Kdo kamarádí se zvířaty,
ten kamarádí s Bohem.
Přes zvířata si s ním zadarmo popovídáš.
(Bohumil Hrabal)
Mé přístavní smečky
Při svých plavbách na zaoceánských parnících jsem měl v několika přístavech smečky pouličních psů, které jsem chodil krmit. Tvořili jakousi rodinu, která společně zažívala radosti i strasti všedního dne. Kdo jste měli někdy možnost vidět tyto pouliční psy víte, že mají v životě vlastně jedinou starost – sehnat si každý den něco k snědku. V tomto ohledu jsem pro ně byl skutečným požehnáním, a to nepřeháním. Na lodi se totiž denně vyhazovalo ohromné množství jídla. Dodneška to nedokážu vůbec pochopit. To plýtvání bylo opravdu nepochopitelné. Denně se v noci vyhazovaly metráky jídla do moře, takže se za lodí táhlo obrovské hejno všech možných ryb. Bylo mi to šíleně líto, ale jídlo se nesmělo z lodi vynášet, takže to vlastně nemělo jiné řešení. Na lodi totiž bylo o pasažéry dobře postaráno. Jídelní lístek obsahoval pětadvacet jídel pro sedm set pasažérů. Porce, které přebývaly si rozdělila posádka a co nesnědla ani posádka, to se vyhazovalo do moře. Dovedete si představit to množství jídla, které šlo přes palubu? Hrůza! Naštěstí jsem se mezi posádkou těšil určitému privilegiu, protože jsem všem námořníkům a kamarádům stříhal zadarmo vlasy. Z toho mi potom plynuly určité výhody a jednou z nich byla i ta, že mě nikdo nekontroloval, když jsem v přístavu odcházel z lodi na břeh a v každé ruce nesl plnou igelitku plnou šunky, masa, pečených kuřat, zkrátka všeho, na co si vzpomenete. A tak jsem chodil krmit „své“ psy vybranými lahůdkami, které zbyly po našich pasažérech.
Všichni tito pouliční psi jsou velice plaší, nenechají na sebe sáhnout, ale toho, kdo jim nosí krmení, vezmou na milost, takže po čase jsem je mohl hladit a dával jsem jim dokonce i jména. Myslím, že mě ti psi měli hrozně rádi. Dokonce jsem měl tenkrát pocit, že poznají i naši loď, když připlouvala do přístavu. Každý lodní šroub totiž vydává trochu jiný zvuk.
Na ostrově Aruba v Karibském moři se mi stala krásná příhoda. Rozhodli jsme se, že si zajdeme na oběd. Po cestě jsem nakrmil místní psí smečku (opravdu jsem měl ty spřízněné psí duše po celém světě) a nejednou koukám, že tam přiběhl takový malinký pejsek,. Ale protože byl skutečně droboučký, neměl šanci, aby na něj zbylo aspoň jedno sousto. Ve smečce je právo silnějšího velice důsledně dodržováno, takže tenhle chudáček měl smůlu. Řekl jsem si: takhle tedy ne, já tě, kamaráde, pozvu do čínské restaurace. Byli se mnou ještě dva muzikanti, tak jsme si vzali taxíka a nechali se zavézt do nejlepší čínské restaurace.
V té době byl na palubě jako jeden z pasažérů Emilio Perucci, což je asi sedmdesátiletý známý milionář, kterému dělaly společnost dvě krásné modelky a zrovna byli v téže restauraci na obědě. Když jsme vešli do restaurace, sedli jsme si k barovému pultu a poprosili jsme o „nápojový lístek pro psa“. Barman zaváhal, že to tedy nemají. Tak jsem pejskovi objednal mlíko. Představte si, že ten člověk přinesl mlíko ve sklenici! Povídám mu: „Viděl jste někdy, aby pes pil ze sklenice?“ Barman se omluvil a donesl misku. No, bavili jsme se náramně, to mi určitě věříte.
