Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.
Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Knihy a já
Knihy mě provázejí životem a tak mě napadlo vrátit se ve vzpomínkách k popisu tohoto přátelství. Při úvaze jak a čím začít mě napadlo, že bych si tím mohl prověřit svoji paměť a popsat chronologicky vzpomínky na můj vztah ke knihám.
Začít proto musím v období základní školy, kdy jsem se naučil číst. Nevím, do jaké míry tehdy byly knihovny, žádnou jsem neznal, nechodil jsem ani do prodejen knih, v blízkosti našeho domu také žádná nebyla. Zato každý rok byly Vánoce a pod stromečkem nikdy nechyběly knihy. Přeskočím-li pohádky, tak mezi prvními si pamatuji knihu Syn pluku o sirotkovi za války, kterého se ujali vojáci a byl s nimi v těch hrůzách. Kniha na mne zapůsobila, neboť jsem ji četl v atmosféře doznívání hrůz války. Dále pak knihy od J.Verna ale i rodokapsy na pohled nevábně vypadající, takové opotřebované jak mezi námi kluky obíhaly a podněcovaly naši fantazii. Byly tam i knihy od Aloise Jiráska vycházející v jakési edici zakoupené rodiči jako snaha o doplnění znalostí potřebných do školy.
Také si pamatuji, že právě z té školy jsem dostal seznam knih, které musím nejen přečíst, ale napsat z nich i obsah. Jak už to bývá, často k tomu, co je nařízené nebývá ten nejlepší přístup. Bylo to tak i v mém případě a mám na to nezapomenutelnou vzpomínku.
Vypůjčil jsem si ty knihy a donesl je dědovi s prosbou, jestli by je nepřečetl a nenapsal, tedy napsal jejich obsah. Pamatuji si to pro to překvapení, jak pečlivě to děda udělal. Originál vypracovaný dědou jsem nemohl použít jen z důvodů, že byl napsán tak krasopisně, musel jsem to proto přepsat vlastním kostrbatým písmem.
Pokračoval bych dobou puberty, kdy, aniž vím proč se tak nějak přirozeně vyvinul větší zájem o knihy. Nutné podotknout, že prakticky nebyla televize, natož jiná nyní tak rozšířená media. Existovala však jakási společnost čtenářů s nabídkou zasílání knih na dobírku, do které jsem se přihlásil. Z té si pamatuji knihu od Stendhala - Červený a černý.
Další období pak bylo vyplněno příležitostnými návštěvami knihkupectví a antikvariátů, aby po nástupu do zaměstnání čtvrtky v mém programu automaticky zahrnovaly návštěvu prodejny knih, neboť ve čtvrtek vždy vycházely nové knihy. Pak také pamatuji knížky vkladní a výherní. Obojí sice menšího formátu, avšak s potencí vyšší hodnoty.
Jak běžel čas, měnil se i můj způsob nákupu a půjčování knih a před nástupem do důchodu jsem se stal i pravidelným návštěvníkem knihovny a antikvariátu vedle, obojí v blízkosti bydliště. I když tato praxe byla dlouhá, tak nějak skončila a v současné době bych téměř mohl plnit sám funkci knihovny, myslím zapůjčovat knihy. Jednak se snížil ten můj „výkon“ coby čtenáře, vedle knih je tady ten internet, ale hlavní důvod je milá pozornost synů a vnoučat. K Vánocům, svátku a narozeninám a stejně tak moje manželka dostáváme tolik knih, že máme neustále rezervu nepřečtených.
Co závěrem? Potvrzuji platnost tvrzení: kniha přítel člověka. Jo, a abych nezapomněl, je březen – měsíc knihy😊
Pamětníci, vzpomínejte!
Knihy a já