Krysí requiem
Šestý den stvořil Bůh člověka, sedmý den stvořil člověk zlo... Takhle zní podtitul románu, na jehož počátku byla před dvěma roky návštěva koncentračního vyhlazovacího tábora KL Auschwitz I a KL Auschwitz II - Birkenau (nesprávně označované jako Osvětim a Osvětim II - Březinka).
Tam jsem si položil dvě otázky, které se staly ústředním tématem nového románu:
1) Jakého zla je schopný se člověk dopustit?
a
2) Kolik jsou jiní lidé ochotni obětovat, by toto zlo zastavili?
K tomu se mi na mysli vynořil můj oblíbený citát od britského politika 18. století Edmunda Burkeho: "Má-li zlo triumfovalo, potřebuje jediné - aby dobří lidé nedělali nic." A pak už to šlo jedno ke druhému, objevovaly se další a další otázky, začaly se rodit jednotlivé postavy a celé příběhy, kterých nakonec naleznete v románu víc, než jste si u mě mohli doposud zvyknout. Letos na jaře jsem se do Polska vrátil a znovu navštívil místa největší genocidy v lidských dějinách a krátce poté román konečně dokončil. Vy si ho můžete přečíst na svých čtečkách.
* * *
Kapitola 17, Paříž, Francie, květen 2016
Třetí týden se nachýlil ke konci a nové srdce pro Michelle se dosud neobjevilo. Jean-Pierre a Marion se probouzeli do každého dalšího dne s němou hrůzou, zda právě tenhle nebude tím posledním…? Michellina malá pumpička ztrácela dech a všichni kolem si uvědomovali, že nepotrvá dlouho a nastane chvíle, kdy už ze sebe nevykřeše tolik sil, aby zabrala znovu a pak znovu a zase znovu… Doktoři před rodiči otevřeně mluvili o připojení na mimotělní oběh a umělém spánku, v němž by se Michelle o něco prodloužil čas potřebný k nalezení vhodného dárce. Jenže pro ně ta slova spíš než naději představovala rozsudek smrti. Umělý spánek? Mimotělní oběh? Obě babičky a dědové teď trávili v nemocnici veškerý čas a bez přestání brečeli, přijížděli i další příbuzní, přišla se podívat i paní učitelka ze školy, a Jean-Pierre si uvědomoval, že se v tom skrývá cosi morbidně zvráceného, že ti lidé se s jeho malou dcerkou chodí loučit! Drželi tu tryznu za mrtvou, když nebožka ještě žila!
A v téhle truchlivé, zasmušilé náladě potkal tu ženu. Nepředstavila se. Nemluvila o sobě a neřekla ani půl slova navíc. Neodpověděla mu na žádnou otázku, ale rozloučila se s příslibem, že ho druhý den opět vyhledá, aby jí mohl on odpovědět na tu její. Potkali se v nemocniční kapli. Zíral na ni s ústy otevřenými a bradou pokleslou, když na vysokých lodičkách, v obepnuté minisukni a odvážné halence proplouvala lavicemi určenými k modlitbě. Necivěl na ni však kvůli jejímu vzhledu, který by si zasloužil přízvisko andělský, neohromily ho její dlouhé zlaté vlasy, průzračně modré oči, dokonalá tvář, prsa ani nohy tak dlouhé, že snad nemohly patřit pozemské bytosti. Ohromil ho její návrh.
„Pochváleno buď jméno Páně,“ pronesla krásná žena hlasem anděla.
„Až navěky,“ zadrmolil automaticky Jean-Pierre, kterého základy katechismu kdysi naučila jeho hluboce zbožná matka Clotilda. Teprve v tu chvíli zvedl hlavu, podíval se na nově příchozí a oněměl. Skutečný šok však přišel až s dalšími slovy.
„Můžu zachránit Michelle.“
„Co-cože?“ zamžikal očima a v hlavě mu explodovala atomová puma.
