Chvilka samoty
Nevím, jak vy, ale mně v mých třiatřiceti došlo, že můžu být sama. Myslím sama, bez přátel. Sama s dětmi, na hájovně, uprostřed lesů. Sama, tři neděle a bylo mi líto, že to končí.
Manžel ráno odjel do práce, já uvařila, děti si venku hrály a když odpoledne přijel, tak jsem vyběhla. Myslím doslova. Uprostřed těch lesů to na mě přišlo. Prostě jsem cítila potřebu běhat.
Zkoušeli jste to někdy? Nápad je to hezký, ale ta realizace. Já, ale říkám, když člověk chce, tak dokáže všechno, a tak jsem začala.
Sloupy telefonního vedení, byly mými svědky. Poprvé jsem doběhla ke čtvrtému sloupu, druhý den k šestému, třetí k osmému, …
A tak si plíce pražačky, bývalé kuřačky, postupně zvykaly na příděl čerstvého, brdského vzduchu.
Každý den jsem si doběhla pro svoji chvilku samoty, samoty, která netíží, ale která povznáší.
Do takové chvilky se musí přiběhnout. Ve spáncích mi bušila krev, plíce již nemohly. „Ještě chvilku to musím vydržet,“ jsem si říkala.
Z dálky bylo slyšet volání: „Maminko, maminko, …“ ale běžela jsem dál. Tak to stačí. A stála jsem v říši ticha.
„Klaním se vám krásné břízy, dobrý den, borovice, prosím vás, přijměte mě na chvilku,“ řekla jsem nahlas.
Paprsky světla mě pohladily po tváři a daly mi souhlas. Kdyby to tak šlo, chytit se jich a vyšplhat se po nich k vám, do korun. Co všechno byste mi pověděly tam nahoře, když si rozumíme tady dole. To je přeci krásné přátelství, které vy dokážete dát. U vás je všechno jasné, stačí to nahlas vyslovit. A tak spolu řešíme problémy pracovní, rodinné i světové. Paprsek světla mi jemně naznačil, že se mi ta chvilka poněkud protáhla. S hlavou zabalenou do ticha jsem přiběhla do hájovny. Manžel právě vysvětlil dětem, že mě nesnědl vlk a tak mě mezi sebe přijaly s tou fantastickou samozřejmostí dětí.
