Bejvávalo, bejvávalo, bejvávalo dobře!
Právě nyní když jsem dopsal nadpis tohoto článečku jsem si uvědomil, jakou má tato hezká lidová písnička smůlu. V době totality byla téměř na indexu, protože jaksi nepatřičně oslavovala staré zašlé časy. Přitom se dala zpívat jako kánon, podobně jako známější „Červená se line záře“, která z „neznámých důvodů“ u tehdejší cenzury u táboráků prošla! Zajímavé jistě je, že i dnes mi potvora počítač všechna tři „bejvávala“ v nadpisu (a i toto čtvrté v uvozovkách) podtrhl červenou vlnovkou. Mne to ale neodradí!
Nejsem žádný gurmán ani gourmet, jím s chutí téměř vše, ale různé ty „hambáče“, smažená křidélka či brambůrky nemusím a shushi se vyhýbám na sto honů. A i když jsem spíše „na sladký“ než „na maso“, na „vepřo-knedlo-zelo“ a zejména na svíčkovou prostě nedám dopustit! No a to, že preferuji poctivé české pivo před těmi s různými přísadami, snad ani nemusím zdůrazňovat. Měl jsem velké štěstí, že nebožka první manželka dobře vařila i pekla a má druhá žena ji v kuchařském umění ještě překonala. Vaří a peče k naprosté spokojenosti mé i všech dalších, kdysi stálých a nyní už jen příležitostných strávníků.
Ale přece jen občas je třeba zajít na oběd čí na večeři do hospody či restaurace. A tady už delší dobu mám – a jistě nejen já – opravdu velikánské problémy s tím prostředním elementem – s knedlíkem. Na jídelním lístku se sice skví honosně – vepřová pečeně anebo moravský vrabec s houskovým knedlíkem a zelím - ale to co je servírováno nevidělo housku snad ani z rychlíku!
Ach – český houskový knedlíku – kde je tvůj konec? Vím, že na tuto degradaci naší české speciality „bylo zaděláno“ už dávno „za totáče“, kdy do kynutých knedlíků dávali dokonce burizony, ale možná bláhově se domnívám, že v jednadvacátém století by návrat k tradici neměl být problémem. Cenové skupiny už v našich restauracích sice zmizely, ale ve většině z nich zřejmě stále sázejí spíše na kvantitu než na kvalitu. Knedlíky dovážejí z velkovýroben, porce jsou sice obrovské, ale „české houskové knedlíky“ by se opravdu měly dávat do uvozovek, neboť zejména v omáčkách se ty měkotiny podobají spíše mořským houbám a navíc se téměř rozpouštějí. Pravda, sem tam, zejména v některých malých vesnických hospůdkách se výjimky najdou, ale musíte mít štěstí, abyste je našel. Myslím, že jsem některé tady na SenTipu předvedl ve fotogalerii.
A abych trochu popudil ty, co „jsou na maso“, musím teď vychválit plodinu, kterou jsme „za totáče“ snad ani neznali! Jestliže se zpívá - „jó brambory, jó brambory, ty se hoděj ke všemu“, dovolím si to dnes inovovat - „jó cukety, jó cukety, ty se hoděj na všechno“! Na slano i na sladko!
Co napsat po těch vykřičnících na závěr? Snad jen tolik – važme si našich domácích kuchařek, hýčkejme si je a pomáhejme jim! Určitě to stojí za to.
