ŘIDIČÁK
Ve svých dvaceti osmi letech jsem byla donucena něco podniknout, abych byla pojízdná. Doposud jsem byla závislá na Vladimírovi, na místní dopravě a na svých nohou.
Žili jsme v Melbourne, ohromném, rozlehlém městě. Ráno děti doprovodit do školy, v běhu do práce, z práce do školy a utahaná domů.
Vlastnili jsme starého Forda, co už něco zažil, a můj muž byl ochoten se o něj se mnou podělit. Začalo to teoretickými testy, které se až napodruhé podařilo udělat. Když někdo, jako já, nemá logické myšlení, trvá mu to o něco déle, než ostatním.
Když byl papír v ruce, zajímala jsem se o jízdy. Vladimír se nabídl, že mě bude učit. Nalepili jsme Elko na Forda a začali s jízdami.
„To musíš tak a takhle. Proč to děláš tak křečovitě, s citem by to bylo lehčí!!!“
Po několika hodinách jeho trpělivosti a mé rozzlobenosti jsme uznali, že s učitelem autoškoly to bude jistější. Byla tu obava, že okopíruji Vladimírovy zažité chyby, o kterých nemá ani zdání.
Kamarádka doporučila Itala, “Romea”. Byla s ním spokojená, tak proč ho také nezkusit?
Romeo byl samá legrácka, muž typického jihoevropského vzezření. Nevěděla jsem, jestli při jeho výkladu přijdu o zuby, nebo slíznu pár facek, jak moc rozhazoval rukama. No to si užiju, promítalo se mi hlavou. Nakonec jsem si na projev žoviálního Itala zvykla a vše šlo podle normálu až do doby zkoušky.
Ráno v osudový den, jsem u autoškoly netrpělivě čekala na Romea. Na zadní sedačky do jeho auta usedl inspektor. Na něm záviselo, jestli zkouškou projdu. Romeo zase šprýmoval a podlézal inspektorovi, který se vůbec neusmál. Při tak důležité práci chtěl působit autoritativně, Vyjeli jsme na frekventovanou ulici a jako první úkon jsem měla zaparkovat mezi dvě auta u chodníku. Z nervozity mně to nešlo, i když s Romeem to bylo na jedničku, jak mě několikrát ujišťoval. Pajtlovala jsem volantem, snažila se vsunout mezi dvě vozidla, ale strach, že obě auta poškodím, to nedovoloval.
V zrcátku jsem viděla přísnou tvář inspektora, jak zapisuje do papírů a hyperaktivního Romea jak se vedle mne na sedadle kroutí nespokojeností nad mým jezdeckým výkonem.
Nakonec se mi přece jen podařilo mezi dvě auta vřadit, ale auto bylo vzdáleno metr od chodníku, skoro v polovině jízdného pruhu.
Inspektor pokynul rukou, ať vyjedu a v testech pokračuji. V děsném stresu jsem pokračovala v jízdě smrti. Nevšimla jsem si chodce na přechodu. Měl chudák co dělat, abych ho na místě nesprovodila ze světa.
Vtom Romeo změnil taktiku a z rozšafného Itala se stal ubohý patolízal. Dělal chudinku před nadřízenou šarží, jak se v učení snažil a to co dělám, je hrůza.
Ve mně všechno vřelo. Zkoušející pokynul, ať zastavíme a nařídil Romeovi, aby nás odvezl do stanice, že test je ukončen diskvalifikací. Sotva se inspektor ztratil z dohledu, rozzuřený Romeo začal nadskakovat a vyčítat mi, co jsem to předvedla za jízdu? Prý jsem ho shodila před inspektorem. Vůbec jsem ho nevnímala, jeho bědování se mě nijak nedotýkalo.
Hledala jsem Vladimíra, který na mě ve stanici netrpělivě čekal, a už z dálky jsem mu ukazovala palcy dolů, aby pochopil, že jsem neuspěla. Chvátala jsem k němu a prďola Romeo mně byl v patách. Pusu měl stále plnou výčitek a já si zacpávala uši.
Prosila jsem Vladimíra, ať něco udělá a zbaví mě toho psychopata. Kliďase Vladimíra dojalo, jak se ke mně zbabělec zachoval, a tak se také patřičně rozparádil. Nařídil mu, ať už mlčí, že teď má slovo on a od této chvíle s ním končíme. Na další jízdy si zařídíme někoho solidnějšího a hlavně férovějšího. Romeovi sklaplo když šlo do tuhého, najednou přestal vyskakovat a mlátit rukama jako tajtrdlík.
Po epizodě s Romeem jsme se doma dohodli, že v učení přece jenom bude pokračovat Vladimír. No jo, ale s naší starou bombou Fordem přece nemůžeme jít ke zkoušce?! To by zase dopadlo. Kamarádi nám půjčili jejich zánovní auto, Vladimír usedl vedle mne jako můj učitel, inspektor za nás a jelo se na další pokus o získání řidičského průkazu. Tento zkoušející byl příjemný usměvavý chlapík. Jelo se bez stresu, napětí a najednou vše dobře dopadlo. Dostala jsem papír o úspěšném zakončení testů a tentýž den odpoledne jsem držela v ruce řidičák. Jako nedočkavá novopečená řidička jsem se vypravila pro zakoupení chleba. Aspoň si ježdění samostatně trochu vyzkouším bez přítomnosti učitele a inspektora. Ještě jsem ani nedorazila k pekárně a na první odbočce mě stavěli dva policajti. Nejprve jsem musela dýchat do balónku, což bylo v pořádku. To se mi snad jenom zdá, první samostatná jízda s novým řidičákem a hned aby mě ho odebrali, nebo snad pokutovali? To tedy pěkně začíná! Mladý oficír se otázal, co si myslím? Za co asi jsem byla zastavená? Tvářila jsem se asi hrozně podezřele. Ani nevím, co jsem však provedla? Trochu jsem vjela do protisměru a měla jsem prý štěstí, že zrovna nejelo žádné vozidlo. Opravdu? Divila jsem se jako malé dítě, co něco zlobivého provede a dělá, že o tom naprosto nic neví.
„Řidičský průkaz, prosím!” Nařídil starší oficír a já ho začala hledat v kabelce. Nemohla jsem ho v tom zmatku nahmatat. Policajti po sobě koukali v neuvěření, jakého ptáčka se jim podařilo načapat. Když jsem po několika minutách stále hledala, napadlo mě obrátit obsah kabelky na kapotu auta. Kluzká kapota trochu se sklonem, obsah neudržela a vše sklouzlo pod auto. Oficíři obětavě pomáhali sbírat a já bez ladu a skladu cpala věci zpět do tašky.
Najednou se něco zablesklo a já s radostí nad vítězstvím podávám kartičku s mojí novou podobiznou jednomu z nich. Ten zdlouhavě studoval předloženou kartu, podal ji tomu druhému, oba se usmáli nad zjištěním, že jsem ten poklad získala dnes v ranních hodinách. Popřáli mně hodně zdaru, opatrnosti a nechali mě na pokoji. Oddechla jsem si úlevou. Na koupi chleba už nebylo žádné pomyšlení. Vracela jsem se uklidnit domů.
Několik dalších týdnů jsem ještě raděj jezdila ve společnosti Vladimíra, než se moje důvěra v ježdění posílila.
