Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Gabriela,
zítra Františka.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

V listopadu 2011 vyšel poutavý román Blanky Kubešové "Baletky v modrém".
První ohlasy čtenářů jsou nadšené.

 

Blanka Kubešová: Baletky v Modrém
anotace

Kdysi, když chodily jako malé holky do baletu, byly nerozlučné kamarádky, Vyžle a Fazole.
Už v té době se kolem nich a s nimi děly věci, které nepřísluší řešit malým dětem… Po více než dvaceti letech potkáváme už dospělé ženy. Luďka pracuje jako psychoterapeutka v manželské poradně, i když má paradoxně sama partnerských problémů víc než dost. Heda se těší na první dítě, ale...


Autorka rozvíjí propletenec lidských osudů několika velmi rozdílných postav, které jsou spojeny více, než si samy jsou ochotny připustit.

Se značnou dávkou nadhledu a životní moudrosti zaznamenává a odhaluje ony neuchopitelné momenty vztahů a spojitostí, odkrývá polozapomenutá traumata a křivdy a dává čtenářům nahlédnout, jak značně mohou zasuté zážitky ovlivňovat postoje a osudy hrdinů v jejich dalším životě. Vykreslení psychologie postav, udržování napětí a překvapivá rozuzlení činí z prózy Blanky Kubešové výjimečný román přesahující rovinu intimního příběhu do výpovědi o celé společnosti.

 

Ukázka z knihy
Heda se zavrtí v peřinách. Měla by vstát a zbavit se snu. Rychle, než se do ní zažere. Vygumovat ho nelze, tak aspoň zašlapat zpátky do temného podvědomí... Ale nejde ani to. Strop na ni padá pod tíhou zážitků a tmy a hlava jí třeští, jako kdyby neležela v peřinách, ale na seníku. Na seníku... Ještě dnes si odmítala připustit, že by byl děda schopen udělat jí něco zlého. A jestliže k něčemu takovému došlo, tak rozhodně ne proto, že by jí ublížit chtěl. Proč se doma nesvěřila? Byl snad dívčí stud a strach, že se matka bude vyptávat, nebo co hůř, že jí nebude věřit, příliš veliký? Stud jí brání vstát, jít do koupelny a podívat se do zrcadla. Že to má vepsané do tváře si je totiž skoro jistá. Přitom u dědy a babičky na venkově měla vždycky pocit jistoty a bezpečí, byl to její druhý domov. Jak se mohla tolik mýlit?

 

Babička byla přísná a nikdy toho moc nenamluvila, zato děda byl vždycky laskavý a milý. Pokaždé se spolu těšili na neděli, až babička odejde do kostela, až si spolu přileží a zalenoší. Nebo vylezou nahoru na seník, kočka tam mívala mladé... Těšili se, opravdu?

 

Tak, babi, zaděláno na nedělní koláče už máš, odvaž si zástěru a vem si ty sváteční šaty, ty černé s kraječkou u krku. Rychle, ještě černé punčochy a černé boty, kabelku a sváteční hedvábný šátek. Já už to nevydržím, tak rychle, babi. Řekni tu svoji průpovídku a pak už jdi, jdi, prosím tě, ať je to za mnou....

Buď tady hodný, dědo. Nezapomeň, že na tobě vždycky všechno poznám... A moc se netěšte, lenoši, přijdu brzy.

 

Průpovídka se každou neděli opakovala, jak za ni babičku nenáviděla! Taky děda se zatvářil pokaždé zkroušeně a jako zpráskaný, i tohle přičítala na vrub babiččině přílišné strohosti. Nepoznala nikdy nic, ani na ní, ani na dědovi. Nepoznala, nebo nechtěla poznat? Co když naopak věděla a mlčela? Ale už klaply dveře, tak rychle pod peřinu... Já se bojím, dědo. Je to možná krásné, ale nesmí se to, docela jistě se to nesmí! Bojím se, slyšíš?

 

Mohla mu něco odepřít? Mohla vůbec něco proti tomu dělat? Copak netoužila vynahradit mu babiččinu nelásku? Milovala jeho obličej a hlas a byl laskavý i teď, když ji hladil. Peřina, její jistota a úkryt, byly najednou pryč, ale dědovy oči zůstávaly dál jakoby zasněné a smutné. Musí to být, holčičko, nemůžu za to, tak si už zvykni...

 

Dokonce i když se svlékl, když i jí vyhrnul košilku, zůstával laskavý, něžný - a smutný. Jak to, že neslyšel, jak jí tluče a umírá srdce? Já nechci, dědo, já nechci, slyšíš?

