ŠEST AMÍGŮ V PERU
Náš dlouholetý peruánský kamarád Alberto při mnohých návštěvách u nás doma nadhazoval, že kdybychom někdy zatoužili navštívit “Machu Picchu“, tak ať dáme vědět.
Jedno nedělní odpoledne u šálku kávy nám Alberto ukazoval plán cesty, kam s přítelkyní Joannou mají namířeno a že rozvrh cesty Joanna sama vybrala. Albertův kolega z práce Graham se chce cesty také zúčastnit i jeho dobrý kamarád Ed. Slovo dalo slovo a šest amígů bylo připraveno navštívit turistikou kancelář, přes kterou Peruánec podniká cesty do Jižní Ameriky a je nadmíru spokojený s jejich servisem.
Kieran, mladý reprezentant, byl velice bystrý a zkušený organizátor. Prohlédl naše požadavky předložené Joannou. Upozornil nás na několik důležitých věcí, které před odletem nesmíme opomenout a zamluvil nám hotely a letenky.
Protože jsme dobře znali pouze Alberta a zběžně Joannu, setkali jsme se všichni před naší velkou cestou několikrát v restauracích na večeřích, abychom se navzájem poznali. Joanna a Graham pocházejí z Anglie, Grahamův kamarád Ed, Australan, ještě nikdy letadlem neletěl a ve svých čtyřiceti letech nevystrčil nohu z Austrálie. Mimochodem, čeká nás jedenáct letů a mnoho přestupů. Doufejme, že to budeme všichni dobře snášet. Naše výprava zavítá do Peru, Argentiny a Brazílie.
Je 27. 4. 2015 a naše dobrodrůžo se dnešního dne začíná. Po úmorném cestování a čekání po letištních halách jsme se vyčerpaní konečně dostali do hlavního města Peru, Limy.
Po vyzvednutí kutrů jsme cupitali před letištní budovu, kde na nás s cedulí s našimi jmény čekal Carlos ze společnosti “ Condor Tour”. Odvezl nás do hotelu a slíbil, že zítra v devět ráno nás vezme na túru po Limě a do muzea.
Po ubytování v hotelu “Casa Andina San Antonio” jsme vyšli na večeři do restaurace “ Tutu”. Alberto objednával peruánská jídla podle své chuti, aniž se nás všech zeptal, jestli souhlasíme. Byli jsme plní a prosili ho, že už nic nechceme. Nedal si říct, myslel si, že nám dělá dobře, když nás zasvětí do všech těch jídel hned první večer.
Potom došlo k placení a Joanna s Albertem chtěli účet rozdělit na tři části. Trochu jsme se šprajcovali, protože jsme měli pouze vegetariánskou stravu, z jídelního lístku nejlacinější. Vladimír pil limonádu zatímco ostatní pili pivo, pisco sour (peruánské pití).
Alberto se ještě ládoval zákusky. Zdálo se nám divné se dělit , když věděli, že jejich jídla s pitím byla dvakrát tak dražší, než ta naše zelenina.
Joanna byla naštvaná a to jsme nechtěli, hned první den vyvolat problém a nedorozumění. Účet se tentokrát rozdělil, jak požadovali, ale pak jsme Joanně a Albertovi řekli, že od zítřka chceme svoje účty platit samostatně. Graham s Edou souhlasili, říkali, že mají rozpočet a takhle se stravovat nemíní.
Ráno u snídaně bylo vše v pořádku, Joanna se nezlobila, oba dva s Albertem přijali naší zprávu pozitivně. Carlos, jak slibil, nás v devět ráno vyzvedl na projížďku Limou a do muzea “ Larco Herrera”. Zajímavá historie. Zhlédli jsme exempláře a vykopávky “Inků. Část muzea byla vyhrazena fascinující kolekci „Inca sutra”. Obědvali jsme v muzejní restauraci a každý si platil to svoje. Večer jsme zjistili, že nemáme žádné dokumenty, že odlétáme zítra z Limy do města “ Arequipa” (hodinu letu z Limy). Měla jsem dobrý pocit, protože na jednom dokumentu Graham objevil, že letíme společností „Lan Chile”. Nebylo tam však označeno v kolik hodin, ani konfirmační číslo.
