Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Benedikt,
zítra Tibor.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Ferenc Liszt, klavírista, hudební skladatel, dirigent, hudební pedagog a spisovatel

Ferenc Liszt nebo také Franz Liszt  (22. 10. 1811 - 31. 7. 1886) byl hudebníkem, který velice ovlivnil evropský hudební ¾ivot 19. století. Nejen jako interpret – klavírní virtuos, jako skladatel, ale i jako mecenáš a podporovatel mnohých svých kolegù, napøíklad Richarda Wagnera, Hectora Berlioze, Camilla Saint-Saënse, Edvarda Griega a Alexandra Borodina, vèetnì našeho Bedøicha Smetany, tím, ¾e hrál a propagoval jeho skladby. Mnohé peníze dal i na významné kulturní akce – Beethovenùv pomník v Bonnu, dostavba kolínské katedrály.

Byl velmi rozporuplnou osobností. Byl laskavým uèitelem, démonickým klavíristou, velmi pilným hudebním skladatelem – napsal pøes sedm set hudebních titulù, štìdrým a zároveò rozhazovaèným èlovìkem, suknièkáøem, knìzem a také dost neš»astným èlovìkem. Zavedl v hudbì nové styly i nové hudební formy i provedení. Byl pùvodcem „symfonické básnì“, jako první poøádal hudební recitály a byl i zakladatelem „nové nìmecké školy“ v hudbì. Nejen jako spoluzakladatel Všeobecného nìmeckého hudebního spolku (Allgemeiner Deutsche Musikverein) ovlivnil øadu svých souèasníkù i následovníkù. Sám mìl kdysi prohlásit: „Pozemský ¾ivot je jen nemoc duše, vzrušení, který je prùbì¾nì vášnìmi. Pøirozený stav duše je zbytek!“ Co¾ dost vykresluje to, co pro¾il.
On sám se podepisoval po maïarském zpùsobu Liszt Ferenc, ale jeho mateøštinou byla nìmèina. Proto jsou doposud mnohá bádání o jeho pùvodu.

Tatínek Adam Liszt (1776–1827) pocházel podle jmen svých rodièù zøejmì ze Slovenska – Lisztùv dìdeèek se pùvodnì jmenoval Juraj List a babièka Barbora Slezáková. Pøesto nìkteré prameny dost krkolomnì dokazují, ¾e Adam Liszt mìl pøedky nìmecké. Maminka Marie Anna (1788–1866) byla dcerou zesnulého pekaøe z Krem¾e a v dobì seznámení s Adamem Lisztem pracovala jako slu¾ebná.
Tatínek pùvodnì studoval teologii a filozofii, pak hrál jako klavírista i cellista v letním orchestru kní¾ete Mikuláše II. Esterházyho, který øídil významný rakouský hudebník Joseph Haydn. Adam Liszt hrál taky na housle a na kytaru. V dobì sòatku i v dobì narození syna byl správním úøedníkem u Esterházyho v Doborjanu v Šoproòském hrabství, který dnes pod názvem Raiding patøí do souèasného rakouského Burgenlandu. Ferenc, nebo také Franz, Liszt se tam narodil ve správcovské budovì Esterházyho panství právì pøed dvìma sty lety dne 22. øíjna 1811. Dnes je v budovì jeho muzeum.

V dobì Lisztova narození se v této oblasti mluvilo nìmecky a Franz Liszt se maïarsky zaèal uèit a¾ ve stáøí, kdy zaèal také Maïarsko podporovat v jeho osvobozovacích snahách.
Jeho otec brzy rozpoznal jeho nadání a zaèal ho cvièit ve høe na klavír. Podle vlastního Lisztova podání se sám nauèil rozumìt významu not a od devíti let se sna¾il i skládat. V øíjnu 1820 vystoupil jako devítiletý poprvé s pøednesem klavírního koncertu Es Dur od nìmeckého skladatele Ferdinanda Riese a s vlastní improvizací u barona von Braun v Šoproni a 26. listopadu tého¾ roku koncertoval v Bratislavì, pro urozené obecenstvo v bytì kní¾ete Esterházyho. Otec, podobnì jako otcové takto nadaných „zázraèných“ dìtí, byl pøísným uèitelem a jednostranné vzdìlávání vedlo u mladého Liszta ke znaènému nedostatku ve všeobecném vzdìlání, co¾ pozdìji velmi usilovnì dohánìl. Ale celá rodina se velmi pilnì zaèala uèit francouzsky.

