Nevěřme ranním mráčkům,
mohou se rozplynout
Hned po ránu mít objednání u lékaře, specialisty, není právě moc radostné. Zvláště, když nečekáte příliš dobrou zprávu.
Nu, jela jsem si tam pohodlně v autě, tedy já neřídím (již v minulosti jsem se přiznala, že nejsem motoristka), vezl mne můj manžel, jako tedy vždycky. Samozřejmě parkování jsme našli až za rohem pěkně dolů z kopce. Vyšlapali jsme to.
Pan doktor byl jako vždy milý, ale milou zprávu mně bohužel nedal. To se ale stává, že? Konečně věk přibývá, a tak zprávy od pánů doktorů jsou většinou ne právě nejradostnější.
Vyšli jsme z ordinace na ulici a můj milý manžel mi nabídl, abych tam na chodníku na něj počkala, že pro auto dojde, blok objede a přijede mne vyzdvihnout. No ráda jsem tu nabídku přijala.
Stojím, dívám se kolem sebe na kvetoucí keře a trpělivě čekám.
Najednou vidím, že přijíždí listonoš. Jak je zde v Austrálii zvykem, tedy na motorce, v pěkně žluté uniformě a s helmou na hlavě. Když se blížil ke mně, ustoupila jsem z chodníku na trávník, abych mu udělala místo.
Jak dojížděl, zpomalil a poděkoval.
V tu chvíli mě něco napadlo a opravdu nevím jak mě to mohlo napadnout.
„Pane listonoši, neděkujte, vždyť já tu na vás čekám.“
„Vy na mě čekáte? Co pro vás mohu udělat?“
„No doufám, že mně vezete pěkné milostné psaníčko.“
Čekali byste, že se zasměje a pojede dál. Ne. Otevřel brašnu a předstíral, že tam hledá to psaníčko. Po chvíli hledání mi odpověděl.
„Je mi opravdu líto, ale dnes tam to psaníčko není. Zkuste tu počkat zítra, třeba zítra ho přivezu.“
Nu, já bláhová prababička jsem tam samozřejmě druhý den nečekala, ale ten den ráno milý pan listonoš rozehnal všechny mráčky.
Jana Reichová
* * *
Zobrazit všechny články autorky