Kdopak ví, zda to mají v dnešní době milenci lehčí. Mobilní telefony, esemesky, Skype – každou denní i noční hodinu jim umožní s drahou polovičkou spojit se třeba přes půl světa. Ale zase je míjí to bezmezné těšení, ta sladká touha, slastná muka obraznosti, když myslí na svou lásku a počítají dny, hodiny, minuty, než konečně nastane okamžik shledání.
Cesta z Olomouce do Prahy mi připadala nekonečná. Nemohla jsem se dočkat, až vlak zastaví na hlavním nádraží a můj milovaný se rozletí s růží v ruce po nástupišti, obejme mě a oba nás zaplaví vlna štěstí. Zázrak všech zázraků. Konečně jsme spolu. Zdálo se nám, že den je jako vymalovaný těmi nejbarevnějšími pastelkami. Slunce zářilo z blankytné oblohy, Hrad nad Vltavou vypadal jako kulisy ve Státní opeře a pražské ulice byly k prasknutí.
„Všude tolik lidí," byl znepokojený Václav. „Nikde žádné soukromí."
Pohladila jsem ho po vlasech. Byly husté, pevné a hnědé jak kaštany, co se rozkutálí na podzim po nábřeží. Zatím tu ale všude ještě panovalo léto. Horce dýchalo a my v tom vedru kráčeli ruku v ruce po břehu řeky a vzájemně se hltali očima. „Stačí přece, že jsme spolu," já byla docela spokojená.
Václav však měl o našem shledání očividně jiné představy. „Nemůžu tě ani políbit, aby na nás někdo nezíral."
„Co máš z lidí?" mně to nevadilo. „Jsme tu my dva a basta."
„No právě," přikývl Václav. „Na lásku mají být dva – a ne celé zástupy. Vždyť je tu
diváků jako v amfit„Nedělej to horší, než to je," zdálo se mi rozumné uklidnit ho. „Prostě si těch lidí nevšímej."
Pokrčil rameny: „Jsem odjakživa stydlivej. Ty zvědavé pohledy mě vytáčí."
A zapřemýšlel, kde bychom byli sami. Petřínská stráň na druhé straně řeky ho přitahovala jako magnet. „Petřín je ráj zamilovaných," svitla mu naděje. „V květnu tam bývá u sochy Máchy hotová tlačenice."
„Tak to si pomůžeme," rozesmála jsem se. Václav se však pustil do plánování: „Najdeme si tam nějaký opuštěný koutek. Lavičku pod jasmínem, co tu zjara omamně kvetl a voněl.Na Petřín nás vyvezla lanovka. Nejdříve zastavila u Nebozízku, kde většina spolucestujících vystoupila a šla si dát oběd do vyhlášené restaurace. My však vyjeli až a samý vrchol kopce a přes růžový sad, kde už pomalu odkvétaly růže, zamířili k mladší sestře Eiffelovy věže, která z výšky 378 metrů nad mořem shlíží na starobylé centrum Prahy. Odtud jsme se pak vydali asfaltovou cestou směrem ke Strahovskému klášteru, kde nás mohla zlákat úchvatná vyhlídka na Pražský hrad a údolí Vltavy, ale my z cesty odbočili na nezpevněnou pěšinku, co stoupala mezi stromy do svahu, a tam jen kousek od sochy Panny Marie z Exilu našli svou vytouženou lavičku. Václav se rozhlídl. „Nikde nikdo," řekl spokojeně a pak na lavičku rozložil bílý kapesník. „To aby sis neumazala tu krásnou květovanou sukni," zašeptal rozrušeně a celý se zachvěl, když jsem se k němu přitulila. „Já se na tebe tak těšil," breptal mi tiše do ucha. A v tom hrrr, vrazila mezi nás černá chlupatá palice. Patřila k psisku velkému jako tele. „Promiňte," omlouval se pán, co za námi rozhrnul křoví. „Je to ještě dovádivé štěně. S každým si chce hrát."
„A mám toho dost!" řekl otráveně Václav. „Celá Praha nám může být ukradená. Jdu k bráchovi půjčit auto – a jedeme do přírody."
Motor bílé škodovky spokojeně vrněl a Praha nám zůstala za zády. „Uděláme si nádherné odpoledne," sliboval Václav. „Najdeme někde v romantické krajině terénní vlnu, která nás ukryje před případnými zvědavci, a budeme mít soukromí až až."
Nakonec zastavil auto na polní cestě, která běžela k obdélníkům polí daleko nad malebnou vesnicí. Pohledem přelétl terén, pak poklekl do trávy, ještě se přikrčil a s bradou málem u země se rozhlížel po okolí. „Tady to nepůjde," usoudil nakonec. „Terénní vlna není dostatečná. Tady by nás mohl někdo šmírovat." A tak jsme popojeli k lesu, potom k rybníku a nakonec na louku. Ale správná terénní vlna nikde. Všude hrozilo, že nás někdo uvidí. Nakonec jsme skončili v pšeničném poli. Václav rozložil deku, co přinesl z auta, a pro jistotu ještě zapátral pohledem, jestli nás terén dostatečně skryje, a pak řekl spokojeně: „Zde je to ideální." Ve zlatém pšeničném poli, co vonělo jako celá pekárna, rázem barevně rozkvetla má květovaná sukně, kterou prudkým škubnutím Václav odhodil stranou. „Ty máš tak krásný oči," vydechl mi do tváře. Klasy nad námi se rozhoupaly a my v tu chvíli nevěděli o světě. Čas běžel mimo nás, a tak nevím, za jak dlouho mě zachvátil zvláštní nepříjemný pocit, že mě někdo provrtává pohledem. Jako v dětství, když moje starší sestřička, která se v postýlce vedle mě pravidelně probouzela mnohem dřív než já, na mne upřeně hleděla s nosíkem málem v mém obličeji a představovala si, co se mi asi zdá. Já i v tom spánku z toho hned celá znejistěla. Chvíli se mi chvěla víčka a pak se konečně rozevřela a já široce otevřenýma očima viděla oči mé sestry, které mě upřeně pozorovaly.
Teď se mi ten pocit vrátil. Neblahé tušení mi oči rázem otevřelo a já spatřila, jak jenom kousek od nás stojí obrovský kombajn a z něj se vyklání kombajnér s kšiltovkou naraženou do čela. Dobrosrdečně se na mne zubil a nakonec řekl: „Nemusíte spěchat, já si zatím vykouřím cigáro."
Z montérek vylovil pomačkanou krabičku, ťuknutím o hřbet ruky z ní vyklepl cigaretu, cvakl zapalovačem a vtáhl do plic dlouhý kouř.
Škublo to se mnou pořádně a nebyla jsem vůbec schopná slova. Zato Václav, ten velký stydlivka, se posadil na dece, pomalu si přes hlavu natáhl triko a s klidem Angličana řekl: „Snad nechcete způsobit požár." A podal mi květovanou sukni, abych se také přioděla.
Jaroslava Pechová
***
Ukázka z připravované knihy Otisky úsměvů.
Kniha může být vhodným dárkem pod stromeček pro vaše nejbližší.
V pevné vazbě je k dostání na www.knihyfenix.cz Zobrazit všechny články autorky
