Jak se dělá oblastní Mistr
MgA. Josef Hervert, herec
S Josefem Hervertem se znám už pár let a tak mi jistě promine lehkou ironii v titulku. Na mistra si nikdy nehrál a oblastní divadlo opustil před dvěma léty. Přesto právě o životě “na oblasti“ jsem si s ním chtěl povídat.
Josefe, jak se to přihodí mladému muži, že se stane hercem?
U mě dost složitě, přiznávám. Ve škole jsem býval třídní bavič, někdy i šašek, ale spíš z kategorie grázlíků, třídních výtržníků a průšvihářů. Ve vztahu k divadlu jsem byl spíš „skobičák“.
Myslíte ten, co odstřeluje herce na jevišti různými bábrlaty?
Bohužel, tak nějak. Ne snad vždycky, ale občas nás přivedli na nějaké představení, takové napucované, akurátní a pěstěné, třeba do bývalého Divadla hudby. To pro nás bylo k nepřežití. Na druhé straně jsem recitoval, zpíval v Kühnově dětském sboru, coby děcko filmoval, chtěl jsem zkusit konzervatoř. Dost jsem ale mutoval a konstatovali, že v této fázi nemohou posoudit, zda je můj hlas schopný rozvoje. Byl jsem z poměrně složitých sociálních poměrů, 5 sester…
Což v té době mohla být i výhoda, proletářský původ…
Možná pro někoho, jenže naši proletarizaci „zavinil“ táta chartista a tak jsem byl nakonec rád, že jsem se mohl vyučit leteckým mechanikem. A dva roky jsem pak v Malešicích v oboru zařezával. Potom trochu odbočka k práci v herně, ale to jsem už začal pošilhávat po DAMU.
Zajímavá cesta, nakonec úspěšná.
Tam jsem měl to štěstí, že se mi krátce před zkouškami věnoval Boris Rösner. Ta vzpomínka je pro mne pořád vzácná. Připravil mne trochu, ale upozornil, že mi nezajistí žádnou protekci a při přijímačkách odešel z místnosti. Rovný, poctivý chlap. No a povedlo se.
Víte, mám dost pochybnosti o potřebě vysokoškolského vzdělání pro herce.
Tuhle otázku přenechám teoretikům. I já měl řadu výhrad ke škole, to nepopírám, ale jsem za její absolvování rád, určitě mi hodně dala. A nejenom řemeslo.
Končíte školu, jak to vypadalo s nabídkami, hrnuly se?
Pokud máte na mysli, že se o mne divadla přetahovala, tak o tom nevím. Slušná nabídka přišla z Pardubic, ale já se nakonec rozhodl po úspěšném absolvování konkursu pro Klicperovo divadlo v Hradci Králové. Ve finále si myslím, že to byla dobrá volba.
Problém je tedy v čem?
Nechci se vracet k podrobnostem, ale na začátky vzpomínám s jistou trpkostí.
Nedali vám hlavní role?
Na ty jsem nečekal, to vůbec. Věděl jsem, že musím začínat opravdu odspodu, s tím jsem problém neměl. Vypracovával jsem se postupně a časem hrál slušné role.
Třeba?
Třeba Kecala v Prodané nevěstě.
V té slavné Morávkově adaptaci asi. Tak proč ta trpkost?
Nechci už se k tomu příliš vracet. Na počátku tam bylo jisté stipendium, žádná mzda, končil jsem ještě školu, závěrečná práce, nebylo to nejšťastnější období. Žil jsem tak trochu z ruky do huby. Za málo peněz chtěli hodně muziky. Neplatilo nakonec vlastně nic z naší původní domluvy…A také synové a dcery mají vždy trochu přednost…atd. Ale divadlo je v zásadě nespravedlivé, pohybujeme se ve sféře neměřitelných hodnot.
Co to znamená v oblastním divadle hodně muziky?
Dostal jsem hnedle tři záskoky, během prvního roku nastudoval pět nových rolí, za měsíc jsem hrál často i 20 – 25 představení, zájezdy. Potom jsem dostal stálé angažmá, parta tam byla a je kamarádská, ale vytíženost herce opravdu značná.
O hereckých platech se toho celkem dost ví, žádná radost. Možnost přivýdělku?
Tam možná jako číšník v hospodě. Když seženete nějaký kšeft v Praze, musíte na něj skoro na otočku, v Hradci možná nějaké dost špatně placené rádio, jinak netuším. Po letních prázdninách se vracíte do prostředí přátelského, ale trochu stereotypního. Navíc ve mně sílil dojem, že si divadlo svých herců příliš neváží. Přesněji těch herců, které má jakoby jisté, kteří s městem spojili i svůj osobní život, kteří jsou ale často zdravým jádrem divadla. Tak jsem dopadnout nechtěl. No a musím se přiznat, že jsem se ve městě nějak nedokázal domestikovat.
Hradec přece je město kulturní.
Nepopírám, ale při tom vytížení, které jsem měl, občasné návštěvě Prahy, moc toho „kulturního vyžití“ jsem si tam neužil, to přiznávám. Nechci být negativní, tu partu jsem měl a mám rád, ale cítil jsem, že buď se tam zakonzervuji, nebo je čas jít jinam.
A šel jste. Z jistoty stálého angažmá do nejistoty „volné nohy“.
