I v seriózním věku se může u člověka projevit určitá drzost. A tak já, která peču koláče jenom na velké svátky – myslím ty dobré, které mají přívlastek svatební, se klidně přihlásím na koláčovou soutěž, a ještě k tomu do ciziny, daleko za moře, do městečka Caldwell ve středním Texasu. Je to malé město se třemi tisíci obyvateli. Je všeobecně známo, že v Americe nemusejí být hlavními městy právě velkoměsta a tak Caldwell je svým způsobem také hlavní město. Dekretem s vlastnoručním podpisem guvernéra Texasu bylo vyhlášeno „Kolache Capitol of Texas". Každoročně každou druhou sobotu v měsíci září pořádají jako velkou slavnost českého dědictví Koláčový festival. A protože v Americe je úřadování daleko důkladnější než u nás, má tento festival kromě dekretu i vlastní ústavu.
Vydali jsme se tam se štábem natočit nejen film, ale já jsem se ve slabé chvilce přihlásila i na ty koláče. Nic na tom není, říkala jsem si. Jenom si přepočítat naši váhu na unce, pak doufat ve štěstí anebo benevolenci amerických celníků a přepravit za moře důležitý polotovar – sušené hrušky, nějaký ten litr rumu co by potravinu, no a potom štěstí. A je to.
Po příjezdu jsem zjistila, že kromě soutěže se musím zúčastnit „demonstation“, zkrátka školení. Tedy předvést asi padesáti účastnicím, jak se u nás pečou koláče. Dokonce to bylo anoncováno v místním tisku. Zamrazilo mě to i těch strašných texasských vedrech. Vymyslela jsem si zkoušku. Upeču koláče aspoň z jednoho kila, abych viděla, co to v místních poměrech udělá. Sepsala jsem, co je třeba nakoupit a hned první zádrhel – mouka. Kdepak předepsaná polovina polohrubé a hladké. Měli jenom hladkou. Tedy pro vysvětlení. Prodává se tam jenom jeden druh mouky! Byl jí pořádný pytel.
Máslo – opět problém. V celém městečku měli jenom solené! I tvaroh posolili! Kvasnice – jenom sušené a navážené na tradiční unce. Země bez tradic se aspoň nějaké tradice musí držet!
Suroviny byly konečně pohromadě – i na to malé pečení se sešlo několik žen, protože místní tam – tamy fungovaly velmi dobře a dokonce přišel i jeden mladý muž, který se nakonec ukázal jako nejlepší pomocník. Potřebovala jsem to nejdůležitější – váhu. Váhu, nač váhu? My přece máme „kapky!“ (cup = šálek a na něm označené míry.)
Co teď? Přece se nepustím do tak důležité práce bez vážení, co když mě zkušené oko zradí? Nakonec přinesl můj jediný mužský pomocník James starou malinkou váhu, na níž se kdysi u nás na poštách vážily dopisy. Při dobré vůli se dal na malou plošinku položit i balíček. Nedovedla jsem si představit, jak bych na ní mohla navážit aspoň jedno kilo. James vzal nějakou moudrou knihu, přepočítával a vážil. Vážil tak dobře, že mě nakonec napadl, že tam nemám patřičné množství mouky, když já už jsem okem usoudila, že je těsto patřičně husté.
Těsto vyhlíželo dobře a mě přepadla další hrůza – těsto mi v klimatizované kuchyni nevykyne. Uvnitř texasských domácností je strašná zima. Udržují tam pro ně příjemných 18 stupňů, zatím co venku je mokrých 35. A těsto ke kynutí potřebuje 25 stupňů! Opět mě zachránil James. Nainstaloval před domem několik stolů, ty se přikryly ubrusem a nakonec ještě někde v dílně vyrobil patřičné plechy na pečení.
Nebudu to protahovat, zkouška dopadla dobře, demonstration z velikého množství mouky také. Koláče všem tolik chutnaly, že jsem s bídou zachránila dva a poslala je do oficiální soutěže. Hodnotící komise byla ke mně milosrdná a já jsem se vrátila s půlmetrovou mramorovou trofejí s označením Great international champion na zlatém koláči.
V čem je ten největší rozdíl poznala Janie, která nám po celou dobu pobytu poskytovala azyl, hned napoprvé. „Hana nás naučila dělat posýpku, upečené koláče pocukrovat a hlavně je pořádně a do červena upéct.“ Já jsem zase poznala jejich hospodárnost. Když jsem se jednoho profesionálního pekaře ptala, proč ty koláče peče jako buchty, odpověděl: „To je přece samozřejmé, aby se jich na pekáč víc vešlo!“ A že nejsou pořádně vypečené? Ze stejného důvodu. Čas pečení také stojí peníze.
Texané mají koláče rádi. Vždyť slovo „kolache“ je v americkém slovníku.
Také mají rádi svůj festival. V den slavnosti jim koláče připomínají svou chutí zemi předků, ale také jak říká dekret státu Texas caldwellští Koláčovým festivalem „nepřetržitě zachovávají a oživují oblast bohatého českého dědictví a umožňují ostatním návštěvníkům podílet se na vzácném přínosu české kultury.“ Na festivalu jsme celý den slyšeli české písničky v podání místních souborů a také tam v dalším roce vystoupila rožnovská Polajka.
