Špína smíchovské ulice kontrastovala se zelení Malostranského hřbitova. Malostranský hřbitov je dnes prakticky park. Vyasfaltované cestičky lemují lavičky, na nichž odpočívají místní obyvatelé.
Dnešní siestu jim však překazil příjezd záchranky, který je vždy velmi sledován.
Záchranka zastavila, řidič s lékařem rychle odešli do domu. Za malou chvíli se vraceli a vedli silnou paní, celou fialovou. Za ní šel zničený její muž. Dveře záchranky zapadly.
„Tak už ji zase odvezli,“ řekla paní Hlaváčkové, která taky přihlížela. Zvědavá paní Hlaváčková chytla pani Pecháčkovou pod paží a odváděla si ji zpět na hřbitov.
„Copak se jí to stalo?“ netrpělivě se ptala.
Pani Pecháčková se však nejdříve pohodlně posadila, vytáhla tvrdé rohlíky a začala si je drobit do zástěry.
Podívala se na pani Hlaváčkovou, povzdechla si a začala vyprávět:
„Milá paní, to se to tak v tom životě semele, znala jste Tojšlovou před dvaceti lety? Ne? To se sem tenkrát přistěhovali. Byl to takový krásný párek. Hlavně po něm ženský koukaly. Co vám mám říkat, ještě dneska je to fešák, ale je na něm vidět, co si s ní užil!
Ale tenkrát?
Černý vlasy, modrý oči, opálený byl, hezky si ho oblíkala, radost bylo se na něj koukat. No a ona?
Taky byla fešanda, energická, silnější blondýna, oči takový velikánský, jí jen jezdily.
Tak tu bydleli, léta ubíhala a já jsem si říkala: no mladý jsou, na co čekaj? Přeci nějaký děti by měli mít, ne?
Ale on, když jsem na to zavedla řeč, se tak smutně podíval a rychle mi utekl.
A ona?
Ta se smála a říkala mi: “To víte paní Pecháčková, pracujem na tom!“
A vždycky to několikrát opakovala.
Léta však ubíhala a děti nebyly nikde žádný. Tojšlová tloustla, až vám to nebylo hezký.
Jednou na pouti u Matěje, to tam byl můj kluk, tak viděl Tojšlovou, jak stojí u stánku s cukrovou vatou, nakoupila jí spoustu, chodila a rozdávala ji dětem.
Tím to začalo!
Chodila tam každý den.
Jednou nakoupila turecký med, podruhé balonky. Kupovala je a rozdávala je dětem, hladila je a říkala jim:
„Jen si vemte drahouškové, milánkové, holoubkové moji,“
tekly jí slzy a Tojšl ji celou ucouranou vždycky přivedl domů.
Ona lítala po poutích a on začal s malýma klukama chodit hrát fotbal. To víte, měl koženou merunu, to bylo něco pro kluky! Dělal jim něco jako trenéra. Můj kluk tam taky chodil.
Když ona byla do těch poutí takový blázen, tak on pověsil řemeslo na hřebík, koupil staré auto a začal ji po těch poutích vozit a prodávat cukroví. A víte, že měl kolem toho hodně lítání? Musel cukroví navážit, nasekat med, to bylo nějakých balíčků.
Kluci, co s ním chodili hrát fotbal mu začali pomáhat.
To víte, takovou bandu si vzít do bytu. Ale kluk říkal, že moc nekradli. Mohli si tam sníst, co chtěli. Ten můj nosil domu papíry, co byl do nich zabalený turecký med. Pani, to vám byla bašta! Já jsem byla sladká až za ušima.!
No, tak tam kluci chodili a vážili to cukroví a ona měla radost, že má v bytě tolik dětí, hladila je a říkala jim: “Jen papejte drahouškové, milánkové, holoubkové moji.“
To víte a kluci se ládovali.
Tojšlovi je brali na výlet i v neděli, když zrovna neměli nějakou pouť. Tenkrát to nebylo jako dneska, tady auto nikdo neměl.
Kluci po nich byli celí diví.
Dlouho k nim chodili, vlastně až do tý doby, než šli do učení.
Potom jim začaly jiný starosti. Chodili do tanečních, za holkama, …
Tojšlová je stavěla na ulici, plakala, proč nezajdou, no a kluci se jí začali vyhýbat.
Byla chudák čím dál tím tlustější, asi měla něco se štítnou žlázou, tolik prý těch bonbónů zase nesnědla.
Tojšl, ten byl chudák samá vráska a vlasy mu zbělely. Tojšlová mu zakázala domu tahat všechny zaběhlý psy a kočky. Večer s nimi chodila na procházku, všechnu tu havěť měla na řemínku, říkala jim:
„Tak pojďte drahouškové, milánkové, holoubkové moji.“
„Oblékala je, vařila jim, pro každého měla pelíšek.
„A pak to přišlo!“
„Co?“
„Ten zákon o placení daně z pražských psů!
Tojšl musel ten psí harém nechat utratit, protože by to finančně neutáhl.
A to ji oddělalo!
Ta z toho byla chudák tak nešťastná, že si sáhla na život!
Pustila si plyn.
Život, ten jí zachránili, ale ztratila řeč.
Nechali si ji v blázinci a on si ji na neděli bere domů a moc hezky se o ni stará. Ona jen sedí, mlčí a kouká.
To dneska chudák si asi zase chtěla sáhnout na život.“
Paní Pecháčková smutně pokývala hlavou.
„Jó s dětmi je to těžké a bez nich ještě horší“, řekla.
Paní se zvedly, paní Pecháčková vysypala nadrobené rohlíky ptáčkům na hrob a za družného hovoru odcházely na pochůzku hřbitovem.
Drahouškové
Potom jim začaly jiný starosti. Chodili do tanečních, za holkama, …