouští televize a přepínají jednotlivé kanály. Cestou jsem si stačil zopakovat anglicky pozdrav HELLO a byl jsem vysazen před hotelem. Když jsem nesměle, jakoby s pocitem nějakého provinění, otevíral vstupní dveře do hotelu, stočil se můj pohled zpět k autu, kde sestra za staženým okýnkem svírala oba palce ve svých dlaních a povzbuzovala mě slovy:
“Jdi! Bude to O.K.”
A bylo, celé tři měsíce. Hned v recepci mě vítala jedna z pracovnic a procházeje dál chodbou ke kuchyni, potkával jsem spoustu zaměstnanců, kteří už o mně věděli a velice srdečně mě pozdravovali. Z těch pozdravů jsem vycítil i otázky, kterým jsem však nerozuměl, a stále jsem jen hlasitě opakoval: “Hello, hello…”
Přijetí bylo spontánní a neopakovatelné, že ze mě spadl všechen ten nepříjemný pocit z toho, co mě vlastně bude v dalších dnech čekat. Do kuchyně mě po převlečení do pracovního oděvu zavedl Hans a v tu ránu zde byli všichni přítomní, aby se o mně co nejvíce dozvěděli. Velice by se mýlil čtenář s případným názorem, že se přišli podívat ze zvědavosti, jak vlastně vypadá člověk z jiného kontinentu. Ne, ne a ne. Oni jsou prostě takoví. Upřímní, bezelstní, přívětiví a kamarádští. Mnohokráte jsem se mohl o jejich povahách přesvědčit. Vyvstala zde však hned první překážka. Jazyková bariéra. Bylo mi jasné, že s pozdravem hello nemohu vystačit. A že se budu muset ve svém volném čase učit
angličtinu.
“Nedělej si starosti s jazykem. Po třech měsících pobytu v USA budeš válet anglicky jako v Praze po tříletém studiu.” Tak nějak mě povzbuzovali doma před odletem. Vše bylo úplně jinak. Majitel Hans a mí bezprostřední spolupracovníci v kuchyni, ovládali, i když jen částečně, němčinu. Rodiče nebo i dávní předkové převážné většiny obyvatel v městečku New Glarus pocházejí ze Švýcarska, kde jim němčina (nebo jak oni říkají švýcarština) byla jejich mateřským jazykem. Mé znalosti němčiny byly o stupínek vyšší, a tak nám tento jazyk umožnil, společně s pár anglickými výrazy, které jsem pochytil, se vzájemně dorozumět.
A proč se nenaplnily předpovědi mých známých? Nejel jsem studovat anglický jazyk. Jen jsem nabyl přesvědčení, že mě okolnosti přinutí a postupně začnu chápat jednotlivé výrazy a konverzací se v nich budu zdokonalovat. Nic však nešlo podle mých představ. V práci jsem si mohl vypomáhat němčinou (s jednou servírkou jsem se mohl domlouvat i polsky), doma u sestry se mluvilo česky a na návštěvách a na výletech mně byla Dana perfektní tlumočnicí.
“Jak ti budeme říkat?” přerušil štěbetání personálu Hans. “Jan – by mohlo být obtížné na vyslovování. Džan – takového už tady máme. Hans – to by si tě mohli plést se mnou. Když dovolíš, budeme ti říkat Džaný.” A mně se to i zalíbilo.
“Toto je Mike (Majk), hlavní šéfkuchař, a ten tě seznámí s dnešní pracovní náplní. Každý den budeš pracovat s někým jiným, aby ses co nejvíce naučil a poznal všechny zaměstnance.” Hans mi potřásl rukou, řekl ještě něco v tom smyslu, “ať se ti zde líbí,” a odešel si za svými povinnostmi majitele hotelu.
Představení skončilo. Na pracovní stůl před tou velkou “výkladní skříní” Mike vysypal z přepravky asi dvacet kilo vepřových panenek.
“Tak a teď mi řekni co s tím?” vypadlo ze mne česky, aniž bych si uvědomil, že mi nerozumí. Mike nehnul ani brvou a klidně mi začal v angličtině vysvětlovat, co ode mne potřebuje. Počkal si na můj nechápavý výraz a pak jsme se oba rozesmáli. Věděli jsme, že tudy cesta nevede. Jedině pantomima byla tím správným způsobem počátečního dorozumění. Vzal nůž, odblanil jeden šál masa, odřízl porci, ukázal na váze, že musí mít dvě unce, rozklepal na řízek a odložil do prázdné nádoby.
“Toto všechno. Takto, jako já. Rozumíš? Dobře, pak je to O.K.”
Měl tak možnost mít po dlouhé době konverzační cvičení v němčině. Nejen on, ale i ostatní, kteří znali pár německých slovíček, se postupně během mého pobytu zdokonalovali a myslím, že byli po mém odjezdu spokojenější se znalostí němčiny než já se znalostí angličtiny.
Před prvním zaříznutím do masa jsem se ještě rozhlédl, snad v domnění, jestli odněkud nepřijde nějaká pomoc. Ale když jsem viděl Mika, jak se zabývá přípravou omáčky u sporáku za mými zády, bylo mi jasné, nejen že mi nikdo nepomůže, ale že se mnou začali jednat jako se řadovým členem svého kolektivu. S každou prací, kterou mně určili, jsem si vždy dovedl poradit.
Muselo jim, profesionálům, být od počátku jasné, že vše zvládám sice dobře, ale velmi pomalu. Já byl sice od samého začátku na sebe hrdý, že mě ničím nezaskočili. Že mi nedělá problémy nakrájet a naklepat tři sta řízků, oloupat čtyřicet kilo vařených horkých brambor, ručně nasekat tři kila česneku, naporcovat a naložit kuřecí steaky, jemně nasekat různé druhy čerstvé zeleniny…, ale dnes, když zpětně vzpomínám, musím obdivovat jejich trpělivost, kterou ke mně měli v mých začátcích.
Má zručnost sice den ode dne stále narůstala a v posledních dnech mého pobytu mě několikrát pustili dříve domů, protože už neměli pro mě další práci. Nikdy mi však sebeméně nenaznačili, jak moc jsem se jim musel plést v prvním měsíci v jejich zaběhlém režimu. Mé zkušenosti a praxe spočívala pouze ve znalostech, které jsem nabyl jako vedoucí restauračních a hotelových provozů v Čechách. Vždy jsem okukoval různé kuchařské fígle, které jsem pak praktikoval doma, protože vaření je pouze mým koníčkem, nikoliv profesí. A zde se mi poprvé naskytla možnost předvést vše, co umím, profesionálním kuchařům. Odblaňoval jsem, porcoval a naklepával řízky a cítil v zádech ten zvědavý pohled Mika, co že tam provádím. Asi po hodině přišla první prověrka a byla, věřte nebo nevěřte, za celou dobu spolupráce poslední. Vzal pár řízků, převážil je, zkontroloval odpad z odblaňování, vztyčil palec z pravé pěsti a s úsměvem na tváři řekl: “O.K. Džaný.”