Adam Liszt si pøál, aby jeho syn získal dobré hudební vzdìlání, k èemu¾ mu pomohli uherští magnáti, kteøí ve prospìch mladého klavíristy uspoøádali penì¾ní sbírky. Adam Liszt si vzal u kní¾ete dovolenou a odcestoval na jaøe 1822 s rodinou do Vídnì. Ve Vídni Franze hned zaèal klavírní høe vyuèovat rakouský klavírista Carl Czerny a od srpna 1822 byl také ¾ákem italského skladatele Antonia Salieriho ve skladbì a kontrapunktu. Ale u¾ od konce roku 1822 koncertoval Liszt ve šlechtických domech, napø. 1. prosince 1822 hrál v Sálu zemských stavù (Landständischer Saal) Hummelùv koncert a moll a Allegretto z Beethovenovy 7. symfonie, 13. dubna 1923 hrál v sále Reduty jiný koncert, v nìm¾ podle legendy dostal ¾ehnající polibek od Ludwiga van Beethovena. Tento údaj, èasto citovaný, je velmi nepravdìpodobný, proto¾e v této dobì byl Beethoven u¾ zcela hluchý. Uvedená okolnost je citována patrnì na základì Lisztova ¾ivotopisu z roku 1843, který Liszt sám podnìcoval a který napsal autor tehdejší hudební encyklopedie Gustav Schilling. Kní¾ka se jmenovala „Franz Liszt, jeho ¾ivot a pùsobení, pøedstavené z bli¾šího pohledu“ (Franz Liszt, sein Leben und Wirken aus nächster Beschauung dargestellt) a Liszta pøedstavila v samých superlativech. Pravdìpodobnì bychom to dnes nazvali zdaøilou reklamou.

Adam Liszt se pokoušel u kní¾ete Esterházyho kvùli synovu vzdìlání prodlou¾it ještì dovolenou, ale nepodaøilo se mu to. Dal tedy výpovìï a rodina odcestovala do Maïarska, kde mìl Liszt další koncert v Pešti. Pak se vrátili do Vídnì, kde mladý Liszt ještì pokraèoval v zaèatých studiích. Koncem záøí Lisztovi opustili Vídeò a po zastávkách s koncerty v Mnichovì, Augsburgu, Stuttgartu a Štrasburku dorazila rodina poèátkem roku 1823 do Paøí¾e. Adam Liszt chtìl, aby syn studoval na paøí¾ské konzervatoøi, co¾ tehdejší øeditel konzervatoøe, italský skladatel Luigi Cherubini, odmítl s tím, ¾e na této konzervatoøi nevyuèují cizince. O deset let pozdìji ale výjimku udìlal a pøijal nìmeckého cellistu Jacoba Offenbacha, pozdìji Jacquese Offenbacha, slavného skladatele operet. O dalších deset let pozdìji v roce 1843 se oba tehdy koèující umìlci – Offenbach i Liszt - setkali pøi spoleèném koncertì v Kolínì nad Rýnem. Znovu tedy po odmítnutí na konzervatoøi školil syna ve høe na klavír otec a mladý Liszt studoval skladbu soukromì u uèitele konzervatoøe, èeského skladatele Antonína Rejchy, a u italského skladatele Ferdinanda Paera.

Koncertoval v nejvyšších spoleèenských kruzích a na koncertech Italského divadla (Théâtre italien), kde èasto úèinkoval Lisztùv uèitel, Ferdinand Paer, a stoupal po stupních slávy. Francouzi komolili jeho jméno na petit Litz (malý Litz). Bìhem let 1824 a 1825 procestoval „zázraèný chlapec“ nìkolikrát Anglii, koncertoval i ve Windsoru. V té dobì, podle dopisu jeho otce slo¾il i pomìrnì dost skladeb, které jsou dávno nezvìstné. První uveøejnìnou známou skladbou z roku 1823 byly „Variace na Diabelliho valèík“ (Variation sur une valse de Diabelli). Toto téma rakouského skladatele Antona Diabelliho v té dobì zpracovalo více skladatelù, vèetnì Ludwiga van Beethovena. Slo¾il variace na témata italských skladatelù Gioachina Rossiniho a Gaspara Spontiniho. Jeho první opera byla „Don Sancho neboli zámek lásky“ (Don Sanche ou le Château d’amour), kterou Liszt slo¾il za pomoci svého uèitele Paera a 17. øíjna 1825 byla provedena pod vedením francouzského dirigenta a skladatele Rudolpha Kreutzera. Opera byla brzy z repertoáru sta¾ena a pøíliš úspìchù nemìl Liszt ani se svými klavírními skladbami.