„Mám srdce, které tak zoufale hledáte.“
„Kde? Kdo jste?“
„Na tom přece nezáleží,“ zasmála se zvonivě neznámá krasavice a odhalila dvě dokonalé řady zubů. „Jde o to, co nabízím. Tedy život pro vaši dceru.“
„Já… nerozumím tomu. Čekáme na transplantaci, ovšem zatím mě nikdo-“
„Čekáte a nedočkáte se. Věřte mi, vím, o čem mluvím.“
Jean-Pierrem při těch slovech projelo ostří nože chladné jako led a ostré jako gilotina.
„V nemocnici jako tahle záleží na životě pacientů jejich příbuzným, ale lékařům? Proč by mělo? Jestli umře tenhle nebo tamten, oba nebo žádný… Nic to pro ně neznamená, protože to v jejich životě nic nezmění. Pacienti ve veřejném zdravotnictví nepředstavují víc než čísla do statistiky. Seznamy čekatelů na transplantaci jsou jen dlouhým listem nesplněných přání. Zastupuji soukromou kliniku ze zahraničí. Náš přístup ke klientům bych se nebála nazvat diametrálně odlišným, stejně jako naše výsledky. Naši pacienti neumírají, naopak se vrací do života šťastnější než kdy dříve, protože si uvědomili, jak málo stačilo, aby ho ztratili. Samozřejmě to neděláme zadarmo. Záchrana životů pro nás představuje nejen poslání, ale i byznys. Někoho kvůli tomu trápí morální dilemata, jiný řeší jen finanční problémy. Položím vám proto dvě zcela zásadní otázky, bez jejichž zodpovězení postrádá smysl, abychom se dále navzájem okrádali o čas. Pozorně si je vyslechněte a nespěchejte s odpovědí.“
Jean-Pierre na ni třeštil oči a hledal v duchu způsob, jak s určitostí zjistit, zda blouzní, nebo je při smyslech a tahle šílenost se skutečně odehrává.
„První otázka: Jak daleko jste ochoten zajít pro záchranu své dcery?“
„Kamkoliv,“ vyhrkl bez váhání. „Obětoval bych pro ni vlastní život.“
„Druhá otázka: Kolik jste ochoten zaplatit?“
„Dal bych všechny peníze, co máme, jen kdyby ji to zachránilo.“
„Výborně,“ usmála se krásná cizinka. „V tom případě věřím, že se dohodneme. Transplantace probíhá na naší klinice, kam musíme Michelle i vás s manželkou letecky dopravit. Disponujeme nejmodernějším zařízením a speciálně upravenými letouny právě pro takto vážné případy, přesto je třeba vzít v potaz riziko, že taková cesta bude pro vaši dceru představovat obrovskou zátěž a čím déle ji budeme odkládat, tím více se snižují šance na úspěch. Jsem lékařka a důkladně jsem se seznámila s veškerou dokumentací jejího stavu a jsem přesvědčena, že čas nám ještě nevypršel, i když písek v přesýpacích hodinách se už skoro přesypal. Možná ještě pět, šest dní, ale pak už by riziko překročilo únosnou mez.“
„Doručte to srdce sem!“
„Ne, pane Seignere, takhle naše služby nefungují. Operace probíhají u nás. Na klinice pracují nejlepší experti na poli současné transplantační chirurgie, zajistíme vám nadstandardní ubytování a veškerou pooperační péči, jejíž délka bude odvislá pouze od stavu Michelle. Nikdo vás nevyhodí po týdnu či měsíci, naši lékaři vás propustí jen tehdy, když jsou si stoprocentně jistí svým úspěchem. Pro nás nejste čárka do statistiky ani kus masa, ale člověk s tváří, jménem a osudem. Garantujeme vám, že tělo nový orgán přijme, pokud ne, provedeme na vlastní náklady další transplantaci. Platba probíhá až po zákroku – žádné zálohy předem. Kdyby se snad operace nezdařila, vím, zní to otřesně, ale musíte počítat i s tou nejhorší variantou, neplatíte samozřejmě nic. To však historie naší kliniky nepamatuje.“
„Zní to… neuvěřitelně.“
„Přece jste se modlil za zázrak.“
„Ale nevěřil jsem v něj,“ přiznal s ruměncem ve tváři.
