DOYENKA OSTRAVSKÉ ČINOHRY ZORA ROZSYPALOVÁ
Nositelka ceny Thálie slavila na podzim 85. narozeniny
…A jak jinak, než mezi svými milovanými kolegy, tedy v divadle. Už bohužel nestála na prknech, nemocné oči jí nedovolují to, co štěstěna přála jiným jejím slavným předchůdkyním, které ještě v pokročilém věku hrály pro radost nás diváků.
Vzpomeňme třeba na pražskou Leopoldu Dostalovou, či na ostravskou hvězdu 
minulosti Táňu Hodanovou. Zorinka - tak jí říkáme my, kteří ji osobně známe – seděla jen v hledišti, obklopena přáteli, herci, kteří neúčinkují v muzikálu Kabaret, který se po prázdninové přestávce hrál a přijímala gratulace. Nejdřív od šéfa činohry Janusze Klimszy, ten předal také obrovskou kytici, a pak od kolegy Jana Fišara, který přiblížil život a umění jubilantky přítomnému publiku. A to nadšeně, potleskem i posléze upřímnými ovacemi ve stoje, děkovalo za všechny nádherné role nejen na divadle, ale i v rozhlase, televizi a filmu, které Zora Rozsypalová vytvořila.
Zora Rozsypalová - rodačka z Kroměříže začínala v Horáckém divadle, což byl perný život. V autobusu po 84 štacích, jen minimum představení se hrálo v domácí Jihlavě. Za pouhé dva roky tam stihla Zorka odehrát dvaadvacet premiér už tehdy i velkých rolí. Do Olomouce už odchází jako vyhraná herečka do party Františka Paula, Josefa Raušera, Josefa Beka a pozdějšího manžela Františka Šece. A od roku 1961 už Ostrava, které zůstala věrná dodnes.
Krátký článek nemůže vypočítávat všechny slavné role jubilantky, byly většinou velké, největší i ty docela malé, leč důležité. Dokonce se staly objektem disertační práce někdejší studentky Palackého univerzity Olomouc.
Ale jednu připomene sama Zorka: “Zvláštní z mých velkých rolí byla antická Medea, jenomže já jsem zpočátku nebyla tou postavou příliš nadšená. Přece žádná matka nemůže zabíjet své děti, tu figuru jsem nemohla vzít za svou. Ale pak jsem Medeu hrála ráda, leccos jsem pochopila po výkladu režiséra. Tragedie se pak dostala i na televizní obrazovku, tenkrát samozřejmě v přímém přenosu.
Druhý den následoval telefonát do bytu:
“ Paní, vy jste ta včerejší Medea?“
„Ano, jsem, kdo volá?“
„To je jedno, kdo vám volá, jen tolik vám řeknu, že jsem z Prahy a ptám se vás, zda jste vůbec ženská, když můžete zabíjet vlastí děti!“
Tento telefonát vyslovil vlastně mé původní pochybnosti, i takové je divadlo.
Pro čtenáře dodávám, že Zorka je maminkou úspěšného kameramana Martina Šece a babičkou pěti vnoučat, které velmi miluje.
Stejné příjmení jako jubilantka má i její mladší kolegyně Irena, dnes profesorka Janáčkovy konzervatoře Ostrava. „ Paní Zoru jsem znala jako nadšená divačka už jako studentka, ale osobně jsem se s ní setkala v roce 1977, kdy jsem se stala členkou činohry. Tenkrát mne přemlouvali, abych si změnila jméno na Palová, aby si nás diváci nepletli, ale já to hned odmítla, nás si určitě zaměňovat nemohli, akorát občas jsem byla docela pyšná na to, že se mnozí domnívali, že jsem dcerou takové velké kumštýřky“.
Není tajemstvím, že manželé Šecovi, František i Zorka, byli postiženi normalizací, tedy žádný film, žádná televize, dokonce i rozhlas směl jejich umění využívat jen občas se svolením nadřízených. A právě v posledně jmenovaném mediu se setkávala herečka s Věrou Pražákovou - Drozdovou. Ta ji tentokrát doprovázela na Kabaretu, když za mládí v Kroměříži se scházely jedna jako malá skautka (Věra) a druhá jako její vedoucí oddílu. Pozdější režisérka našla v Zorce oddanou interpretku rozhlasových dramatických rolí, veršů, ale i jiných slovesných útvarů. Na otázku v čem si režisérka nejvíc Zorky cenila, jen rozhodila ruce a odpověděla: “S ní bylo vše báječné a pracovat s ní byl vždy zážitek, všechno uměla dokonale.“
Uměla, vždyť také jako jediná ostravská činoherní umělkyně získala v roce 1995 prestižní hereckou cenu Thálie za celoživotní tvorbu. Všichni jí ocenění přáli a možná už tehdy vzpomínali na legrace, které si se Zorinkou užívali a vlastně užívají dodnes.
Dlouholetá inspicientka činohry, Soňa Francová, která nechyběla ani v divadle, zažila následující:“Hrála se Williamsova Noc s leguánem, Zorka měla vstoupit na jeviště a zvolat Shannone ! (jméno protagonisty hry), jenže to jméno zapomněla, a tak jen bez hlesu stála před diváky, pak dramaticky rozhodila ruce, nic, ticho…. Ale byla pohotová, nenápadně přímo herecky se odsunula za kulisy, za mnou, a křikla: “Do p….. jakže se ten chlap jmenuje?“ Pověděla jsem ŠENON a hra mohla úspěšně pokračovat, nikdo nic nepoznal a to vytečkované slovo nikdo kromě mne neslyšel.“
Ale leccos slyšíme, či spíše neslyšíme od jejich některých mladších kolegů. Však i to připomenul přední člen Národního divadla Moravskoslezského - Jan Fišar.“ Zorku i jejího nezapomenutelného manžela Františka Šece jsem zažil v době jejich největších úspěchů. Ona byla mou druhou školou, hlavně jsem obdivoval její jevištní řeč, která byla dokonalá ve všech hrách, v kterých jsem měl tu radost s ní účinkovat. Zorka je osobnost, všestranný profesionál, který dnes určitě chybí nejen na našem jevišti.“
Zora Rozsypalová je stále plná záviděníhodné energie, nedávno stihla nevelkou roli ve filmu Věry Chytilové „Hezké chvilky bez záruky“, předala pomyslnou štafetu po svém manželovi novému vrchnímu v seriálu „Šumná města“, uklízí byt po řemeslnících, ale hlavně se těší na další setkání s divadlem a jeho herci, které miluje nadevše. Oni zas milují ji, stejně jako na ni nezapomíná publikum.
Pavla Pešatová
