Pohádky „z babiččiny krabičky“
Na svoje poslední vnouče – Vendulku – jsem čekala devět let. To už byla předchozí tři vnoučata docela odrostlá. Na rozdíl od nich jsem se jí mohla cele věnovat, jsouc už regulérní seniorkou.
Prožívaly jsme spolu dobrodružné vycházky po zahradě, kde rostlo tolik zajímavých květinek a keřů, kde se na zídce vyhřívaly ještěrky, cvrčci závodili ve cvrlikání, na zelných listech se pásly baculaté housenky běláska, hopsaly tam sýkorky... však to znáte, jak pestrým životem žije zahrada. ...“Babi, vem si veliký boty, pudeme na kopec“... no jistě, v pantoflích bych se tam sotva vyšplhala. Doprovod nám dělal velký hafan – kavkazan „Loldík“, Vendina chůva, dobrá víla a ochránce. To bylo panečku jiné dobrodružství než dole na zahradě. Obrovské mraveniště lesních mravenců až skoro nahoře s lesem za plotem bylo cílem výprav. „...A ploč lezou? A ploč nosí semínka? A kde mají děti?...“
To bylo otázek, až z nich babičce šla hlava kolem. A protože takové výpravy byly na denním pořádku, začala o nich babička spisovat pohádky. Třeba se budou líbit i vašim vnoučatům.
Mara
* * *
…o chytrém pejskovi Hafáčkovi
Až úplně dole pod strání s keři rozkvetlých šípkových růží a mladých doubků stála malá chaloupka a na jejím dvorku psí bouda. Bydlel v ní chundelatý pes Haf se svým synem Hafáčkem. Bylo jim tam dobře, protože se o ně všichni domácí pečlivě starali a oba pejsci se zase starali o hlídání. To byla jejich práce a oni ji dělali velice dobře. Celou noc byli ve střehu, spali jen tak na půl ucha, obcházeli kolem chaloupky a honili každou myš, která si chtěla jít do spižírny smlsnout.
Každé ráno vyšel z chaloupky dědeček, aby se podíval, jestli sluníčko opravdu vstalo, jestli spadla ta správná rosa a jestli je všechno v pořádku, jak má po ránu být. Haf i Hafáček ho provázeli na ranní procházce.
„Tak co, kluci,“ říkal dědeček, „ jak se vám dneska hlídalo a kolik myší jste zahnali?“
V tu chvíli se Hafáček pěkně posadil před dědečka a spustil: …„haf haf haf …“
„Aha,“ řekl děda, „tak tři myšky jste zahnali? No to jste ale pašáci, za to vám musí dát babička nějakou odměnu.“
No tohle Hafáček rád slyšel; sotva to děda řekl, už pelášil ke dveřím a tam čekal na babičku, aby se také jí pochlubil, jak umí počítat, a dostal od ní kousek voňavého krajíčku.
Asi by u chaloupky zůstal napořád, ale jednou takhle odpoledne před bouřkou se u nich zastavil na kus řeči dědečkův vnuk Honzík. Jezdil s cirkusem po světě a cvičil v něm lvy a jiná zvířata. Když byl malý, hrával si s Hafem a teď se docela divil, jakého má jeho starý kamarád chytrého pomocníka. Slovo dalo slovo, a když Honzík odcházel, nesl si v náručí Hafáčka, kterému se taky moc líbil. A tak se chytré štěňátko dostalo do cirkusu. 
Hafáček se ocitl v kouzelném světě, to bylo něco jiného než běhat kolem chaloupky a honit myši. Chodil s Honzíkem od klece ke kleci a se všemi jejich obyvateli se seznámil. Ze lvů a tygrů měl trochu strach, ale brzy se z nich stali kamarádi, když spolu běhali a skákali v manéži. Na konci představení vždycky spočítal, kolik je v manéži lvů i tygrů, a když se ho Honzík zeptal, kolik je tam pejsků, udělal haf jen jednou. A lidé tleskali, div cirkusový stan nespadl.
Hafáčkovo vystoupení se také moc líbilo řediteli cirkusu, který rozhodl, že pejsek bude mít svoje vlastní číslo s klaunem Pepíkem. Ti dva spolu nacvičili plno legračních kousků a rošťáren, které prováděli dětem v prvních řadách. Ale vrcholem jejich vystoupení bylo počítání, to Hafáčkovi šlo líp než některým školáčkům. Stačilo, aby Pepík ukázal cedulku s nějakým číslem a Hafáček vždycky hafal správně. Děti se před pejskem tak styděly, že umí počítat lépe než ony, že se začaly honem učit, aby si nedělaly ostudu.
Plno zemí projezdil Hafáček se svými cirkusovými přáteli, všude rozdávali radost i poučení a dostávali za to spoustu potlesku a lásky, hřály je rozzářené dětské oči. Ale roky utíkaly jako voda v potoce, z Hafáčka vyrostl velký huňatý pes a zastesklo se mu po tatínkovi Hafovi, po dědečkovi a babičce i po malé chaloupce pod strání. Jednoho dne si s Honzíkem sbalili svoje sakypaky a než se nadáli, byli doma. To bylo radosti a vyprávění!
A teď určitě chceš, Vendulko, vědět, jak to dopadlo. No přece Hafáček zůstal doma v chaloupce, ve dne se vyhříval na sluníčku před boudou a v noci hlídal a hlavně honil myši, aby nevlezly do spižírny.
A vždycky věděl, kolik jich bylo!
Marie Zieglerová
* * *
Zobrazit všechny články autorky