 

Líbal a hladil ji v místech, která od té doby nenávidí. Nenávidí sebe, protože jeho polibky a všechno, co tam prováděl, trpěla. Proč se nevzepřela? Je možné, že se jí to zdálo krásné? Krásné a špatné. Dědo, prosím tě, jdi pryč. Ještě chviličku, holčičko, ještě chviličku... Srdce jí praská úzkostí, kéž by jí prasklo, ale je to krásné. Krásné a špatné.

 

Konec byl vždycky stejný. Zpod klamně a vší silou semknutých víček vidí, jak se dědova tvář uvolnila a rozzářila.
Už se otočil a pomalu vklouzl do nohavic. Heda pocítí úlevu a novou vlnu studu.

 

I tohle je stále stejné, úleva a stud. Každou neděli větší a větší. Stupňují se k neunesení. Teď děda otevřel zásuvku starého kuchyňského stolu, vzal do ruky babičky peněženku a jako vždy jí vstrčil peníze pod polštář. Kup si něco dobrého, děvenko, nějaké cukrátko...

 

Kolik jí mohlo být? Byla malá, ale věděla, co je to krádež. Děda kradl peníze, aby měl čisté svědomí; aby se sám před sebou omluvil. Co se dělo, nebylo zadarmo. Zaplatil. Tím to bylo vyřízeno, sprovozeno ze světa. Heda se otřese nechutí. Nenávidí peníze. Hned jak děda odejde, otevře potichounku šuplík a vrátí je na své místo. Co teď? Musí utéct, jinak to už nepůjde, ale kam?

Brzy se vrátí babička, těsto už nadzvedává utěrku. Pozná to? Nepozná? Nejdřív vrznou vrátka na dvůr, pak dveře do kuchyně.

 

Heduš, vstávat, už je skoro poledne, lenochu! Všechno v pořádku? Kývne. Červená se, ale kývne. Proč vlastně? Babička váže oběma zástěru, koulí těsto v dlaních a pak prsty tvaruje koláč. Doprostřed ještě důlek, Heda do něj lžičkou uloží švestku jako do hnízda a ozdobí zavařeninou... Tak. Švestka je v bezpečí. A ona? Má strach. Strach, že babička nakonec přece jen všechno pozná. Bojí se na ni i jen podívat.?

 

A babička...?
Babička zemřela a všechno to pokračovalo... Proč nic doma neřekla? Proč... Je možné, že na ní celá léta nikdo nic nepoznal.
Anebo obě, babička - a hrůza pomyslet, že i matka - věděly, ale mlčely? Je možné se s něčím takovým vyrovnat? Nebo je to všechno už jednou provždy v ní, do konce života?
Heda se konečně odváží otevřít oči.

 

Jste zvědavi na další příběhy Hedy ?

 

Tak ještě jedna ukázka z knihy

- Jedna – dva – tři. Dešťové kapičky dostaly nožičky... Není to přece vůbec složité. Kolena výš, vzpažit, podívat se za rukama vzhůru, pořádně zaklonit hlavu, uvědomit si, odkud pohyb vychází...

 

Kolikrát to takhle slyšely? Mladé klásky se snaživě vypjaly. Po pochvale toužily všechny, čím byla balerína Anděla přísnější, tím víc se jí toužily podobat. Ráda by zůstala ke všem stejně spravedlivá, ale ať už to bylo tím, že šlo o nejtalentovanější dívky souboru, anebo že důvod ležel někde hlouběji, Vyžle s Fazolí jí přirostly k srdci přece jen o něco víc. Pro ty dvě holky měla prostě slabost, kdyby pro nic jiného, tedy že podobně jako ona vyrůstaly v rodině, kde to neklapalo.

 

...Andělíčku, doběhni pro housky, ale cestou se s nikým nezastavuj a s nikým nemluv a kdyby tě oslovil nějaký mužský, upaluj domů. Pamatuj, že každý, kdo hledí na ženu chtivě, už s ní zcizoložil ve svém srdci... Tak tohle byla její matka.

 

Co to vlastně je, tohle chtivě, o tom neměla představu a také druhé slovo zůstávalo ještě nadlouho záhadou, ale už tušila, že je to něco velmi zlého. Podobně záhadné bylo i její jméno, kdo by se také jmenoval Anděla? Jméno ji provázelo z domova celá školní léta až na odbornou taneční školu a odtud i do prvního angažmá, kde je konečně vystřídalo jméno nové – Laňka. Nové, ale právě tak záhadné jako to první.

 

Poměrně brzy pochopila, že ve světě mužů vidí matka pro dívku na každém rohu jen nástrahy a nebezpečí. Kdo je viděl spolu, musel si říct, že po ní holka rozhodně není. Matka měla krásné, ale zraněné rysy.

