Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Lumír,
zítra Horymír.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Popelka Eva Hrušková
 
Hádejte, v kterém roce byla natočena naše první Popelka, film v hlavní roli s Evou Hruškovou a Jiřím Štědroněm? V roce 1969, ano, před čtyřiceti osmi lety! Když jsem ji po dlouhé době zase uviděla v televizi, napadlo mne požádat paní Hruškovou o rozhovor. Jak se dnes má, co dělá? Rozhovor vyšel v měsíčníku Doba seniorů v loňském roce a paní Hrušková mi dokonce ochotně zprostředkovala i rozhovor se svým manželem, Janem Přeučilem. Vím, Tři oříšky pro Popelku tuhle skromnější Popelku trochu odsunuly do pozadí, ale já nezapomenu, jak jsem seděla přikovaná u naší malé černobílé televize a sledovala nejen ji, ale hlavně prince, který byl tenkrát pro nás, holky, idolem…
 

Ráda se setkávám s dětmi i se seniory
 
Drobná, milá, sympatická. V roce 1969 svou krásou a nevinností okouzlila nejen prince Jiřího Štědroně, ale i tisíce diváků u obrazovek. Eva Hrušková (62) – herečka, moderátorka, zpěvačka a naše první televizní Popelka. Jak šel čas a co dělá dnes? Na naše všetečné dotazy odpovídá ochotně a s úsměvem.

Paní Hrušková, vy máte velmi pohodový pohled na seniorský věk. Mohla byste s ním naše čtenáře seznámit?
Velmi ráda. Pokud je člověk zdravý, může si i v seniorském věku najít pro sebe to nejlepší, a já se o to snažím. Je to určitá svoboda – děti odrostly, mám na sebe daleko více času, s manželem se snažíme hezky si ho užít. Věnujeme se sami sobě. Cestujeme, čteme, chodíme do divadel a na koncerty, hodně pracujeme- bez výčitek, že nás doma někdo čeká…
 
Vraťme se do vašeho dětství. Prozraďte, co máte společného s Boženou Němcovou?
Trávila jsem své dětství v České Skalici, tam jsem se narodila a chodila do první třídy, Božena Němcová vyrůstala v nedalekých Ratibořicích. Ale to, co nás asi nejvíce spojuje, je hluboký vztah k babičce. Žila jsem do svých sedmi let u prababičky, které jsem říkala babička. Naučila mě tolik věcí- navždy jí zůstanu vděčná. Vštěpovala mi zásady, které se jí zdály důležité, byla pro mne velkou autoritou. Dodnes nosím v diáři její fotografii – v duchu se s ní radím a ona mě „hlídá“.
 
Co se stalo hlavním impulzem vaší herecké cesty?
V tom měla prsty hlavně maminka. Mí rodiče byli velcí ochotníci a zpěváci a proto i mě přihlašovali do různých kroužků, do hudební školy- a mně se tam líbilo. Když jsem byla v páté třídě, vyhlásila Štěpánka v televizi konkurs pro děti, které rády zpívají. Přišlo více než tisíc dětí, vybrali nás pět. Zpívali jsme pak v pořadu „Hledáme písničky pro děti“. Ve výběrové komisi tenkrát seděla i režisérka Vlasta Janečková, která mi později nabídla několik menších pohádkových rolí. A v roce 1969 potom Popelku…
 
Byla to velmi úspěšná televizní pohádka. Co se vám dnes vybaví, když si vzpomenete na její natáčení?
Byla jsem velmi nezkušená herečka, paní režisérka se mnou musela zkoušet každé gesto, každý pohyb rukou, proto je to možná tak autentické. Neměla jsem žádné zkušenosti s kluky, jediný mužský, kterého jsem do té doby objala, byl můj tatínek. Velmi jsem se styděla hladit prince po vlasech, až se ke mně paní Janečková přitočila a pošeptala mi: Představ si, že hladíš kocoura… Jiří Štědroň byl vlastně teprve druhým chlapem, kterého jsem kdy objala.
 
