Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Lumír,
zítra Horymír.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Došla jsem si za největším z Fešáků…


Když se řekne Fešáci, naskočí mi okamžitě jméno Michal Tučný. Nepřehlédnutelná postava naší country hudby, sympaťák s nádhernými písničkami, prodavač… Ale není to tak docela pravda. O tom všem i o dnešní podobě a směřování Fešáků jsem si povídala s kapelníkem Františkem Kny. A bylo to vyprávění zajímavé, možná se bude líbit i někomu z vás. Rozhovor vyšel v časopise Doba seniorů v létě loňského roku.

 


Fešáci oslavili vloni 45. výročí


„Mám rád všechny naše písně,“ říká kapelník slavné skupiny Antonín Kny (50). V podkrovním pokoji jeho bytu, který je zároveň mini nahrávacím studiem a kanceláří, sedíme spolu u šálku kávy, telefon neustále vyzvání. Funkci „telefonistky“ přebírá kapelníkova dcera Linda, která má nohu v sádře a nemůže běžet za kamarády, a já se začínám vyptávat.

 

Pane kapelníku, byl jste u samého vzniku Fešáků?
Kdepak, v roce 1967 mi bylo pouhých pět let. Kapela se původně jmenovala Greenes, měla tři členy, z nichž dodnes s námi hraje už jen Jan Turek. O pár let později se přejmenovala na Bluegrass Hoppers, což znamená luční kobylky. A když k nám několik muzikantů – včele s Michalem Tučným – přešlo od Greenhornů, což byl rok 1974, vznikl dnešní název. Prý tak, že se ráno po večerním mejdanu podíval jeden z hudebníků do zrcadla a pronesl: No, my jsme ale fešáci… A jméno skupiny bylo na světě.


Hrajete, zpíváte, přinášíte lidem radost. Ale přece jen, ta nejslavnější léta už má kapela asi za sebou…
To máte pravdu. Country muzika ztratila na popularitě. Náš národ je založen spíš rockově – táhnou třeba Kabáti, či folkově – to je směr, který u nás představují např. bratři Nedvědi nebo Jaromír Nohavica. Prakticky od smrti Michala Tučného a Jirky Brabce zmizela country hudba z televizních obrazovek. My se tam tu a tam objevíme, protože televize stále reprízuje dva pořady, jimiž Fešáci vyprodali Lucernu, ale naživo jsme stáli naposledy před televizními kamerami v roce 1998.


Michal Tučný byl asi nejslavnějším členem kapely. Je to tak?
Ano, v době, kdy hrál s námi, se nám dařilo asi nejvíc. Jenže potom si přál kapelu modernizovat – chtěl elektrickou kytaru, basu,bicí… a narazil. Odešel, založil skupinu Tučňáci, spojil se se Zdeňkem Rytířem. Dařilo se mu. Stalo se to ještě před tím, než jsem do kapely přišel, a myslím, že jeho odchod byla chyba.

Nicméně spoustu jeho písniček máme dodnes na repertoáru a nejúspěšnější náš koncertní pořad se jmenuje Tam u nebeských bran. Jako host s námi vystupuje – v Michalově klobouku a v oblečení, které je podobné tomu, v němž vystupoval on – jeho dcera Michaela Tučná. Zpívá v programu blok šesti tátových písní a má vždy obrovský aplaus.

 

  

 

 

Jak jste se ke kapele dostal vy?
Pocházím z Děčína, a tam Fešáci pravidelně vystupovali se svými Saloony v divadle, takže jsem jejich písničky dobře znal. A navíc jezdili na prázdniny a na víkendy do Českého Švýcarska, prakticky naproti naší chalupě. Nosíval jsem jim pivo. Muziku jsem měl rád, chodil jsem do hudebky na bicí, uměl jsem hrát na kytaru. Oslovili mě s nabídkou ke spolupráci v roce 1987. Nezaváhal jsem. Hrál jsem, zároveň jsem dělal i technika, ladil jsem starším muzikantům nástroje.