Joanna panikařila, že nemáme žádné konkrétní papíry, že letíme a pověřila Alberta s jeho španělštinou, ať se postará a Carlosovi zavolá. Nikdo však telefon nezvedal, tak nás napadlo zavolat na urgentní číslo, které nabízelo dvacetičtyřhodinovou službu. Tam to po marném vyzvánění, také nikdo nezvedal. Joanna panikařila víc a víc, jak že se do Arequipy dostaneme?
Alberto s Grahamem lišácky navrhovali, že na hřbetě lamy. To rozesmálo nás i stresující se Joannu. Posléze se vše vyřešilo, neboť úředník na recepci se Carlosovi dovolal a Alberto přinesl positivní zprávu o odletu. Údajně jsme v systému, chyba byla pouze v tom, že nám to zapomněli zapsat do programu. Takže letíme a to je pro nás důležité. S lamou bychom tam nebyli ani za půl roku. Šli jsme vyčerpaní a stále s jet lag únavou spát.
V šest hodin ráno jsme byli první na snídani. Vzápětí přišel Graham s Edou, to už bylo šest dvacet a Joanna s Albertem nikde k mání. Chtěla jsem jít zaklepat na jejich pokoj, ale vtom se objevili.
Po hodině letu, cestou do hotelu “Casa Andina Classic” jsme projížděli takovými úseky Arequipy, až oči přecházely. Někteří lidé bydlí v polozbořeninách.
Náhled na město se okamžitě změnil, jakmile jsme odložili kufry a vyšlápli do centra města na oběd. Doporučili nám restauraci “Číča (Chica)”.
Objednala jsem si jídlo s alpakou. Chuť to byla zajímavá, taková míchanina se zeleninou s plátky masa a ovocem (jahody a jablka), ochucené kari kořením. Vladimír si poručil alpaka pizzu. Maso mě však dal, moc mu to nešmakovalo.
Alberto nás nutil objednat si jakýsi pokrm se syrovou rybou, co má rád, a chtěl se zase dělit. Všichni jsme mu to k jeho nelibosti odmítli. Joanna mu vytkla, ať už nikoho nenutí a objednává si bez ohledu sám, když nám to nedělá dobře. Zařídil se podle toho a byla jsem ráda, že jsem to nemusela jíst, neboť na pohled to vábivě zrovna nevypadalo.
Cestou do restaurace a zpět jsme s Joannou nakupovaly suvenýry. V hotelu jsme všichni popíjeli coca čaj, který tam mají pro hosty připravený. Měli jsme mžitky před očima a určitě se dostavovaly příznaky horské nemoci. Coca čaj i žvýkání coca listů proti tomu částečně pomáhá.
Graham říkal, že ztratil fotoaparát. Zdá se, že včera, jak byl s Edou a Albertem v nočních ulicích města, mu možná někdo aparát vytáhl z kapsy, on neví. Byla tma a kolem dokola byly davy lidí. Vůbec se nedivíme, varují nás všude a máme si věci dobře hlídat.
V noci jsme se nevyspali. Oba dva nás ukrutně bolela hlava. V půl jedné ráno jsme nevěděli, co se sebou máme dělat, tak jsem uvařila coca čaj. Pak mně Vladimír připomněl, že nám průvodkyně z letiště radila, že coca čaj, listy a nebo coca bonbóny máme užívat ráno a v poledne, zásadně ne večer. Pozdní uvědomění, takže bolest hlavy trochu přestala, ale opravdu se nedalo spát. Uvidíme, jak dlouho stav horské nemoci a adaptace na toto prostředí potrvá.
Byli jsme však moc zvědaví, jak se cítí naše společnost.
U snídaně nám všichni tvrdili, že se cítí dobře, že spolykali tablety, co jim doporučil jejich doktor. Naše doktorka nám je nedoporučovala, máme pít hodně vody a odpočívat.
Vzali jsme si nakonec panadoly ( prášky proti bolesti) a bolest hlavy po krátké době přešla, únava však přetrvává.
