Sci-fi příběh
Koupila jsem si nové auto. Krásnou hnědočervenou metalýzu. Sporťák, třídveřák. Vypadalo luxusně, elegantně jako pelikán v letu. Vyjeli jsme si s ním prvně do Prahy. Já už ani nevím, kdo řídil, zdali manžel nebo já. Jen si pamatuji, že jsme zajeli do středu města, myslím, že na Mírové náměstí. Ale když jsme zaparkovali a vystoupili, uviděli jsme, že ulice kolem jsou rozkopané. Dlažba vytržená, všude zmatek a bláto. V ulicích stály nebo pracovaly buldozery. Těžká nákladní auta zabořená po nápravy v mazlavé rozmočené hlíně. Zdálo se mi, že se nic kolem nehýbe, ale všude se pracovalo. Manžel mi dal poslední instrukce. Nevím ani, co říkal v tom hluku, ale omluvil se, že musí kamsi odejít a nezapomněl mi připomenout, co mám zařídit já. Bylo nabíledni, že se tady u auta odpoledne sejdeme. Než jsem stačila něco říct, zmizel.
Vydala jsem se patřičným směrem přes náměstí k honosné správní budově. Zapadala jsem po koníky do bláta. Brodila jsem se krok za krokem tím bahnem, ale nepodivovala jsem se nad tím, ani jsem nebyla rozhořčená, že si zničím boty. Bahno kupodivu neulpívalo na mých nohou, jen se mi velice těžce šlo. Jako bych měla na nohou závaží. Pachtila jsem se v tom marastu celou věčnost. Nepotkala jsem živou duši.
Přišla jsem ke vchodu do budovy. Byla to policie. Vešla jsem dovnitř. Podívala jsem se na boty, ale byly čisté. Po obou stranách dlouhé chodby šly řady dveří. Všechny byly zavřené. Zkoušela jsem jedny po druhých otevřít, ale všechny byly zamčené. Jen protější dveře na konci chodby povolily. Vešla jsem dovnitř. U stolu seděl mladší muž uniformě a listoval v nějaké knize. Zvedl hlavu a řekl: Vlastně už nevím, co řekl, ale od první chvíle jsem poznala, že se mnou bude mít trpělivost. Že si pro mne najde čas a pomůže mi.
„Potřebuji si od vás zavolat,“ řekla jsem. „Zaparkovala jsem tady na náměstí auto a teď ho nemohu nalézt.“ „Jaké auto?“ zeptal se mě, aniž by se divil.
„Úplně nové. Červenohnědou metalýzu. Třídveřák.“
„Víte, kde jste přesně zaparkovala?“
„Samozřejmě, že vím.“
„Řekněte mi poznávací značku.“
„Je nové, ještě ji neznám.“
„Ukažte mi technický průkaz.“
Položila jsem kabelku na jeho stůl a začala se v ní přehrabovat. Ale ať jsem hrabala v kterékoliv kapse, techničák jsem nenašla.
„Já ho nemám,“ vzdychla jsem.
„A jaké je to auto? Škodovka nebo mercedes?“
„Já nevím. Je nové, tak pochopte, že to nemůžu vědět.“
„Ono není vaše?“
„Je.“
„Tak kdo ho kupoval?“
„No přece já.“
„A co vlastně potřebujete?“
„Potřebuji si zavolat.“
„Tak si zavolejte,“ ukázal na pevnou linku.
Zalovila jsem v kabelce a vyndala z ní svůj mobil. Všimla jsem si, že ze mě nespouští oči. Jako by o mne pochyboval. Ignorovala jsem ho a zavolala jsem manžela. Ale ten se nehlásil. A já jsem si při tom čekání uvědomila, že klíče od auta má on. Já je určitě nemám. Ani nevím, že by mi je předal, když odcházel. Byla jsem skálopevně přesvědčená, že na to zapomněl.
„Nebere to,“ pronesla jsem zbytečně zklamaným hlasem. „Zavolám druhému řediteli. Třeba bude vědět.“
Zavolala jsem panu Ch. a ten se kupodivu ozval. Ničemu se nedivil a řekl mi, že můj manžel u něj v kanceláři není, že ho od rána neviděl. Že bych zavolala manželově sekretářce, mi na mysl vůbec nepřišlo. Manžel v kanceláři není, jak by mohl, když tu byl před chvílí se mnou. Nic jiného mě nenapadlo. Jak teď budu hledat auto? Mezi těmi všemi bagry a náklaďáky, v tom šíleném bahně. V té Praze, tak daleko od domova.