Po maturitě jste překvapivě nezamířila na DAMU, ale úplně jinam. Jak to tenkrát bylo?
Přála jsem si jít studovat dějiny umění a divadla, byla jsem takový badatelský, studijní typ. Ale brali jen dva uchazeče, já jsem mezi nimi- dnes říkám naštěstí- nebyla. Tatínek jednoho mého spolužáka byl ředitelem loutkového divadla Drak v Hradci Králové, nabídl mi tam místo elévky. Práce s loutkami mě chytla. Mohla jsem za ně schovat svůj stud, moc mě to bavilo. Po čase jsem odešla studovat na loutkářskou fakultu DAMU. Loutkářství má u nás velkou tradici, loutkářská fakulta patří mezi nejstarší na světě, studovalo se mnou velmi mnoho cizinců. Po jejím vystudování jsem se už do Hradce nevrátila a zůstala jsem v Praze.
 
Kudy dál vedla vaše profesní cesta?
Začala jsem učit na lidové škole umění dramatickou výchovu a po několika letech jsem se stala členkou Divadla bez opony- divadélka pro nejmenší děti. Režisér Miroslav Vildman pro mě napsal hru Popelka – pro nejmenší děti, jednu herečku a několik loutek. Byla jsem tenkrát u nás skoro průkopnicí divadla pro jednoho herce… Byl to začátek mé divadelní kariéry, časem přibyla ještě Šípková Růženka a Tři zlaté vlasy děda Vševěda.
 
Kdy ve vás uzrálo přání založit si své vlastní divadlo a jak těžká byla cesta od přání k realizaci?
Já jsem o tom nijak nesnila, přišlo to samo, postupně. Pan režisér Vildman zemřel, já jsem pak ještě chvíli s těmi třemi pohádkami jezdila za dětmi. Když po revoluci Jiří Žáček vymyslel nový Slabikář s překrásnými veršíky, okouzlily mě. Požádala jsem Jaromíra Klempíře, aby je zhudebnil a z písniček, které vznikly, vznikl i nový pořad, se kterým jsme s kolegyní začaly vyjíždět za dětmi. Divadlo Evy Hruškové a Jana Přeučila vzniklo v roce 2000. Jan mě oslovil, zda bychom nezkusili spolupracovat- vznikla nová pohádka O Šípkové Růžence. Zjistili jsme, že je nám spolu dobře a „dopracovali“ jsme se až k našemu krásnému manželství, které trvá už šťastných čtrnáct let.
 
Dočkal se váš manžel, Jan Přeučil, alespoň ve vašem divadélku nějakých „laskavých“ rolí, nebo je i tady za padoucha?
Honzík hraje role laskavé i legrační, je to pro něj trochu jiná, řekla bych odpočinková práce, nebo spíš možná zábava. K jednoduchým pohádkám jsme postupně připravili i pořady pro školáky- Staré pověsti české, Řecké báje a pověsti, Pražské pověsti. Podáváme je zábavnou, hravou formou, děti je mají rády a téměř pokaždé slýcháme pochvalné ohlasy i od paní učitelek, což nás ohromně těší. Jsme takové rodinné divadélko, se mnou a manželem účinkuje i moje sestra Jana, která velmi krásně zpívá. Na nových hrách spolupracujeme s renomovanými autory- se scénáristou Jiřím Chalupou nebo spisovatelkou Martinou Drijverovou a dalšími. Oslovujeme i výtvarnici, řezbáře, chceme udržet vysokou laťku našich pořadů.

 
 
Máte tři dnes už dospělé syny. Vyprávěla jste jim v dětství pohádky?
Samozřejmě. Na to jsem si čas našla vždycky. Měli jsme své vlastní, které jsem jim vymýšlela. Také měli rádi „Příběhy pro potěchu duše“- takové krátké vyprávěnky s poučením – vždycky jsme si pak o tom vyprávěli. Já jsem v dětství hltala dvě knížky po své mamince – Zlatou knihu pohádek od Boženy Němcové a Seménka- to byla taková učebnice náboženství pro nejmenší děti s nádhernými příběhy a krásnými ilustracemi.
 
