Všeho s mírou
Uvedené tvrzení je uznávané jako moudrá rada doložitelná konkrétními příklady. Naprosto stejné činnosti se liší výsledkem, dopadem na lidský život jen tou mírou a rozdíl je často diametrální od přínosu pro život, zdraví, až po dopady téměř tragické.
Uvedené tvrzení se mě vybavilo při pohledu na vývoj techniky a aplikaci technického pokroku. Celá historie lidstva je spojena s technickým pokrokem. Pokud bych měl popsat třeba pokrok v elektrotechnice, elektronice od poloviny minulého století mohl bych se vrátit do doby středoškolských studií, vlastní výrobě radiopřijímače na bázi lamp, elektronek a pokračovat návrhem elektronického zařízení na bázi tranzistorů v diplomové práci, poté vývoj pamětí počítačů na bázi úpravy „plátků“ z uměle vyrobeného křemíku.
Popisem přechodu poslechu rozhlasových programů a hudby ohromným kusem nábytku, radia s magickým okem, určeným k usnadnění naladění, byť se někdy vykládalo jako prosebné mrkání pro vypnutí, poté tranzistorovým radiem s rukojetí a váhou přes kilogram, postupně se zmenšující až po příchod neuvěřitelně malých Sony radii ve tvaru krabičky cigaret.
Stejně tak televizor, výlučně s černobílým obrazem od rozměru pohlednice až po větší obraz, ale pořád v přístroji nábytkového dílu, jehož připevnění třeba na stěnu bylo nepředstavitelné, a hrozilo by jejím vyvalením.
Pokračováním popisu změn, respektive pokroku v tomto stylu bych popsal několik stran, a proto přeskočím do současnosti, kdy s menším, a především tenčím zařízením, než je ta krabičku cigaret lze telefonovat, poslouchat rozhlas, fotografovat, nahrávat, přehrávat přijímat internet. navigovat jízdu autem a ani nevím co ještě a to kdekoli.
Zatím, co většina lidí, zejména mladých to pokládá za normální bere to jako samozřejmost tak já byť nemíním zpochybňovat tento technický pokrok, jeho přínos pro lidstvo mám rozpaky pokud jde o to tempo kterým ty poslední změny probíhají.
Vtírá se i otázka kdo, či co se nyní rozhodující měrou podílí na těch změnách, zda člověk, nebo ta technika sama. Zřejmě je to ta technika, zatím doufejme řízená člověkem.
Na rozdíl od změn během mého mládí a středního věku, kdy technicky orientovaní lidé měli většinou představu jak zařízení, která používají fungují, často měli i schopnost jejich oprav tak nyní jen velmi úzká skupina lidí má představu o principu funkce.
Jinými slovy ty mé rozpaky budí skutečnost, že to tempo překročuje míru a tím porušuje tu zásadu z úvodu: všeho s mírou.
Platí to i pro užití těch výdobytků technického pokroku, od překročení míry věnovaného času (závislost na počítačích), gemblerství, rostoucí míra narušení soukromí, dlouhodobá monotónní práce v jedné poloze s nároky na zrak, u dětí výměna hřiště, pohybu a pobytu venku, v přírodě vysedáváním u počítače doma, bez přímého kontaktu s kamarády, získání návyků ne zrovna nejvhodnějších do dalšího života.
Před léty chodila kolem našeho domu v relativně tiché oblasti žena trpící samomluvou. Bylo mě jí líto, bylo mě líto, že má duševní problém. Nyní chodí muži, ženy a ač je jejich projev podobný, tj jsou sami, ale přesto mluví nahlas, tak je nelituji, ale čím dál více pochybuji, že si to politování nezaslouží. Oni telefonují a nevnímají okolí, nevidí třeba kvetoucí stromy,
Věřím, že i přes to, že současná pandemie zastínila různé filmové horory o tom, jak civilizace je ohrožena katastrofami, příšerami, než je spasí svalnatý hrdina v přihlouplých hollywoodských filmech , tak ani ti roboti představující technický pokrok jak ovládnou život na zemi zůstane jen v těch filmech a hrách na počítačích.
Nicméně i tak je to již mimo té rozumné zásady: všeho s mírou.