V devět hodin ráno už nás v hotelu hledala Antoaneta (průvodkyně Arequipou). Jeli jsme na vyhlídku Arequipou, která je obklopena sopečnými útvary. Město je převážně postaveno z bílých sopečných kamenů a podle toho získalo jméno Bílé město.
Zajímavá usedlost byla zastávka “ Santa Catalina Convent”. Reprezentuje španělský styl kláštera XVI století, něco jako španělská „Andalusie“. Obdivovali jsme nádherné muškáty v terakotových květináčích roztroušené po celé usedlosti.
Vladimírovi vypověděla video kamera, která na obrazovce neukazuje, co se filmuje. Antoaneta nás zavedla do video opravny. Chlápek nám říkal, že je tam špatný kontakt mezi kamerou a obrazovkou. Nová obrazovka by své napravila, musel by jí objednat. Zítra z Arequipy odjíždíme, takže to nepřipadá v úvahu. Vladimír se rozhodl filmovat citem a doma se uvidí, jestli něco zachytil. V hotelu na terase jsme našli Eda a společně s ním obdivovali sopečné útvary kolem města. Ještě se musím zmínit, že když jsme odpoledne procházeli hlavním náměstím, na několika lavičkách seděli chlápci a na klíně měli staré psací stroje z roku raz dva tři.
Divili jsme se a Antoaneta vysvětlovala, že za pár šlupek (obrazně), pracují a sepisují dokumenty pro chudé negramotné lidi. Říká se jim “ Pisario”. V tomto přetechnizovaném světě to byla rarita vidět.
Ve čtyři ráno jsme byli tak čilí, že jsme se rozhodli vyskočit z postele. Nebylo divu, šli jsme unavení spát v osm hodin večer. Naše spaní je stále rozhárané, popletené.
Hlavní však je, že bolest hlavy ustoupila a cítíme se lépe. Po snídani pokračujeme autobusem do města “Colca”. Atrakce, co nás čeká, jsou ptáci kondoři.
Zatím se nám v Peru líbí, lidé jsou kamarádští, nápomocní, jídlo je chutné. Záchody jsou tak nízké, že je obtížné se z nich vyhoupnout. Australan Ed je vysoký, statný s dlouhýma nohama.
Smál se, že skoro přepadává. Toaletní papír se musí házet do košů připravených u mís, jinak by se ucpal odpad. Není nad japonské záchody s knoflíky a zahříváním.
Směr “Colca Valey” jsme projížděli sopečnými útvary - Blanca National Reserve”. Pokračovali jsme na nejvyšší bod naší túry “Chivay” 4 910 metrů nadmořské výšky. Špatně se dýchalo, tak jsme cucali coca bonbóny a jedli čokoládu. Cestou jsme přivoněli k rostlině, “čača koma” (píši foneticky) - dobrá na čaj, když je nevolnost od žaludku. Sladké prý při nevolnosti také pomáhá. Čaj mi moc chutná, Vladimírovi ho nedoporučovali, neboť trpí na vysoký tlak a bylina tlak zvyšuje.
Na vrcholcích hor byl sníh. Projížděli jsme úžasnou krajinou. Viděli jsme lamy, alpaky, vikuny a wanaky. Lama je vysoká, s ocasem nahoru, alpaka je malá, tlustá s ocasem dolů. Vikuňa s wanakou jsou divoké lamy a údajně se nedají ochočit oproti lamám a alpakám, které jsou zdomácnělé.
Řidič autobusu v serpentinách jel jako blázen a předjížděl v nepřehledných zatáčkách. Bylo to až neuvěřitelné. Předjížděla nás auta stejnými manévry, až to Alberto nevydržel a španělsky mu řekl, ať zpomalí a nepředjíždí, když pořádně nevidí, co proti němu jede. Upozornil ho, že jsme na dovolené, máme čas a aby tedy nespěchal. Poslechl a jízda do “Colca“ byla najednou příjemnější.