Je to pravda, ale toho skoku do vzduchoprázdna nelituji. Do Prahy jsem se vracel s vědomím, že tady mám několik dalších i nově se rýsujících aktivit. Navíc jsem doufal, že časem budou i nějaké hostovačky v pražských divadlech, no a jsou. Krásná zkušenost jsou také Křivoklátské divadelní slavnosti, které nakonec pomáhám i organizovat v partě Ty-já-tr K.O. V čele s Radkou Tesárkovou, skvělou kamarádkou, organizátorkou i herečkou. A dokonce jsem měl možnost na slavnostech už dvakrát režírovat… Naučil jsem se tam spoustu věcí a jsem za to vděčný.
S Radkou také účinkujete v pořadech pro děti v pražské Viole. Endele Vendele ?
A také dřívější Ententýky. Tady s Radkou a Martinem Rudovským navazujeme na tradici skvělých pořadů Pavla Jurkoviče a jeho party. Pavel ty pořady s námi hudebně nastudoval, a také režíruje. Jo to nádherná zkušenost, krásná práce. Děti jsou diváci kritičtí.
Střílejí na vás skobičky?
Tyhle ještě ne, navíc bývají s rodiči, ještě nesmějí. Když takový plný sálek jde s námi, ošidit se nedá nic. Hrají si s námi většinou nejen děti, ale nakonec i rodiče, lidová písnička, ale i ty Pavlovy, prostá, ale pěkná výprava, bodejť by ne, když ji dělala Helena Pěkná! Tohle je oáza divadla. Hravé napití se ze studánky čisté…
Viděl jsem vás vlastně ve třech rolích. V Chuti medu jako trochu floutka, nesympatického spíš, potom epizodicky jako Mozarta a překvapivě i jako Cyrana. Které role nejraději, romantické hrdiny?
Asi nejsem jediný, kdo vám řekne, že nejlépe se hrají záporáci. Já nikdy příliš netoužil hrát Romea, Cyrana. Spíš Vocilku, Jaga, Chlestakova…
…a potom jste krásně odehrál monolog o nose a další ve Vrchlického překladu Cyrana…
Nevím, jestli krásně, ale nakonec rád, zpočátku jsem totiž trochu přešlapoval, nevěděl kudy na to... Víte, já jsem spíš tucťák…
… přeložte prosím…
…no vzhledově tuctový typ, necítil jsem se jako zvláštní vyvolená osobnost, která má na to okouzlit duchem krásnou preciosku Roxanu, dobýt Paříž, být ozdobou vzdělané společnosti i skvělým přítelem, kavalírem. Pral jsem se s tou rolí, proč to zapírat. Ovšem režisér Jan Novák pro mne byl skutečným hnacím motorem. Pomohl mi najít klíč, snad jsem ho nezklamal, snad jsem nebyl tak špatná investice.
Mně jste se líbil, ale já jsem jenom divák nekvalifikovaný, nekritický.
Jaké jiné závazky divadelní máte?
Kromě zmíněné Violy a Divadla pod Palmovkou, kde hraju v Sugar (Někdo to rád horké), teď nově hostuji na Vinohradech v Ženitbě, kterou tam zrežíroval Vladimír Morávek.
Budoucí divadelní událost?
Snad ano, ale s ním je to vždy vybuzené, rozjitřené a nyní tedy docela čerstvé… Já tam alternuji v menší roli. S Vladimírem mne potom čeká ještě hostování v Brně.
Takže Morávek je váš režisér?
Jsem rád, že jsem měl možnost s ním několikrát pracovat v Hradci, i teď že jsme se potkali, snažím se porozumět jeho někdy výstředním připomínkám a požadavkům, ale zažil jsem ho při jednom z prvních velkých zkoušení, byl to Lear. Nádherné představení, hrálo se i v Praze na Hradě. A tam já dostal záskok, skutečný kandrdas, věřte mi, byl jsem po zkouškách vždycky na ručník do ringu. Na Vladimíra si musíte zvyknout, ale stojí to za to, už jenom proto, že mu vždy o něco jde, vyžaduje totální nasazení, provokuje a nikoho nenechává chladným, buď ho lidé bezmezně obdivují, nebo zatracují.
Dabing, televize?
To je někdy trochu zavřenější okruh, zatím jsem moc nepronikl, ale co není, může být.
Máte ovšem ještě jeden umělecký směr.
Myslíte asi náš kabaret Červená 3ka.
Trochu to evokuje Červenou sedmu. Také literární kabaret?
V tomhle smyslu pouze trochu. Jsou tam i scénky, píšeme si vlastní texty, reflektujeme letmo i politiku, ale přímou politickou satiru neděláme. Spíš metaforickou. S Tomášem Procházkou a Jirkou Šťovíčkem děláme trochu recese, trochu muziky, třeba i tančíme a snad i něco dobré nálady návštěvníkům dodáme. Kabaret nás neživí, spíš baví a podle ohlasů a atmosféry v sále se zdá, že baví i diváky.
Ještě mne zajímá, ten váš hlas se už usadil, slušně zpíváte… muzikál?
Muzikál čas od času třeba i ano, ale upřímně řečeno není to můj šálek kávy…činohra a kabaret jsou víc!
Umění je umění, ale vás potkala jiná radostná událost.
Asi myslíte malou Žofinku, která 22. listopadu provoněla naši domácnost. Té si s mojí Ivkou užíváme moc. Každou volnou chvilku jí rád věnuji.
Věřím, že jsme s Josefem Hervertem trochu nahlédli do radostí i starostí mladého herce. Popřejme mu do divadelního života zlomte vaz, do světa malé Žofinky hodně lásky a pozornosti.
http://www.cervena3.com/nahravky.php