„Není to zadarmo, pane Seignere,“ upozornila ho taktně.
„Ano, jistě. Kolik to bude stát?“
„Tři sta tisíc euro. Můžete si takovou částku dovolit?“
Šokovalo ho to, ale s odpovědí neváhal ani vteřinu. „Jak jsem řekl, žádná suma není dostatečná vysoká, pokud bude Michelle žít.“
„Zníte jako správný otec. Bohužel Michelle běží čas neúprosně rychle. Vyhledám vás proto hned zítra kvůli vašemu rozhodnutí. Pokud zvolíte naše služby, pozítří ráno připravíme pro Michelle i pro vás s manželkou transport.“
Zvedla se a chystala se odejít.
„Počkejte! Můžu vám dát odpověď okamžitě, jen předtím chci vědět…“
„Rozmyslete si, na co se zeptáte. Vše podstatné jsme si už pověděli. Někdy je přílišná zvědavost na škodu.“
„Kde vezmete to srdce? Skoro tři týdny na něj čekáme a neobjevilo se po celé Evropě a vy najednou přijdete a tvrdíte-“
„Věřte nám, pane Seignere. Jak jsme pověděla, jsme soukromá klinika a hájíme zájmy svých klientů, kteří nám za to nadstandardně platí. Divil byste se, kolik orgánů je k dispozici, máte-li konexe. Spousta lidí na čekací listině zemře pouze proto, že za ně nikdo nebojuje. Kdo hájí vaše zájmy? Jak víte, že vhodné srdce pro Michelle se už dávno neobjevilo? Že jich nebylo k mání dokonce víc? Tvrdí vám, že jste první v pořadí, ale věříte jim? Cizím doktorům, kterým do vás nic není a kteří v celém systému ani nic neznamenají? Opravdu jste tak naivní, že se domníváte, že kdyby současně s Michelle umíralo dítě někoho vlivného, že by si nezařídil, aby dostalo přednost před vámi? A že byste se to vůbec dozvěděl? Ach, sejměte si klapky z očí! Jste státní zástupce, copak víte tak málo o fungování současného světa a společnosti? Právě proto vám nabízím, zaplaťte nám, a koupíte si tím vliv, moc a práci lidí, kteří se vyznají, ve váš prospěch. Nebo doufejte a věřte… A třeba se přihodí zázrak.“
„Víte toho strašně moc o mně, o Michelle…“
„Patří to k mé práci. Nazvěme moji pozici například pracovníkem péče o klienty.“
„A pro koho pracujete?“
Neznámá kráska se sklonila těsně k jeho uchu, takže cítil její horký, voňavý dech na lících, když zašeptala: „Moc se ptáte.“
„Patří to k mé profesi.“
„Zapomeňte na to, kým jste v zaměstnání a soustřeďte se na to, že jste otcem umírající dcery a můžete jí zachránit,“ poradila mu ještě tišším hlasem, přestože v kapli nikdo kromě nich nebyl.
„Chcete mě namočit do nelegálního obchodu s orgány,“ zašeptal stejně tiše.
„My nic nechceme. Jen nabízíme alternativu. Přesto vás můžu ujistit, že vše, co by následovalo, je z hlediska práva zcela legální a naprosto v pořádku. Nenakupujeme ani se nepohybujeme na černém trhu s orgány,“ usmála se naposledy a odtáhla se od něj. „Proč vás ale zajímá, odkud pochází naše orgány? Co jsme zač? Zda jsou naše praktiky legální, či nikoliv? Ve vaší situaci! Ptala jsem se vás, jak daleko jste ochoten zajít, abyste zachránil dceru, odvětil jste, že uděláte cokoliv. Neptejte se proto na víc. Neptejte se na to, co nechcete znát. To, že jsou naše praktiky legální, ještě neznamená, že jsou i podle mínění jiných etické, či nikoliv. Možná byste s tím neměl problém, ale možná ano. Proč se tím tedy hodláte trápit? Čím méně otázek, tím méně výčitek svědomí. Položte si s manželkou jedinou otázku: Chcete, aby Michelle žila? My to zařídíme.“
Tomáš Zářecký