Stejná situace nastala, když jsem chtěl psí jídelní lístek…Opět omluva, že ten nemají. Tak tedy vybereme něco z našeho jídelního lístku… a Emilio Perucci tohle všechno sledoval. Nějak mi ovšem uniklo, že se pejsek začal vrtět. Chtělo se mu čurat, a najednou cítím, že mi čurá na kalhoty. Protože to byla fenečka, tak jsem ji vzal a odešel jsem na dámské toalety, šoupl jsem ji do dveří a sám jsem počkal venku. Když recese, tak se vším všudy. Fenečka skutečně vykonala obě své potřeby, a to tak, že na nepřehlédnutelném místě. Jenomže v tom okamžiku se zvedla jedna ze společnic Emilia Perucci a chystala se rovněž navštívil toaletu. Jakmile do ní vstoupila, udělala uááááá, vrátila se zpátky a stěžovala si Emiliovi. Ten udělal pochopitelně humbuk, obsluha se strašně omlouvala, všechno uklidila a my jsme si říkali, tak a teď nás musejí určitě vyhodit! Ale protože jsme jim dávali poměrně vysoké spropitné, vzali nás na milost. Nikdy jiný kromě nás a Emilia v té restauraci totiž nebyl.
Když jsme se vraceli zpátky na loď, tak mi bylo líto, že bych měl toho malinkýho pejska nechat na břehu. Rozhodl jsem se, že ho propašuji na loď. Všichni mě od toho zrazovali, protože kdyby se to zjistilo, tak bylo to byl velký malér. Nicméně se mi to podařilo, pejska jsme vykoupali, holky z posádky byly nadšené, ale protože se blížila hodina odjezdu a opravdu by to mohl být malér jako hrom, vynesl jsem ho zpátky na břeh. Ten malinký pejsek šel podél našeho kolosu (loď měřila 213 metrů) a mě tekly slzy, jak mi ho bylo líto. Ale nedalo se nic dělat.
Za dva týdny jsme do Aruby přijeli znovu, ale můj pejsek ve své přístavní smečce už nebyl. A tak si myslím (nebo bych si to aspoň strašně moc přál), že jsem mu pomohl, když jsem ho vykoupal a navoněl (obrazně řečeno), protože si ho možná někdo vzal a poskytl mu hezký domov.
Když se vrátil zpátky do České republiky, bylo jen otázkou času, kdy si pořídíme vlastního pejska. Toho současného jsem si vlastně vyvzdoroval. Moje žena jezevčíka nikdy nechtěla, ale když jsem se vracel z nemocnice po léčbě rakoviny krku, tak jsem si vytelefonoval s jedním pánem z Brna, který měl zrovna pět štěňátek, že si pro jedno přijedu. Nikoho jsem se tenkrát neptal a přivezl ho domů. Dal jsem mu jméno Jolly, Jolík – jako nejvyšší karta ve hře. Takže v den, kdy jsem opouštěl nemocnici po devítiměsíční chemoterapii jsem přijel domů s malým černým štuclíkem.
Když přijedu nad ránem ve čtyři v pět hodin domů z koncertu, tak ke mně hned běží a konečně je spokojený, že jsem všichni pohromadě a že je všechno v pořádku. Když nejsem doma, tak teskní, pořád mě vyhlíží a je z něj úplně nešťastný pes. Jakmile však slyší, že přijíždím, a to můžu být ještě dvě stě metrů od domu, už znervózní a ví, že páneček přijíždí. Nevyměnil bych ho za nic na světě!
Laďa Kerndl
Laďa Kerndl, narozen v roce 1945. Vystudoval strojní průmyslovou školu a následně hudební školu obor klavír. Od sedmi let však hrál na housle, kytaru, klavír a skončil jako bubeník a zpěvák. Stále poslouchal jazz a swing. Tato hudba se mu stala vlastní a ne nadarmo je dnes přezdívaný český Sinatra. Čtyřiadvacet let se plavil na zaoceánských parnících, kde vystupoval s orchestrem Leona Slezáka.
V roce 1995 podstoupil náročnou a naštěstí úspěšnou léčbu rakoviny. Nikdy nepřestane být vděčný prof. Kostřicovi a jeho týmu onkologů, bez nichž by nevzniklo žádné jeho CD ani koncertní vystoupení.
* * *
Z knihy Václava Židka a Blanky Kubešové „Kolja... to neznáte mého psa!“
Kdo kamarádí se zvířaty,