Babička na prodej
Vždy na mě padala úzkost z těch dvou malých oček na koncích hrubých provázků, které děda přivázal k hornímu rámu branky do zahrady. Moc dobře jsem věděl, na co tam visí a pro koho.
Měl jsem moc rád naše ušáky, hlavně když byli maličcí, tak malí že ani nebyli vidět v pelíšku z chlupů mámy králičice a děda do něho sáhnul a ukázal nám králíčka na dlani, malé králičí mrně se slepýma očima a neposlušnými nožičkami, které chtělo jediné, být rychle zpátky u svojí maminky. A tak jsme ho nechali a čekali u dvířek králíkárny, až ušáci povyrostou a my si s nimi budeme moct hrát. Pěkně divocí byli tihle dědovi králíci, vůbec nebylo snadné je dostat ven, natož je chvíli udržet v náručí. Na mazlení tedy moc nebyli, my jsme je ale stejně měli rádi a dávali jsme jim seno a zrní a vodu do misek.
Králíci rostli a sílili a zakrátko už byli dospělí. Děda je jednoho po druhém bral za kůži na zádech nebo za uši a zvedal je do vzduchu. Držali jak hlúpí, jak se u nás říká, asi nic netušili, ani potom ne, když hlavou dolů bezvládně viseli pod rámem branky. To jenom na mě padal smutek a bylo mi tak nějak do pláče, ve svíčkové jsem se rýpal, ne omáčku jsem měl rád a ani knedlík mi nevadil, s králíkem jsem si ale nějak nevěděl rady.
Za králičí kožky jsem byl ale vděčný. Působily trochu strašidelně, když visely v kůlně na zdi, králičí kůže s chlupy obrácenými dovnitř. Všechen strach však rázem zmizel, jen co se ulicí rozlehlo: „Kúúúžééé!!! Vykupujeme kúúúžééé!!! Péééříííí!!! Starééé péééřííí!!! Kúúúžééé vykupujemééé!!!“
Hned jsem byl před domem a pospíchal jsem za známým autem s tlampačem na střeše. Dole v ulici zůstalo stát, já jsem nesměle pozdravil a podal kůže otevřeným oknem. Pán za volantem se na ně podíval vážným pohledem, ze kterého mě tuhla v žilách krev, co když se mu kůže nebudou líbit, a rovnou je hodil za sebe na hromadu jiných králičích kožíšků.
Vracel jsem se lehký, s úsměvem a několika penízky v dlani. Bylo to, jako bych se vracel z lovu nebo z nějaké dobrodružné výpravy, bylo to, jakoby žádný králík nikdy nezemřel, jako by ten morous chlap odvážel kůže rovnou do nebe, aby se králičí holátka měla do čeho obléknout.
Někdy, když se rozezněl amplion, vyšla babička na verandu a jak byla v dobrém rozmaru, začala napodobovat hlas z tlampače: „Děckááá! Zlobivééé děckááá vykupujemééé!“
Dědeček byl naštěstí se mnou a začal křičet: „Babkýýý! Starééé babkýýý!“
Načež se babička začala smát. Dobře věděla, že by ji neprodal za nic na světě, ani za milion, ba ani za lepší babičku ne, tu nejlepší měl beztoho už dávno doma a žádnou jinou ani nechtěl.
Babička na prodej