Po odpočinku v hotelu jsme se vydali do přírodních lázní. Ed s Grahamem neměli zájem, jen Joanna, Alberto a my dva. Termální lázně s několika bazény a teplotou vody 38°C jsou výborné na revmatismus a artritidu. Maximální teplota u pramene prý dosahuje až neuvěřitelných 85°C. Koupání v bazénech bylo příjemné, moc jsme si té pohody užívali. Vladimír zatím filmoval okolí. Koupel mu nedoporučovali, bolela ho zase hlava a také díky tomu zatracenému vysokému tlaku.
Po koupeli nás čekala večeře s vystoupením. Peruánci hráli s tradičními nástroji a show byla podbarvená místními tanečníky.
Název nástrojů: buben-Tynya, kytara- Charango, flétna- Quena.
Večeře byla chutná s peruánským bílým vínem. Od muzikantů jsem zakoupila dvě CD.
Zitra nás čeká dlouhá cesta ke “Colca Kaňonu. Mimochodem, Graham našel ztracený
fotoaparát, který měl zapnutý v ruksaku v kapse, na kterou zapomněl. Podezření, že mu ho někdo odcizil, nebylo na místě. Máme zde dobré pocity, lidé jsou tu příjemní. Několikrát jsem se při nákupu spletla v placení a hned mě upozornili a vrátili peníze.
Do “Colca” kaňonu vedla pohádková krajina, ale cesta tam byla hrozná, prašná a kamenitá. Určitě jsme tímto terénem ujeli osmdesát kilometrů. Projížděli jsme dva tunely. Jeden z nich byl krátký, takže bylo vidět z druhé strany světlo. Ten druhý byl aspoň půl km. dlouhý, nebyl osvětlen a navíc byl strašně úzký. Panikařila jsem, za pouhých šest dní v Peru jsme byli svědky několika havárií. Není divu, jezdí tady jako šílenci. V tom tmavém tunelu náš řidič Mr.“Shumaker” vypnul během jízdy světla a škodolibě čekal na reakci vyjukaných turistů. Předjíždějí se tu navzájem kdo s koho, tak jako by to byla nějaká hra, nebo soutěž o vítězství. Například dnes nás chtěl v těch horách se serpentinami předjet jiný autobus s turisty. Náš škodoliba mu to nedovolil a cpal se tak, aby v předjetí zabránil.
Po deseti minutách nebezpečné hry, nás autobus stejně předjel a potom tentýž autobus s ještě horším závodníkem byl nabouraný a u cesty odstavený. Nevinní turisté čekali, než Peruánci zorganizují další odvoz. Jak se cítili, to nevíme, ale asi moc nadšení nebyli, hlavně že se nikomu nic nestalo.
Konečně jsme dojeli na místo a zažili něco úžasného. Kondoři byli zrovna tak zvědaví, jako nadšení čučilové. Sledovali jsme rozpětí jejich křídel, jak se elegantně vznášeli nad kaňonem. Ta hrozná cesta ke kaňonu se vyplatila už díky těmto božským ptákům.
Po podívané jsme pokračovali směr město “Puno” k jezeru “Titicaca”. Projížděli jsme kolem delty řeky “Amazonky“, která v “Colca“ údolí začíná.
Druhý den ráno jsme nasedli do motorové loďky, tak pro dvacet lidí, a první zastávkou na jezeře „Titicaca” byly „Uros”, plovoucí ostrovy lidmi uměle vytvořenými. Je jich na jezeře aspoň osmdesát. Navštívili jsme dva z nich. Ten první byl více zajímavý. Indiáni, předkové „Inků”, nám ukazovali, jak se plovoucí ostrovy dělají. K vytvoření užívají rostliny, takové divoce rostoucí trávy, co roste v jezeru a trčí z vody. Splétají z té rostliny i domečky, prostě skoro vše, dokonce se ta rostlina dá jíst. Nám by bylo po požití zle, oni jsou imunní. Koupili jsme dva polštáře a indiánkou Annou ručně vytvořenou výšivku na stěnu,. Provedla nás svým obydlím, ve kterém byla jen postel,ve které spí dohromady s manželem a dětmi. Jinak jsme tam viděli rozvěšené pouze hadry. Na tomto vytvořeném plovoucím ostrově žijí tři příbuzné rodiny. Oblékají se tradičně do věcí, které si sami vytvářejí. Mluví mimo španělštiny svým jazykem “kečua”. Ten druhý ostrov byl moc komerční s kafeterií a tržnicí. Dále pár spletených domků, které turistům pronajímají přes noc jako zvláštní zážitek.
