Pohled z okna
Postupně se začínáme poznávat, zvykat si na sebe a stávat se přáteli, potkávat se, a tak snad bude namístě (kdo chce - není podmínkou) přiblížit ostatním své okolí, své milé, zájmy, pocity atd. Začali jsme pohledem z okna. Dalším pohledům se však meze nekladou, samozřejmě v etických hranicích, daných provozem těchto stránek.
Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (případně i foto) na info@seniortip.cz a my z toho uděláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna. Zatím to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledů - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen přenesený...
Babí léto
Bylo naše, to jest babí léto, a my tři staré kamarádky, Judita, Naďa a já, jsme se už týden domlouvaly, že vyrazíme do lesů na václavky. Bylo po dešti, teplo, podhoubí jistě přímo kypěla. Jenomže s důchodkyněmi je těžká domluva. Jednou hlídala Judita pravnuka, jindy Naďa psa. Pravnuka jsem chápala, psa ne. Za mého mládí hlídali psi lidi, ne lidi psy. Potom jsem zase já měla "školu" (U3V), ale kamarádky řekly, že na mně vzdělávání už žádné viditelné stopy nezanechává a abych šla do háje. S nimi…
Na druhý den, poměrně ještě skoro jakoby dost brzy ráno - bylo totiž sotva deset - jsme se pomalu šouraly lesem. Ten zřejmě nedávno probírali a všechno, co odřezali, odpilovali, odsekli nebo odlomili, leželo na zemi a kombinovalo se s tím, co vyrůstalo ze země. Od návštěvníků lesa se očekávalo, že budou mladí, svěží a v předolympijské formě, aby mohli kmeny, větve a křoví přelézat, podlézat a přeskakovat. Mládí, svěžest a předolympijská forma je ovšem to, co my tři nemáme. Máme sice dobrý základ, jsme z první republiky, proslulé kvalitou výrobků, ale jsme už pár desítek let jaksi po záruce. Přírodní překážky jsme dokázaly jedině obcházet. Z obcházky jsme odbočily na další obcházku a netrvalo dlouho, ztratily jsme se v lese jako Jeníček s Mařenkou.
"Odsud se už jakživ nedostaneme, děvčata", řekla jsem povzbudivě. (Já vždycky dokážu vhodně zvoleným slovem zvednout náladu, uklidnit ustrašené a pobídnout umdlévající). "Tady si sedněme a uvažujme, co komu odkážeme, komu domy, komu brilianty, komu hypotéku...Já nemám co odkazovat, jsem taky se vším smířená a zachovám až do konce důstojný pokoj...pomóóóc, támhle za tím křovím se něco hýbe!"
Podle televize uteče každou chvíli nějakému chovateli do volné přírody sibiřský tygr anebo aspoň tarantule, ale toto nebyl ten případ. Byla to jenom Naďa, která si odskočila. Judita řekla, že jsme nemožné. Ona prý se ještě nikdy v lese neztratila. Umí se prý orientovat podle kompasu, mapy, slunce, hvězd, mechu na stromech, hodinek a ještě podle mnoha jiných úkazů. Ovšem teorie a praxe jsou úplně odlišné jevy. Kompas jsme neměly. Judita vytáhla z batohu vítězoslavně mapu, ale ukázalo se, že je to mapa světa. Byla nám platná jako sádrový trpaslík zahrádce. Mech rostl po stromech kolem dokola, nejen na slibované severní straně. Hvězdy nesvítily. A za mraky se ukrylo i slunce, ačkoliv si Judita mínila
nastavit malou ručičku hodinek směrem k němu a rozpůlit nějaký úhel. Co se tím ukáže, to bohužel zapomněla, ale prý nějaká světová strana. Tak nám to aspoň povýšeně vysvětlovala. My s Naďou nejsme dost chytré na půlení úhlů a tak jsme si aspoň rozpůlily obložený chleba. Dopřávaly jsme si odpočinek a bohatou svačinu, abychom se tak připravily na smrt vyčerpáním, hladem a žízní. A abychom nezahynuly neinformované, poučovala jsem kamarádky, že václavky vypadají jinak mladé a jinak starší.
"Jsou jako my, že?" zeptala se nevinně Naďa.