Muž přede mne postavil šálek kávy. Jestli něco říkal, tak to bylo pro mne nepodstatné. Já myslela, jak jen najdu své auto.
„Co když ho někdo ukradl,“ rozmýšlela jsem nahlas.
„Máte lístek od parkovného?“
Nechápala jsem, nač se ptá.
„Jaký lístek? Ani jsem si nevšimla, že by manžel něco platil.“
Když jsem dopila kávu, muž zavřel knihu a vstal od stolu: „Půjdu ho s vámi hledat.“
„Je tam plno bahna, “ upozornila jsem ho.
„Jste si tím jistá?“
Byl vysoký, štíhlý, docela hezký.
„Popište mi to auto.“
„Já o něm nic nevím. Jen, že má červenohnědou metalýzu a automatickou převodovku. Víc o něm ani vědět nemůžu, protože je nové. A je to nafťák.“
Vyšli jsme z budovy. Náměstí bylo rozkopané, těžké stroje stály v ulicích jako strašidla. Chapadla bagrů odpočívala v bahně. Připomínaly bestie na lovu.
„Kde jste zaparkovali?“
„Tam,“ ukázala jsem.
Vydali jsme se tím směrem. Okna byla bez života, lampy nesvítily, ale přesto nebyla tma. U chodníků se povalovaly hromady vytrhaných dlažebních kostek, ale žádné auto nikde nestálo. Ani by nemělo kde. Nepotkali jsme jediného člověka. Žádná kočka nám nepřeběhla přes cestu, ani krysa, naprosto nic. I stíny stály jako přibité. Brodili jsme se mrtvým městem.
Muž mě vzal za ruku. Naprosto nečekaně. Nechala jsou svou ležet v jeho dlani jak mrtvou rybu. Vzpomněla jsem si na manžela a zároveň jsem věděla, že nás nemůže překvapit, že je někde pryč. Muž vedle mne, i když byl hezký, nevyzařoval stejné teplo jako můj manžel.
Ten dar mně už nebude dán, pomyslela jsem si a nahlas jsem pronesla: „Musí tu někde být, nechali jsme ho tady. Má červenohnědou metalýzu a je úplně nové.“
„Jste si tím jistá?“
„Stoprocentně.“
„Není tady a ani nebude. A vy ho budete stále hledat,“ řekl, jako by pochopil.
Najednou mi došlo, koho myslí, a odpověděla jsem: „Jak bych mohla. On a druhý ředitel pan Ch. zemřeli ve stejný rok před několika lety. Jen mi je divné, že pan Ch. se mnou mohl mluvit a můj manžel nikoliv.“
„Třeba měl pan Ch. k vám zvláštní vztah.“
„Zvláštní vztah měl, ale ne ke mně. Měl milenku a s ní i dítě.“
„Ach tak. Promiňte.“
„Není co. Jednou chtěl ode mne koupit obraz, ale neprodala jsem mu ho.“
„Proč?“
„Obraz je někdy jako dítě. A on byl mé prvorozené.“
„Jaký to byl obraz?“
„Tři dámy na plese. Namalovala jsem ho poté, co jsme se s manželem vrátili z plesu. Zábava, kde každý s každým a nikdo s nikým, jen vír na hladině.“
„Snadno se do něj spadne,“ řekl pohotově, jako by mu bylo jasné, o čem mluvím. Jako by znal tu atmosféru venkovského městečka, kde je ke hříchům dost možností, ale kde není dostatek intimních ulic a tmavých zákoutí. Kde není jediné okno, které by podřimovalo, kde není možnost nic skrýt.
Náhle jsem zmlkla. Nevím, proč se mu tady zpovídám. Cizímu člověku v cizím městě. Bude mě mít za blbečka. Možná, že už asi má.
Pustil mou ruku. Nevím proč, ale pustil.
„A nové auto? Jak je to s tím autem?“
V tom momentě jsem se vzpamatovala.
„ Zítra si ho půjdu koupit.“
Už se ani nerozloučil a odkráčel středem náměstí ke své kanceláři.
NOVÉ AUTO