Pak jsme zase nasedli do loďky, která nás zavezla o třicet pět km. po jezeře dál na přírodní ostrov jménem „Taquile” 3 950 nadmořské výšky - 6 km. dlouhý a 2 km. široký. Žije tam skoro 3 000 indiánů. U mola loďka zastavila a pokračovalo se kamenitým terénem hodinu pěší chůze do kopce k rodině, u které budeme obědvat. Od nich z terasy byl nezapomenutelný výhled na zasněžené vrcholky “And” v Bolívii.
Oběd byl vzácný, protože vše, co jsme jedli, byla produkce z ostrova. Zeleninová polévka z obilí “quinoa”, pstruh z jezera, brambory s rýži vypěstovanou naší hostící rodinou. Bramborové placky se salsa ( čili papričky, cibule, rajčata, citron,olivový olej), to byla pochoutka. Byl to nejchutnější oběd, co jsme tu doposud jedli, a to nám tu chutná.
Možná je to tím, že vše je v přirozeném stavu, žádná doplněná chemikálie. Nikdo z obyvatelů tohoto místa lednici nevlastní.
Maso skoro nejí, jen při určitých slavnostech. Jsou převážně vegetariáni a jídlo je připravováno denně, takže vše naprosto čerstvé. Ovce a alpaky, co jsme zahlédli, prý drží proto, aby mohli s jejich odpady hnojit půdu, také je zásobují vlnou a mlékem.
Rodina nám předvedla tradiční tance, muži hráli na bubny a na píšťaly. Lišili se od těch předešlých ostrovanů z plovoucích ostrovů vizáží, oblečením, kulturou. Majitel nám předvedl, jak muži pletou čepice a šály. Ženy se starají o děti, zvířata a tkají krásné ubrusy a koberce. S rodinou jsme se rozloučili a scházeli k loďce, která zatím obeplula ostrov na druhou stranu k jinému molu. Byl to příkrý sestup, hornatou krajinou. Graham skoro třikrát upadl a Joanně se to perfektně podařilo na zadek, měkký základ, takže vše bylo v pořádku.
Jezero „Titicaca” je pokládáno v Peru za posvátné místo.
Tentokrát sedíme ve vlaku „Andean Exploer” a cesta z „Puna” do „Cusca” potrvá deset hodin. Skupinka Peruanců nám vyhrává a zpívá, aby se cestujícím s krásným pocitem odjíždělo. Vladimír se nevyspal, těžko se mu dýchalo. Já osobně spala dobře, zase však přišla ta bolest hlavy. Cusco je níže položené než Puno a Machu Picchu ještě níž než Cusco, tak to snad přejde, až se přemístíme. Je to takový test, co sneseme, souvisí to s nechutenstvím, včera jsme ani nevečeřeli. Graham si stěžuje na bolest žaludku, na průjmy. Alberto cítil nevolnost a točila se mu hlava, když jsme stáli ve frontě na nádraží, než nás do vlaku uvedli. Ed říkal, že je o.k. a Joanna se dnes cítila lépe než včera. Vlak je krásný, sedíme v první třídě s pohodlnými křesly, prostorným stolkem a pravou růží ve váze. Po pěti hodinách jízdy v osadě „Laraya” - altitud 4 319 vlak zastavil. Indiáni už čekali se svými suvenýry na turisty. Je to strašně lákavé, ale všechno se nedá kupovat. Mimochodem se o nás ve vlaku dobře starají. S jídlem podávají víno nebo peruánské pisco sour. Vlak už byl skoro na odjezdu a lndiánka před naším oknem mávala svetry z alpaky. Líbil se mi černo bílý svetr s typickými náměty tohoto kraje.
„Alberto, zeptej se jí, co za něj chce?”