 

A pak jste se stal kapelníkem…
Předcházela tomu důležitá událost – vydání dvojalba Hvězda country. Fešáci totiž tenkrát celých osm let nevydali žádné album, měli jsme nashromážděných spoustu písniček, a tak Petr Novotný, který dělal moderátora a v tu dobu i manažera, řekl: Vydáme si ho sami. Založil firmu a já jsem dostal desku na starost. Stála mě tři měsíce života, byl jsem v nahrávacím studiu denně od rána do večera. Ale stálo to za to. Prodali jsme 140 tisíc nosičů, měla velký úspěch, na country hudbu nevídaný. Získali jsme za ni zlatou desku. Poté následovala další velká akce – na festivalu v Lochotíně v září 1990 jsme se rozhodli vytvořit rekord – zahráli a zazpívali jsme sto písní bez přestávky. Bylo to náročné, skoro bych řekl ďábelské. Tři roky předtím, když jsem do kapely nastoupil, právě odcházel po dvaceti letech kapelník Poláček, kapelnictví přebral Pavel Brümer. Ale začal mít velké zdravotní problémy a nechtěl pokračovat. Z hlasování všech členů vzešel nový kapelník, a tím jsem byl já.


Bylo to pro vás hodně náročné?
Lehké to nebylo. Byl jsem o generaci mladší než většina hráčů. Měl jsem je honit do práce, určovat směr, kterým se budeme ubírat, rozhodovat o repertoáru na jednotlivých koncertech. Dnes už je to samozřejmě jiné. Mezi těmi novými, kteří přišli do kapely později, a je nás víc než polovina, jsem nejstarší.


Máte i ženy – zpěvačky?
Za ta léta, co kapela hraje, se u nás vystřídalo mnoho hráčů a zpěváků, přicházeli, odcházeli. Byly mezi nimi i dvě ženy – Hana Horecká, Hana Mladá. Dnes s námi obě občas vystupují jako hosté na našich koncertech. Ale víte, můj názor je, pokud to jen trochu jde, měla by být kapela bez žen. Přináší to problémy, napětí. Abych to řekl trochu natvrdo – ženské do kapely nepatří…


Jací diváci především chodí na vaše koncerty?
Našimi nejvěrnějšími diváky je samozřejmě naše generace, stárnuli spolu s námi. Některé už od vidění známe, ve městech, kam zajíždíme pravidelně – říkáme jim salonní města – už víme, kdo si přijde sednout do první řady. A pak za námi přijde paní a řekne: Já jsem dcera toho pána, co tu dvacet let sedával. Tatínek vloni zemřel…


Jaké je vlastně současné složení Fešáků?
Je nás jedenáct, taková „fešácká fotbalová jedenáctka“, z toho téměř polovina těch „služebně starších“, většinou dnes už důchodců. Jsou to: Jan Turek, Tomáš Linka, Robert Moucha, František Pátek. A potom my novější: já, Miloš Slezák, Jindřich Malík, Martin Melničenko, Ladislav Bartoš, Miroslav Roček a Pavel Macar. Nejstaršímu je 75, nejmladšímu 48 let. Bydlíme prakticky po celé republice, všichni máme kromě Fešáků ještě další aktivity. Někteří podnikají, někteří hrají ještě v jiných kapelách. Já skládám písničky, a to nejen pro Fešáky, a ještě jsem založil uměleckou agenturu, která se o Fešáky, ale i ostatní county kapely stará. V dnešní době, aby se člověk uživil, to jinak nejde. Hrajeme tak 70 krát do roka, dříve to bylo i 250 krát. Takže když se máme dát dohromady na nějaký koncert, není to jednoduché. V loňském roce jsme 45. výročí založení naší kapely oslavili sérií koncertů po celé republice. Poslední byl v prosinci v pražské Hybernii, bylo vyprodáno. Účinkovalo tam mnoho hostů, zpíval i vážně nemocný Jindra Šťáhlavský, seděl na invalidním vozíčku a loučil se dvěma svými nejúspěšnějšími písničkami – Jaro a Pojedou. Za necelé dva měsíce nato, v nedožitých 67 letech zemřel. To je život.

 

Pojďme si vyprávět o vašich písničkách. Co mi o nich povíte?
Máme jich víc než 200, velmi široký repertoár. Každou z nich můžeme téměř bez zkoušení na koncertech zahrát a zazpívat. Je to náročné na paměť, ale zatím to zvládáme. Tak polovina je převzatých amerických country písniček, ostatní jsou naše. Sami si je většinou otextujeme, jsme soběstační. Dnes už je to s texty převzatých písní trochu náročnější než dřív, kdy mohl být text prakticky jakýkoliv, dnes je třeba dodržet původní téma, překladem se příliš neodchýlit. Na rozdíl od Greenhornů, jejichž tématem jsou koně, lasa, kovbojové a prérie, my zpíváme o obyčejných lidech a jejich všedním životě – o práci, stárnutí, ztracené lásce.


