Na státní hranici
Několik měsíců před něžnou sametovou revolucí jsme vyjeli na Západ. Miloslav Šimek, Jiří Krampol a já. Těšil jsem se do země za drátěným plotem. Vycestoval jsem na vysněný Západ poprvé, když mi bylo čtyřicet osm let. Byl jsem jako ten švec v Pyšné princezně, co si chodil povyskočit a zazpívat za hranici do sousední země. Do prohlášení jsme napsali, že jedeme na svatbu. Samozřejmě, že jsme jeli hrát pro exulanty, kteří bolšána opustili bez jeho souhlasu.
Na hranici se Spolkovou republikou Německo jsme stáli sami. Venku nevlídné počasí, mrholilo a foukal studený vítr. Slávek Šimek, náš šéf, se na mne ohlédl a dával mi diplomatické rady:
„Pepo, prosím tě, chápej, - jseš od pohledu podezřelej, kam přijdeš. Vždyť se znáš. Seď vzádu jako puta a ani nedutej. Může být mezi nima nějakej vůl a nepustí nás nikam!“
Jirka Krampol přikývl: „Pepo, žádný provokace! Chápej!“ věděl jsem, že moji kamarádi mají pravdu. Tenkrát nebylo moudrý žertovat se státními orgány. A to ještě na státní hranici. Ale trochu mne to urazilo, že mne mají za takové trdlo. Konečně k nám přistoupil jeden z hraniční kontroly, a když poznal známé tváře z televize, řekl to dalším. Okolo našeho auta se semkl hezký hlouček. Málem chtěli, aby Jirka se Slávkem předvedli Suria Maria. Vesele se na nás smáli a já zarytě mlčel. Jeden malý policajt, kapitán, se téměř nesmál. Ironicky nás pozoroval a nezdálo se mu mé mlčení. Pokaždé, když se na mne podíval, sklopil jsem oči a dělal blbě nevinného.
„Počkejte, kluci,“ říkal jsem si v duchu, „chtěli jste, abych se choval jako puta, tak vám to předvedu. Už jsem byl tak podezřelý, že si toho všiml i Slávek.
„Pepo,“ zašeptal s rukou u úst, „prosím tě, neblbni a aspoň něco řekni. Jseš podezřelej!“
Ve chvíli ticha jsem nahlas oslovil z otevřeného okénka auta toho malého kapitána:
„Soudruhu strážmistře, že se nesmí přes státní hranici pašovat kokain a marihuana?“
Kapitán vytřeštil oči a zasípal:
„To víte, že ne!“ Pokynul jsem Jirkovi a Slávkovi významně rukou:
„Vidíte, kluci, já jsem vám to říkal!“
Na té hranici v Rozvadově jsme stáli ještě za dvě hodiny.
Z knihy "Pojďte se smát", kterou vydalo nakladatelství PRAGOLINE