Mezi svými zálibami jste v úvodu našeho rozhovoru jmenovala i cestování. Kam všude zajíždíte s vaším divadélkem?
Za dětmi cestujeme opravdu po celé republice a moc mě to baví. Ale cestujeme i o dovolené a v průběhu roku, kdy o různých svátcích děti nechodí do školy. Označujeme si ty dny v diáři a vyrážíme – jak po naší zemi, tak do zahraničí. V dětství jsem chodila do jazykové školy, takže se skoro všude domluvím. Baví nás poznávat cizí země, jednou jsme dokonce v Benátkách zažili i zemětřesení…
 
Objevujete se i v pořadech pro dospělé?
Občas v televizi v nějaké menší roli. Nedávno jsme ale s manželem dostali role manželské dvojice v jednom z dílů seriálu Stopy života režiséra Tomáše Magnuska. Jan tam hraje pedofila a já jeho manželku… Zahrála jsem si ráda, je to pro mě změna.
 
Vy máte i zajímavé zkušenosti s dabingem…
Zajímavostí je dabování zpěvu. Když některá herečka v roli pohádkové princezny neuměla zpívat, zazpívala jsem to za ní… V současné době jsou velmi populární zahraniční animované seriály, díky nim jsem se dostala k dabování své „životní role“- mluvím míchačku Julču v seriálu Bořek stavitel. Když jsem to doma řekla, všichni se smíchy popadali za břicho. My jsme ale taková „dabovací rodina“ – Honzík daboval velmi známého mafiána Tana v seriálu Chobotnice nebo také ředitele nemocnice Chicago Hope- pamětníci si určitě vzpomenou. Dabovali dokonce i mí synové- ten prostřední dabuje dodnes. Dostal se k tomu, když jsem ho neměla kam dát a jako malého ho vodila s sebou. Pan režisér nutně potřeboval nadabovat malé dítě- a zjistilo se, že Vojta je na to moc šikovný. Bylo mu tenkrát pět let.
 
Takže se děti vydaly vaší cestou?
Téměř. Vojta dabuje, ale jinak je inženýrem dopravních systémů. Nejstarší Zdeněk je hercem v Divadle J. K. Tyla v Plzni, nejmladší Pavel je střihač.
 
Máte ráda legraci?
Humor je mi velmi blízký, v tom se s manželem shodneme. Vtipy ale vyprávět neumím, jen je ráda poslouchám. Protože jsem malá, zapamatovala jsem si a dávám vždy k dobrému aforismus Miroslava Horníčka: Co je malé, to je milé- a když to není milé, alespoň toho není moc…
 
Při svých cestách s divadélkem se potkáváte s dětmi, potkáváte se i se starší generací?
Často a rádi zajíždíme za seniory, je to pro nás příjemný zážitek. Máme takový pořad, složený z písniček třicátých, čtyřicátých a padesátých let. Moje sestra Jana má na repertoáru ty nejoblíbenější písničky ze starých filmů a mnoho dalších. Posluchači zpívají s námi – bývají to nádherné chvilky. K tomu besedujeme, odpovídáme na otázky, manžel je velmi galantní a dokáže přítomné dámy povzbuzovat. Pořad se jmenuje Pět klobouků Jana Přeučila.
 
Co byste vzkázala seniorům, kterým třeba zrovna není nejveseleji a myslí si, že je už nic hezkého nečeká?
Víte, ono je hezké radit a předkládat krásné myšlenky, když člověk zrovna v takové situaci není. Můj manžel vždy říká, že je třeba hledat si na každém dni to nejhezčí, nebo se o to alespoň snažit. Každý jsme v životě zažili něco krásného, něco se nám podařilo, vychovali jsme děti, uspěli jsme ve své profesi- a taková ohlédnutí bývají milá, člověk ví, že nežil nadarmo. Já si myslím, že je správně, pokud je to jen trochu možné, postavit se k životu aktivně, určovat si, co chci dělat, co je pro mě důležité a nenechat se ovládat někým jiným.
 
Paní Hrušková, děkuji vám za rozhovor.
Foto: Štěpán Luťanský a Marie Votavová
Eva Procházková
* * *
Zobrazit všechny články autorky


Komentáře
Poslední komentář: 16.07.2016  09:16
 Datum
Jméno
Téma
 16.07.  09:16 EvaP
 16.07.  08:40 Von
 15.07.  19:54 kusan