Moje dávné knižní výhry
Věrní čtenáři našeho Senior Tipu si ještě vzpomenou, když jsem zde 8. srpna 2008 psal o knize mého mládí – „Srdce“ od italského spisovatele Edmondo de Amicia. Pod tímto textem se objevila velká připomínková diskuse, z níž jsem nabyl dojmu, že mnohá srdce našich lidí ještě neokorala, ale že jde již o knížku, jakou si stěží přečtou dnešní mladí lidé v tehdejším věku mém. Bylo mi čtrnáct let, kdy jsem tuto knížku četl a kdy jsem se nad jejími příběhy tolik roztesknil.
Při prohlížení mé knihovny v pražském bytě (po tom, co jsem přišel o svůj rodný dům při záplavách v srpnu 2002 v obci Obříství nedaleko soutoku Vltavy a Labe, a stovky vzácných knih se utopilo v oné záplavové páchnoucí vodě, jakmile se dřevotřískové desky knihovny rozpadly) jsem objevil ještě jednu knížku svého mládí. Rád bych vám o ní napsal.
V této knížce je vlepen výstřižek z Lidového deníku 25. února 1939 (noviny, které můj otec malorolník odebíral), kdy mně nebylo ještě dvanáct let (jsem rozený v září 1926) s nadpisem: Šťastní řešitelé naší křížovky, kteří budou odměněni knihami. Mezi těmi deseti jmény jsem rovněž uveden jako žák II. ročníku měšťanské školy, Dušníky čp. 14, pošta Obříství (to byl ten dům, který zde už nestojí a musel být demolován). Jde o knihu české cestovatelky Barbory Markéty Eliášové (1874-1957) „Rok na jižní polokouli - Jáva, Austrálie, Afrika“. Vydaly ji Českomoravské podniky tiskařské a vydavatelské v Praze v roce 1928.
„Cestoval“ jsem už tehdy přes Rotterdam do Tangeru, Středozemním mořem, přes Batávii do Jávy, pobyl jsem mnoho dní v Bali a na Jávě, přijel šťastný do australské Sydney, navštívil ještě Melbourne, ale také australské houštiny, poznal jsem Mys Dobré Naděje a z poslední zastávky v Kapském Městě jsem se vracel přes Paříž vlakem do Prahy. A tady seděl hezký mladý hoch, který se nebál spolucestující dámu oslovit: „Vouz allez aussi á Prague, Madame?“ a dočkal se okamžitě její odpovědi rovněž s otázkou: „Ano, a vy jedete také do Prahy, že ano?“ V závěrečných řádcích knihy cestovatelka pokračuje: Poznala jsem na první pohled, že je to český hoch. Viděla jsem v jeho očích, jak se těší na Prahu. A jen Čech dovede vyslovit slovo Praha s tak vřelým přízvukem, jak on je vyslovil. Byl vyučen truhlářem a dvě léta pracoval ve Francii. Hoch od Zbiroha vezl tatínkovi, Starému výměnkáři, láhev šampaňského…Venku obloha jasná, slunce ozařovalo lány českých polí, zelené lesy a bílé vesničky. Hle, tato země krásná – naše vlast!“
Jak znám čtenáře Senior Tipu, jsem si jistý, že si umí představit rozechvění a nepopsatelné pocity dvanáctiletého kluka, jemuž se dostala zdarma do rukou tato jedna z jeho prvních knih v životě! Ještě mnohokrát jsem se ke knize vrátil, zejména tehdy, když jsem zjišťoval něco bližšího o její autorce.
Přišla na svět jako nemanželské dítě, což tehdy na vesnici znamenalo nosit cejch „parchanta“. Příbuzní ji posílali jako nevyžádaný balík jeden druhému. Byla velmi citlivá, ale čím dál více zatvrzelejší a uzavřenější. Přitom velice inteligentní, když dospívala. Toužila studovat, být učitelkou. Shodou šťastných náhod se dostala do Vídně, kde měla možnost navštěvovat kurzy angličtiny a francouzštiny. Po návratu skutečně učila, dokonce sestavila pro své děti několik praktických učebnic, ale lákaly ji dálky. Nejvíce Japonsko, kam se nakonec rozjela místo školního roku 1912-13 u nás, a to přes Rusko. Jedla hůlkami, chodila v kimonu, vlasy po japonském způsobu. Prožívala s Japonci všechny jejich svátky a slavnosti. Ze své třetí cesty do Japonska v roce 1923 vyvázla živá ze zemětřesení, odcestovala do kanadského Vancouveru a potom vlakem do USA. Zde ji potkalo ještě jedno neštěstí - její vlak vykolejil po srážce s nákladním vlakem. Opět životní štěstí jí přálo, aby se mohla živá a zdravá vrátit do své milované vlasti, psát knihy. Čtvrtou a poslední cestu uskutečnila v letech 1925-26, ano v těch letech, kdy jsem byl počat a kdy jsem se narodil! O této cestě je právě ta její knížka „Rok na jižní polokouli“.
Jiný český cestovatel Joe Hloucha (1891-1957) o své kolegyni kdysi napsal: „Málokterá žena by i s cizí pomocí dokázala to, co B. M. Eliášová úplně sama“, jak jsem se dočetl ve studii historičky Pavlíny Formánkové. Bylo toho trochu víc. Cestovatelka se nakonec usadila v Roztokách u Prahy, kde si na zahradě vysadila sakury, přivezené z Japonska. Dodnes prý zde rostou. Až pojedu příště do Roztok, budu se po bližších podrobnostech pídit. Svůj věk jsem vám, milí čtenáři, již prozradil, a asi jste si též dokázali spočítat, že spisovatelka zemřela ve věku 83 let. Co všechno mi táhne nyní hlavou, když znovu otvírám stránky její knížky, kterou se mi podařilo tenkrát v srpnu 2002 zachránit jako jednu z mála!
Chtěl jsem psát ještě o dalších knížkách, kterými jsem byl odměněn v různých soutěžích. Ale pro dnešní povídání to stačí, a bude-li zájem, rád se rozepíšu o největší výhře knížek ve válečném roce 1940 z českého Vilímkova nakladatelství.