Která z vašich písniček je nejžádanější?
Písnička Paní má se má. Abych nepřeháněl, hráli jsme ji nejméně tisíckrát a lidé ji stále žádají. Má takovou legrační historii. Petr Novotný byl na návštěvě u Tomáše Linky, seděli u stolu, povídali a poslouchali muziku. Právě když v rádiu hráli tuto píseň od Johna Denvera (mimochodem v originále opěvuje krásy Colorada), Tomášova žena Dáša právě žehlila. Tomáš pronesl: Paní má voní mátou. A než od něj večer Petr odcházel, text naší nejúspěšnější písně byl na světě. Petr Novotný vymyslel i jiné legrácky, např. fotbalovou jedenáctku našich partnerek. A měl jeden skvělý nápad, který využíváme dodnes- tzv. fešáckou hitfešádu. Spočívá v tom, že lidé po koncertě zaškrtnou na papírku tři písničky, které je nejvíc zaujaly. Vyhodnocujeme to, takže máme přehled, co se nejvíc líbí. A výsledky bývají často hodně překvapivé, nečekané. Petr od Fešáků odešel po dvaceti letech, protože dostal z televize nabídku udělat svůj vlastní pořad- Novoty. Potom si založil cestovní kancelář a jezdí po světě. Ale na našich koncertech velmi často moderuje, účinkuje s námi jako host.


Podívali jste se s Fešáky i do zahraničí?
Cestovali jsme hodně, před revolucí to bylo problematické, později, když se otevřely hranice, už to šlo bez problémů. Procestovali jsme celou Evropu s výjimkou Ruska, byli jsme v USA, v Austrálii. Z té cesty jsme vydali i CD Fešáci v Austrálii. Tam se nám opravdu líbilo, lidé jsou tam vlídní, navzájem vstřícní, přijali nás s nadšením. Najezdili jsme 10,5 tisíc kilometrů, hráli jsme v mnoha městech, hlavně emigrantům. Nebýt toho vedra, byl to „ráj na zemi“. Ale máme naježděné i spousty kilometrů po naší zemi i po Slovensku. Jestli si v autě zpíváme? To ne, spíš se bavíme o fotbale. Já fandím Dukle, bydlím totiž nadohled Julisce, Tomáš Linka je Sparťan, máme i slávistickou „sekci“…


Co plánujete do budoucna?
Určitě bychom chtěli s kapelou vydržet nejméně k našemu padesátému výročí. Hrát nás baví, své diváky a posluchače máme a nechceme je zklamat. V roce 2017 bychom chtěli – kromě koncertního turné – vydat i profilové trojcédéčko, složené z našich největších hitů i nových písní, prostě si ty půlstoleté narozeniny chceme užít. Pro hudební průmysl je dnes těžká doba, přesto jsme za poslední výběrové album získali platinovou desku.


Říkal jste, že polovina vaší kapely je v seniorském věku. Jak se udržujete?
Důležité je být stále zaměstnaný, činorodý. Jak člověk zasedne k televizi a kouká na seriály, stárne daleko rychleji. Mozek si udržujeme opakováním textů, všichni jsme se v pokročilejším věku naučili pracovat s počítačem. V tom nám jde příkladem Robert Moucha, patří k nejstarším, ale s počítačem válí. Jak u nás v šatně někdo začne mluvit o lécích a nemocech, ostatní se snaží ihned převést téma na holky a pivo… Jste časopisem pro seniory, a ti tvoří velkou část našeho publika. Rád bych jim poděkoval za přízeň a popřál spoustu elánu a radosti ze života.

 

 

Pokud by se někdo ze čtenářů chtěl podrobněji seznámit s plánovanými akcemi, historií skupiny či jejich písničkami, může najít informace na webových stránkách Fešáků. www.fesaci.cz

Foto: archiv Antonína Kny

Eva Procházková

* * *
Zobrazit všechny články autorky



Komentáře
Poslední komentář: 20.01.2014  08:35
 Datum
Jméno
Téma
 20.01.  08:35 EvaP
 20.01.  07:36 Karel
 19.01.  09:31 ferbl
 19.01.  05:59 Bobo :-)))
 18.01.  09:11 Blanka B.
 18.01.  08:32 LenkaP