Nikola Šuhaj loupežník stále půvabná legenda
Podnes se ten příběh o lásce a zradě dobře poslouchá. A nic na tom nezmění ani profesní kvalifikace kriminalistů, že se ve
skutečnosti jednalo o zločince a kriminální činy. Život revoltujícího zbojníka Nikoly se stal legendou především díky spisovateli Ivanu Olbrachtovi. Románovou baladu „Nikola Šuhaj loupežník“ vydal Ivan Olbracht v roce 1933. Tehdy už měl za sebou docela slušnou řádku vydaných knih beletrie a nepřehlednou řadu novinových článků, fejetonů, polemik, kritik a reportáží.
Ivan Olbracht (vl. jm. Kamil Zeman; 6. 1. 1882 – 30. 12. 1952), český prozaik, novinář a publicista, syn spisovatele Antala Staška (vl. jm. Antonína Zemana, 1843 – 1931), působil jako redaktor Dělnických listů, Práva lidu aj. Jeho prozaická prvotina „O zlých samotářích“ přinesla do české literatury nový pohled na společenské vyděděnce. Velkým motivem Olbrachtovy tvorby je touha po svobodě a snaha po spravedlnosti. Olbracht rovněž znamenitě překládal, především německé autory.
Z pobytu na Podkarpatské Rusi vytěžil Ivan Olbracht reportáž „Země beze jména“ (1932), ale zejména baladu o loupežníkovi Šuhajovi, který miloval Eržiku a kterého nakonec zradili a zabili nejbližší kamarádi.
Olbrachtova balada o Nikolovi je poutavá svým příběhem a výstižná svou pravdivostí. Jaroslav Sekera o ní ve své publikaci „Dar slova“ napsal: „Olbrachtův Nikola Šuhaj loupežník je kniha bojovná a kniha krásná.“ Čtenáře kniha upoutá od samého začátku až do konce. Kromě zboje je v ní také láska. A četníci moc dobře vědí, že nebezpečí, které Eržice hrozí, zraňuje Šuhaje přímo do srdce. Přesto Židé, kteří jsou rozhodnuti nenechat si tentokrát svou talmudskou moudrost jen pro sebe, radí četníkům: „Na Eržiku Šuhaje nechytíte. Ale chyťte ho na jeho kamarády. Zavřete Eržiku a pusťte kamarády!“ Pak už není daleko chvíle, kdy topůrko sekery zůstává ve stínu, kdežto na její čepeli pálí plné slunce a úzce broušené ostří bíle svítí a srší tisíci malými slunci. Když pak bylo po všem... „Vzduch páchl nahořklou vůní tlejícího lískového listí. Bylo velké ticho. Padal drobný déšť.“
Kdo navštíví Podkarpatskou Rus, roku 1919 připojenou k Československu, roku 1938 obsazena Maďarskem, roku 1945 připojenou k Ukrajinské svazové republice, krajinu se svými poloninami nám stále blízkou srdci, obvykle neopomene vyhledat v Koločavě hrob Nikoly Šuhaje loupežníka. Ve svahu porostlém 
starou trávou jen zdobený kříž ho odlišuje od všednosti zániku v kraji chudoby, kopců a půvabných dřevěných kostelíků.
Téměř každá země má svého zbojníka, který se v průběhu času stal legendou. Slovensko má svého Juraje Jánošíka (1688–1713), který opustil císařskou armádu a vedl vlastní zbojnickou družinu, byl zajat a popraven. Jeho pověst se rozšířila i na Moravu, do Slezska, Polska a Ukrajinu.
Pánem Lysé hory byl legendární zbojník Ondráš, který začátkem 18. století nacházel v těžko přístupných skrýších hory bezpečný úkryt. Roku 1711 se stal Ondráš vůdcem zbojnické skupiny. Kamarádi na čele s Jurášem ho za slíbenou odměnu 100 zlatých zradili a zákeřně zabili. Namísto slíbené odměny byl Juráš láman kolem, jeho druh Polena a další dva oběšeni, tři zbylí dopraveni na galeje do Rjeky.
Pokud jde o Nikolu Šuhaje loupežníka, díky baladě Ivana Olbrachta není ani dnes historie o tomto legendárním loupežníkovi zapomenuta.
Richard Sobotka
Foto Bára Sobotková:
Hrob Nikoly Šuhaje loupežníka v Koločavě
Cedule koločavské krčmy připomíná četnickou stanici.
Dřevěný kostelík v Jasině
* * *
Zobrazit všechny články autora