„Jenom 50 soles( $25)?“
Tak jsem ho přes to okno koupila a Joanna udělala to samé s tím rozdílem, že její svetr je šedo bílý. Pak jsme se smály tomu, že my ženský nemusíme vyjít ani z vlaku a v nadmořské výšce 4 319 utrácíme peníze. Vladimír z vlaku vylezl, aby si prostředí v Andách nafilmoval. Měl v kapse dva soles a přinesl suvenýr sošky alpaky, která stála pět soles. Když však ženský ukazoval, že má pouze dva, mávla prý rukou a roztomilou sošku mu dala.
Zážitků v Peru je hodně, protože je to země velkých rozdílů. Krajina je ojedinělá a mění se průběžně. Budeme mít na co vzpomínat. Je to tu takové milé, přirozené.
Kopce se začaly zvedat, jakmile jsme se blížili ke Cuscu. Cesta vlakem nakonec trvala jedenáct hodin.
Dalšího dne za poznáním jsme dorazili k posvátnému údolí „Inků”. Náš průvodce nás dovedl do centra „Awana Kancha” kde nám ukazoval guanakos, lamy, vikuny a alpaky. Mimo jiné tam prodávali tradiční textil z této oblasti. A těch druhů brambor a barevných kukuřic! Z té červené se dělá lahodný nealkoholický nápoj zvaný Číča. Jiná zastávka byla ve městě „Pisac” kde zrovna měli ohromný trh na hlavním náměstí. Neměli jsme zájem nic kupovat, tak jsme zašli do restaurace na kolu a empanada ( tradiční pečivo) něco jako australský meat pie (sekané maso zapečené v těstě). Přišel k nám liliputánec Indián nastrojený v tradičním kostýmu a chtěl po mě jeden soles za foto, tak jsem se s ním vyfotografovala. Vladimír měl práci hledat záchodky, asi něco nevhodného snědl, nebo vypil a měl chudák běhavku. Je to tu běžné proto, že voda tu není až tak kvalitní, jak jsme zvyklí. Pijeme vodu z lahví a čistíme si s ní i zuby.
Posvátné údolí Inků bylo fantastické, podařilo se nám tam udělat několik zajímavých snímků.
Ubytovaní jsme v „Sonesta Posada del Inkayucay” hotel. Oběd byl podáván v krásné hotelové zahradě. Místo dříve sloužilo jako palác, potom klášter a nyní jako krásný stylový hotel. U oběda nám Indiáni z pohoří And vyhrávali krásnou muziku. Neodolala jsem a zase jsem koupila dvě CD.
Odpoledne se jelo do města „Ollantaytambo”, kde jsme šplhali na zříceninu Inků až na vrchol hory. Jsou tam k zhlédnutí hradby, kanalizace, úschovny ve skalách po pradávných Incích. Výhled z vrchu byl uchvacující, ale jako naschvál, v polovině výstupu Vladimír musel výstup ukončit a jít hledat záchodky.
Plného výstupu jsme se účastnili jen já a Ed a ten si toho panečku užíval. Šel i tam, kde túra nešla a po sestupu jsme na něho museli čekat. Koruna výletu nás čeká zitra – „Machu Picchu.”
Informace: „Machu Picchu“ bylo vybudováno přibližně 1450 AC “Sapa Inca Pachacuti”. Po mnoha století se o místě nevědělo, až roku 1911 Američan “Hiram Bingham” celý svět s místem obeznámil. Španělští dobyvatelé naštěstí toto místo nenašli. Kam však původní obyvatelé zmizeli? Je několik teorií. Jedna z nich, že se uchýlili k “„Amazonce”. „Machu Picchu“ leží ve výšce 2.450 n.v. V roce 1983 „Unesco” prohlásilo „Machu Picchu” kulturní památkou celého světa.
Na dnešek jsme zázračně spali, ani jednou jsme se v noci nevzbudili. Vladimír se po gastro tabletách cítí dobře, mě však bolí žaludek, nevím proč, ale já mám pro změnu opačný problém, než Vladimír včera.
