Retroživot aneb Uhlí za totáče Dříve se topilo v městech ponejvíce uhlím. Na rohu ulice byl malý krámek s názvem Prodej uhlí. Člověk tam vešek s taškou, vysázel na pult nějaké peníze a odnesl si brikety. Nebo do kyblíku nasypané uhlí odnesl si v tašce.
Domácnosti si také mohly uhlí objednat. Třeba deset metráků na zimu. Přijel nákladní vůz, vyskočili z něj dva chlapi s plechovou putnou na zádech. Z korby náklaďáčku nabrali do puten uhlí a vysypali ho takovým umným smrštěním zad přes svou hlavu na chodník. Někdy, když si člověk asi připlatil, sypali obsah puten rovnou do sklepa jakýmisi okny či otvory na dolní straně domu. Většinou však přiběhl objednavatel s lopatou, kbelíkem a musel si uhlí do sklepa odnosit. Také jsme to tak měli. Už v dětství jsem se uhelné záležitosti účastnila. Ono bylo také nutné odklidit uhlí z chodníku co nejdříve. Jednak by mohlo brzy zmizet do cizích kamen a jednak chodník musel být čistý. Ve sklepě se uhlí uložilo do patřičné kóje a vše se zamklo. A podle potřeby si pro něj člověk chodil s kyblíkem.
Žena se činí s lopatou, druhá s děckem asi čeká přímo u sklepního okénka, až jí uhlí dovezou.
V naší rodině jsem to často byla já. Bylo to pro mě v dětství i pak v mládí dost útrpné. Do tmavého sklepa jsem šla s rozžatou svíčkou, později s baterkou. Bála jsem se tam chodit, ale musela jsem. Už třeba proto, že doma byla zima, rodiče v práci. Zatápělo se u nás – na dnešní dobu dost nebezpečným způsobem. Avšak na tehdejší dobu to byl způsob dost moderní. Kousek vedle kamen byl vývod plynu. Do toho se zastrčila hadice, na jejímž konci byl dutý železný hořák. Pustil se plyn, hořák se zapálil sirkou. Pak se vsunul pod uhlí připravené v kamnech a to když chytlo, plyn se vypnul. Vsadila bych se, že dnes by takový způsob zatápění v rodinách asi neprošel. Zvláště, když jsme to činily my, děti.
Ale v té době byl spíš větší společenský problém nedostatek uhlí. Leckdo ještě pamatuje uhelné prázdniny. Školy zavřené na týden, dva či déle. Děti i školníci se radovali, učitelé? Nevím. Možná též.
Nedostatek uhlí si pamatuji nejen z doby, kdy byla škola zavřená a my děti jsme s jásotem vzaly sáňky, lyže a hurá na zasněžené kopce a kopečky. Ale i z doby pozdější, kdy jsem sama byla matkou dvou malých dětí. Jedna moje kamarádka měla také malé děti a měla nápad. Že odjedeme do podnikové chaty jejího manžela, že zima pomalu odchází a děti budou na čerstvém vzduchu. Bylo to poblíž Mirošovic. Chata byla spíš chatička a byly jsme tam samy s dětmi. Dny byly hezké, ale rána a noci ještě velmi chladné i mrazivé. Bylo třeba aspoň večer, když bylo děti třeba vykoupat nebo aspoň umýt, trochu zatopit. Uhlí tam bylo na příděl. Na chatku a den malý kyblík. Byly jsme dost zoufalé a baba, co rozdávala ten příděl neoblomná a nepříjemná. Marně jsme žadonily, že nám děti nastydnou. Můj manžel Václav za námi jezdil o víkendu. Dnes by tomu asi nikdo nevěřil. On měl na zádech batoh s uhlím! Před očima vidím, jak s ním těžko šlapal v blátě do kopce.
