Jmenuji se Hubert Vytížil a jsem bankovní úředník. Ženatý, věk čtyřicet let, dvě děti – kluci téměř dospělí. Petrovi je osmnáct pryč a Martinovi bude brzy patnáct.
Dnes je můj velký den
Nedávno jsem úspěšně ukončil dálkové vysokoškolské studium, získal diplom a titul inženýra ekonomie. Po poradě s manželkou jsem se rozhodl, že zkusím najít lepší místo, než je služba u přepážky v bance v bývalém okresním městě. Podal jsem přihlášku do konkurzu na místo vedoucího oddělení finančního úřadu ve Zlíně. Není to sice nejvyšší post, kterého chci dosáhnout, ale za svým cílem hodlám jít postupně. Věřím, že jednou své schopnosti uplatním ještě lépe.
Když jsem se ráno probudil a podíval se z okna, nemile mne překvapila hustá mlha. To je ale nadělení! Chci jet samozřejmě svým autem. Je to sice starší Octavia, jezdím s ní už deset let, ale je spolehlivá. K tomu, abych si mohl koupit lepší auto, potřebuji vyšší příjem. To jsou jednoduché počty. Oba kluci studují a jejich nároky i náklady na studium se stále zvyšují. A devalvace měny pokračuje poslední dobou stále rychleji.
Kdyby aspoň ta mlha povolila. Není vidět na krok. Všechno se topí v neproniknutelné šedi. Vyjedu raději dřív, abych se nedostal do ranní špičky. Nejhorší zácpy jsou teď na dálnici hned za městem. Opravují tam kousek cesty a pro každého řidiče to znamená nejmíň půl hodiny zpoždění. Posnídám v autě. Snažím se nastartovat, ale nějak to nejde. Volám na ženu, která mezitím vstala:
„Co je s tím autem?“
„Promiň, nestačila jsem ti to říct. Náš Petr byl včera na nějaké diskotéce a měl menší nehodu. Domů ještě dojel, ale spotřeboval všechen benzin. Měl bys zavolat do servisu …“
„Co mi to teď pomůže, za hodinu musím být ve Zlíně. Je to pro mne a pro nás všechny moc důležité. S mladým si to vyřídím po návratu. O benzin ať se postará dřív, než se vrátím.“
Co teď? Autobus ani vlak už nestihnu. Zavolám tátovi. To je moje jediná záchrana. Patří sice už mezi seniory, jak se teď říká důchodcům, ale jezdí dobře. Jezdil celý život. Bylo to jeho povolání.
Mobil vyzvání, tati, vezmi to, jsi tam?
„No, co se děje?“, ozve se konečně otcův hlas.
„Tati, mám problém. Můžeš mě hodit do Zlína? Vysvětlím cestou. Spěchá to. Je to důležité.“
„Dobře, hned jsem u vás.“
Během několika minut táta přifrčel se svou Felicií.
„Budu řídit sám, ty jsi dnes nervózní, ještě bys mi s mou Felinkou něco provedl.“
Nakonec bylo docela prima sedět v autě jako spolujezdec a nechat se pohodlně dopravit na místo určení. Zatímco se táta soustředil na jízdu, připravoval jsem si svou argumentaci pro vstupní pohovor a rozhlížel se po krajině. Mlha se pomalu rozpouštěla a slunce rozpačitě vykouklo z šedi, jakoby se omlouvalo za to nedopatření.
Vstupní pohovor dopadl dobře. Byl jsem klidný, soustředěný, mám dostatečnou praxi a potřebné vzdělání. A jako muž mám samozřejmě výhodu oproti ženským uchazečkám o toto místo.
Cestou zpět jsem ocenil tátovu spolehlivost. Dávno jsem mu odpustil to divné křestní jméno po dědečkovi, pro které se mi kluci ve škole posmívali. On mi zase odpustil, že jsem v mládí trochu flinkal školu a na „výšku“ jsem se tehdy nedostal. No co, všechno už je za námi. Na jméno jsem si zvykl. Dokonce jsem se nedávno dověděl, co přesně znamená. Hubert – to prý je duchaplný člověk. Nakonec je to jméno pro mne vhodné i výhodné. A „výšku“ jsem hravě zvládnul, když vím, že ji potřebuji. Hlavně, že mám tátu pořád nablízku, jako oporu i spojence. Někdy na nás byl tvrdý, ale vyplatilo se to. Teď se za volantem tváří docela spokojeně.
Mlha už dávno opadla a konečně jsem se mohl rozhlížet po nových barvách podzimní krajiny. Kdybych musel řídit, těžko bych si všímal zlatě svítících korun břízek u cesty, oranžových skupin listnáčů za hnědými lány polí, bleděmodrého lesa v dálce.
Za stěračem se zachytil jeden žlutooranžový lístek a po chvíli se uvolnil a odlétl…
Ještě dnes si to všechno vychutnám. Příště už budu muset myslit na jiné věci.
A s naším mladým si to vyřídím hned po příjezdu. Nic mu nedaruji.
Text: Svatava Mášová
Foto: Jana Trojanová (pro zvětšení klikni do obrázku)
.jpg)
.jpg)
.png)