Další dobrodružství začalo vlakem z města „Ollantaytambo”. Vlak měl prosklenou střechu a tak jsme pozorovali „Andy” v celé parádě. Cesta s pohoštěním trvala hodinu do městečka „Machu Picchu “. Dále se pokračovalo autobusem, serpentinami na vysněné, zázračné místo, na které se nás šest amígů moc těšilo. Měli jsme předplacenou privátní túru, jen pro nás šest, nemínili jsme se plahočit za dvaceti nebo třiceti lidmi z velkých organizovaných zájezdů.
Průvodce Paolo, archeolog a antropolog, nás vedl a nám se otevřela neuvěřitelná podívaná. Bylo to úplně něco jiného, než pasivní pocit vyvolaný z TV. Dvě hodiny nás provázel, vysvětloval vše s takovou vášní, až se u výkladu rozplýval. Byla radost ho poslouchat, neboť byl hrdý na to, že se s námi může o svoje vědomosti podělit. Otázek jsme měli nespočet a on s radostí odpovídal. Předpokládá se, že ve městě Inků žilo přibližně 600 - 700 lidí. Po obědě jsme si mohli historickou část znovu prohlédnout. Alberto, Joanna a Graham už neměli zájem se více unavovat, chtěli dolů do města si trochu odpočinout. Nám s Edem se zdálo trochu nepraktické honem spěchat do hotelu. Rozhodli jsme se, že si nadále Unescem chráněnou oblast prozkoumáme. Vyšlápli jsme na druhou stranu místa, kam nás průvodce nevzal, a úplně na vrcholku po hodinovém výstupu jsem si sedla na trávu a meditovala. Nic jiného tam ani nebylo možné, úplně to k meditaci nutilo. Hlavou mně probíhalo, jací zvláštní lidé tam v té době žili? V myšlenkách jsem je tam viděla chodit, pracovat i vykonávat různé aktivity. Napadlo mě, jak si asi v kamenných domech svítili? Možná, že to nebylo potřeba. Vstávali s rozbřeskem a po setmění šli spát? Určitě se mýlím. Měli asi louče ukončené vlnou s alpaky, která má v sobě hodně oleje? Nebude to ani to, ani ono, ukončila jsem snění. Vladimír se té krásy nemohl nabažit, proto fotografoval vše, co se mu zdálo, že nesmí opomenout. Najednou se blížily mraky a tak mě upozorňoval, že bude lepší začít sestup k východu. Měl pravdu, za patnáct minut se spustil déšť. Bylo však horko, takže to byla příjemná změna. S Edem jsme se spojili kolem čtvrté odpoledne a autobus nás pak dovezl zpět do města. V hotelu „El Mapi Inkatera” máme zase pohodlné ubytování s poukázkou na pisco sour pití.
Vracíme se do Cusca a okrajové čtvrti jsou strašně špinavé. Žijí tam lidé z okrajových vrstev společnosti, všude se válí harampádí a potulní psi se hrabou v odpadcích. Hledají si obživu, protože nikdo ty vychrtlé chudáky nevlastní. Každý pejsek má smutek v očích. Bylo mmě jich líto, že neznají lidskou lásku a jsou odkázáni sami na sebe a čeká je osud na pekáči.
V Cuscu jsme se vydali na obhlídku městem. Sotva jsme došli na náměstí, kousek od hotelu jel vyhlídkový, poschoďový autobus. Lákali nás za pouhých dvacet soles podniknout dvou hodinovou projížďku, tak jsme nasedli. Přišla žena ať zaplatíme. Drobné jsem neměla, tak jsem jí podala sto soles bankovku. Bez řečí, neboť anglicky neuměla, převzala bankovku a zmizela s ní v prvním podlaží autobusu. Dlouho se nevracela, aby mi navrátila, co mi patří, tak jsem poslala Vladimíra dolů, ať se podívá, kde je a přinese peníze nazpět. Za chvíli byl zpět s tím, že tam není.
„To není možný? Běž se zeptat řidiče”. Ten ho ujistil, že z autobusu vyšla rozměnit peníze. Po dvaceti minutách jízdy po městě, když už jsem peníze oželela, na jedné zastávce naskočila zpět a peníze mi vrátila. Byla poctivá a já zase podezřelé myšlenky.