 

Byl do nich vrytý jakýsi smutek, který nedokázalo nic rozehřát. Také její do strany, jakoby pochybovačně našpulené rty vyvolávaly dojem, že neustále berou v potaz, co se jim předkládá. Já ti nevěřím, takových slibů jsem už slyšela, ráda bych, ale nemohu ti důvěřovat..., říkaly ty rty a tím přesně odrážely, co se dělo v duši.

 

Otec je opustil, když byla ještě docela malá holka, ten druhý lítal za každou sukní a třetí je bil. Když se matka konečně odvážila od něj odejít, strach z mužovy pomsty šel s ní. A taky veliké plátno Anděla strážného. Neustále se stěhovaly, ale ten obraz táhly všude s sebou. Nebeské paprsky padaly na anděla shůry, zažehovaly mu dlouhé zlaté vlasy splývající volně přes ramena a osvětlovaly úsměv ve tváři tak nebeské a bez viny, že to vyráželo dech.

 

Ten anděl, to jsi ty, prohlašovala matka. To jméno jí kolovalo v žilách. Kolovalo a zavazovalo. Chápala je po svém: Musí matku chránit! Taková je přece úloha andělů? Dostávala z veškeré té odpovědnosti husí kůži. Dlouho si namýšlela, že všechno, co se kolem ní děje, zapříčiňuje právě ta zvláštnost jejího jména, které se odráželo a dál žilo v její tváři barvy slonové kosti s jemnými, prý andělskými rysy. Až daleko později ji napadlo, že už tehdy ji z pocitu výjimečnosti a pýchy začal obcházet ďábel. Mně neunikneš, budu pořád s tebou, pochechtával se, mnul si černé, chlupaté ruce a radoval se. Matčiny obavy byly zbytečné. Anděla, která měla nejen vlasy, ale celé tělo jakoby posypané zlatými žetony, s pohledem mladé srny, který vyrážel dech, nedůvěru k mužům do sebe vstřebala a nasála s jejím mlékem a byla nedobytná jako zlatá pokladnice

 

Chladný odmítavý postoj si zachovala i v době, kdy si už byla dobře vědoma, jak muže provokuje právě tím odstupem.

 

Jestliže byla matka zapřísáhlá odpůrkyně mužů, jí se stejně jako přežívající nerovnoprávnost a diskriminace žen dotýkala patriarchální společnost jako taková. Byla to společnost stvořená muži pro muže. Ženy nejenže v ní nebyly schopny plně se prosadit, ale i když jim to bylo zákonem dovoleno a jejich práva byla uznána, mnohé nedokázaly ve světě mužů shodit ostych, projevit svou vůli a žít po svém. Zdvořilost mužů jim byla udělována jako milodar za jejich služby a ony ji s povděkem přijímaly. I proto jimi pohrdala. Zdály se jí neschopné a hloupé, stvořené k tomu, aby sloužily. Jestliže po něčem toužila, tak po tom, aby se vymanila z téhle až osudové předurčenosti.

Anděla zvolila odmítání a provokaci jako svůj postoj a způsob života. Zavčas pochopila, že krása je síla. Krása obecně, ale ta ženská tím víc. Zadarmo nic do klína nepadne, rozhodla se nadvládu nad muži dobýt krásou a nadáním. Kdyby neměla vlohy k baletu, pravděpodobně by si vybrala jiné povolání, ve kterém by mohla vyniknout její ženskost stavěná na odiv především proto, aby skrze ni získala respekt a vládu nad muži. Nové jméno, které dostala na své první štaci, bylo i prvním krokem k osvobození a novému životu.

 

- Jedna – dva – tři...

 

Skladba se symbolickým názvem Jako dešťové kapky začínala jen jako jednoduché rytmické cvičení. Dívky se držely v řádce podle bradla a jedna po druhé se vzpínaly za rukama vzhůru, aby skoro vzápětí vyskočily …

 

Jste zvědavi na další příběhy Vyžle s Fazolí?

 

V naší knihovně www.jkk.estranky.cz/  v Klučově vám knihu půjčíme.

Chcete si knihu koupit? Pokud ji nenajdete ve svém knihkupectví, můžete si knihu objednat v nakladatelství Eroika, které knihu vydalo. Objednávky vyřizuje anna.ledererova@gmail.com

 

© pro SeniorTip připravila Janina Svobodová, prosinec 2011



Komentáře
Poslední komentář: 13.12.2011  14:16
 Datum
Jméno
Téma
 13.12.  14:16 janina
 13.12.  12:27 KarlaA
 13.12.  07:34 Hany