"A mají rozsáhlé podhoubí, skutečný podzemní internet!" dodala jsem vzdělaně.
"Jistě. A teď si posílají mejly, že se blíží nepřítel!" dodala zachmuřeně Judita.
"Máme mobily!" napadlo mne najednou. Mne ještě napadne všechno, ovšem pravidelně se zpožděním, někdy i několikaletým. Měly jsme opravdu tři mobily. Každá jsme měly jiného operátora, ale v jednom byly tyto úžasné zdroje komunikace lidstva stejné: signál sem nevysílal ani jeden.
Čas plynul. Rozhodly jsme se bloudit dál. Pozvolna jsme postupovaly lesem pokud možno dolů, protože tam někde v údolí jsme tušily cestu, záchranu života, ba snad i hospodu, což by bylo ještě lepší. Koše jsme měly prázdné, jenom Naďa měla v tom svém kousek mechu, prý jako návnadu. Šly jsme hodiny a hodiny - no dobře, skoro hodinu - a cestou jsme prohlédly každý milimetr půdy, prohrábly stovky slibně vypadajících hromádek. Nic. Nerostlo tam nic, žádné houby, ani nejedlé. Potěšil by nás snad i hřib satan, ale ani ten tam nebyl. Totální absence houbového života.
"Vidím cestu!" zvolala Naďa radostně. Byl taky nejvyšší čas, už nás bolely i takové klouby, jaké ani ortopedi neznají. Ještě pár kroků - a zjistily jsme, že jsme jenom pár metrů od zastávky autobusu, který nás sem přivezl.
"Nehýbej se, stůj!" zařvala na mne najednou Judita. (Ráda bych napsala "zvolala", nebo "vykřikla", nebo "pronesla nahlas důrazně", ale pravda nade vše. Judita zařvala). Strašně jsem se lekla. Projela mnou myšlenka, že mne kolem kotníků ovíjí zmije obecná. Anebo že mi zezadu na rameno klade tlapu medvěd hnědý, zvaný brtník. V duchu jsem si slíbila, že se budu držet jenom kaváren a do přírody už jakživ nevkročím.
Naďu ani Juditu však moje problémy s nebezpečnými živočichy nezajímaly. Hlavy k zemi, zadky k nebi, sbíraly a čistily houby. Celá stráň kolem nás byla poseta dužinatými, čerstvými a křehkými václavkami. Byly všude, kypěly ze země v trsech i jednotlivě, rašily z kůry stromů i pařezů. Naše mnohahodinové potloukání po lese mezi překážkami bylo zbytečné, nesmyslné, bezdůvodné. Prostě jsme měly vystoupit z autobusu, udělat pár kroků doleva, posbírat houby a jít domů - nebo do hospůdky naproti zastávky. Tam jsme taky šly, když už se nám do košíků nevlezl ani jediný klobouček, ba ani nožička.
"Vlastně to je další důkaz existence takzvaného houbařského zázraku!" zamyslela jsem se, když jsem míchala čaj. Ještě ráno jsme si povídaly, jak se nemůžeme sehnout. Naďa řekla, že ji tak bolí záda, že by ze země nemohla zdvihnout ani stovku. A Judita řekla, že má tak ztuhlou páteř, že nemůže zvedat ani svého malého miláčka. Zeptala jsem se, jestli je řeč o pravnukovi nebo o kocourovi a Judita se urazila. Po chvíli mi odpustila a připustila, že byla řeč o obou...
Já mám taky na zádech diagnóz na sedm řádků a shýbat se v žádném případě nemohu. Například je vyloučeno, abych povysávala byt, to by byla moje smrt. Ale když jsme uviděly ty václavky, stal se zázrak..! Jo jo, je téměř vědecky dokázáno, že neexistuje takové postihnutí páteře, které by zabránilo houbaři zdvihnout ze země houbu!
Snad ještě drobná poznámka, že roztržitá Judita, která na zpáteční cestě vystupovala první, svůj košík s václavkami zapomněla v autobuse. Protože jsme s Naďou její věrné kamarádky, váhaly jsme jenom chvilku a řvaly na ni tak dlouho, až se proň vrátila.
Blanka Burjanová