Nejdříve jsme kroužili městem s výkladem o historii místa a pak nás autobus vyvezl na kopec, z kterého byl panoramatický výhled na město. Jeli jsme kolem zřícenin a hradeb po Incích. Zastávka byla u sochy “Ježíše Krista” v nadživotní velikosti. Bílá ohromná socha majestátně trčící na kopci. Trošku níže v kopci pod sochou, seděli místní a prodávali svoje suvenýry. Od jedné z prodávajících jsme měli zálusk koupit sošku ptáka kondora. Ukazovala nám je v různých velikostech. Vladimír chtěl jednu sošku potěžkat a podívat se na kondora zblízka. Měl však smůlu, neboť mu kondor vyklouzl z ruky a spadl na sošku alpaky, které pád urazil hlavu.
Paní zabědovala tak úpěnlivě a žalostně, že jsme ji hned ujistili, že obě sošky koupíme. V tu ránu bylo po nářku. Zavolala manžela, ten přiběhl s lepidlem a hlavičku sošky okamžitě k našemu úžasu přilepil k tělíčku alpaky. Vypadá, že se to tam běžně stává a věci se pravidelně dolepují. Zaplatili jsme před momentem zoufalé paní, pak jsem ji objala, rozloučili jsme se a šli zpět k autobusu. Po výletě jsme se rozhodli posedět ve vyhlédnuté restauraci na terase a u lahodného nápoje pozorovat okolí. Klid jsme neměli, protože místní byli neodbytní nedali pokoj. V půl hodině se nám u stolu vystřídalo aspoň deset lidí, kteří nám nutili své výrobky ke koupi, a také několik žebrajících se dožadovalo podpory. Všem se pomoci nedá a tak jsme se v krátké době spakovali a uchýlili na nádvoří hotelu ke krásné fontáně.
Naproti hotelu v minimárketu jsem si od příjemných Peruanců koupila šampaňské a teprve pak jsme užívali pohody zbytku odpoledne. Alberto s Joannou se zrovna vraceli z procházky města a když zbystřili, jak si lebedíme, přisedli si a užívali pohody společně s námi. Domluvili jsme se na večeři v restauraci naproti našeho hotelu “Inkca” a tím zakončíme dovolenou v Peru. Nikdo tam zatím nevečeřel, když jsme došli, ale to nás neodradilo. Měli jsme tam k jídlu pouze polévku a oni dva si dali talíř s těstovinami. Alberto si odskočil do stejného minimárketu, co jsem byla já, zakoupit víno. Jaké je však čekalo překvapení, když na účtu za odšpuntování lahve vína žádali 35 soles, více než víno stálo v obchodě ( 20 soles). Alberto zavolal vedoucího podniku a odehrával se španělský ústní zápas. Nerozuměli jsme, jenom s napětím čekali, jak zápas dopadne. Vydřiduch slevil na 30 soles. Stejně to bylo moc, co chtěl, a zoufalý Alberto už nechtěl pokračovat ve sporu s neoblomným chamtivcem. Zaplatil a znechuceně jsme odešli. Nebylo divu, že restaurace byla prázdná bez hostů, jestliže se tam odehrávají při placení taková vystoupení. Jako všude na světě, tak jsme i v Peru přišli do styku s nepříjemným člověkem. Proč zrovna poslední večer před odletem a proč nám pokazil příchuť krásné dovolené?
Čeká nás krátká noc. Ve tři hodiny ráno už musíme být se zavazadly připraveni u recepce k vyzvednutí na letiště, poletíme do Argentiny.
Experimentální dovolená v Peru končí, sedíme v autobusu, posouváme se na letiště a v myšlenkách probíráme vše, co jsme tu prožili. Časně ráno nejezdilo tolik aut, ale zase bylo vidět ty chudáky psy, jak rozhrabávají odpadky.
Skoro u každého rohu ulice se na chodnících povalovali bezdomovci. Světový, neřešitelný problém?
ADIOS AMIGOS!
Jana Gottwaldová