Bìhem cest po Anglii Adam Liszt onemocnìl a pro zotavení jel se synem v Boulogne-sur-Mer, nedaleko lamanšského prùlivu. Avšak Adam Liszt zde 28. srpna 1827 v padesáti letech zemøel. Tìsnì pøed smrtí prý varoval syna pøed nástrahami ¾en. Jak se ukázalo, asi svého syna dobøe znal. Franz Liszt se vrátil psychicky znièený k matce do Paøí¾e. Na jedné stranì se pojednou ocitl bez pøísného dozoru, ale na druhé stranì musel øešit existenèní problémy. Aby sehnal matce i sobì ob¾ivu, vyuèoval hudbì od rána do veèera. Èasto za svými ¾áky jezdil na velké vzdálenosti. To ho natolik vyèerpalo, ¾e se zhroutil. Dokonce se u¾ šíøily zprávy, ¾e zemøel. Po zotavení témìø nekoncertoval. Je známo, ¾e jako uèitel hudby byl i pozdìji velmi laskavý vùèi svým ¾ákùm a peèlivý v tom, aby je nauèil co nejvíce.
Nedalo tedy na sebe dlouho èekat, ¾e se do nìho nìjaká ¾ákynì zamiluje. Jednou z nich byla šlechtièna Caroline de Saint-Cricq (1812–1872), dcera tehdejšího francouzského ministra vnitra a pozdìji ministra obchodu. Mladí lidé se zamilovali a vztah se brzy prozradil. Pan ministr z dùvodu spoleèenské nerovnosti Lisztovi zakázal vstup do svého domu. Nìjakou dobu se mladí lidé vídali pøi bohoslu¾bách, ale otec sleènu Caroline brzy provdal a man¾elství š»astné nebylo. Liszt padl do hluboké deprese, pohrou¾il se do èetby nábo¾enských a filozofických spisù, seznamoval se se souèasnou beletrií francouzskou i anglickou. Navštìvoval také veøejné vzdìlávací kurzy. Dostal se do intelektuálních kruhù, seznámil se s paøí¾ským výkvìtem literatury a nadchl se pro rùzné proudy, napøíklad socialisticko-nábo¾enské uèeni saint-simonistù. Seznámil se s abbém Félicité de Lamennaisem, jeho¾ kniha „Projevy vìøícího“ (Paroles d'un croyant) ho nadchla. Sám napsal knihu „O budoucí chrámové hudbì“ (Über zukünftige Kirchenmusik).

Nìmecký básník Heinrich Heine, který tehdy ¾il v Paøí¾i v emigraci, o nìm tvrdil, ¾e Liszt je „hnán, aby se staral o všechny potøeby lidstva, hnán k tomu, aby strèil svùj nos do ka¾dého hrnce, kde Bùh vaøí budoucnost“. Liszt uva¾oval také o knì¾ské dráze, od èeho¾ ho matka zrazovala. Vrhl se tedy do víru ¾ivota. K lítosti své matky se nauèil kouøit, holdoval alkoholu a poddával se pøechodným milostným vztahùm. V této dobì prakticky neslo¾il nic a taky témìø nekoncertoval. Stal se v té dobì ponìkud afektovaným a blouznivým. Èervencová revoluce 1830 ho nadchla a inspirovala k náèrtu „Revoluèní symfonie“. Setkal se s Hectorem Berliozem, z èeho¾ povstalo velké pøátelství. Dokonce byl Liszt Berliozovým svìdkem na svatbì. Setkali se poprvé den pøed premiérou Berliozovy „Fantastické symfonie“ v prosinci 1830, která Liszta velmi okouzlila. A démonické motivy z této symfonie, hlavnì z tøetí a ètvrté vìty (Pochod na popravištì a Sabat èarodìjnic) ponìkud „okoukal“ pro svou tvorbu. Setkal se s dalšími hudebníky – Frédericem Chopinem, Gioachinem Rossinim, Vincenzem Bellinim, Giacomem Meyerbeerem a Felixem Mendelssohnem – Bartholdym. Zjiš»oval, jak za nimi zaostává. Oni se neostýchali mu to øíci. Chopin ho tehdy nazval „klavíristickou nulou“.

Zaèátkem roku 1832 se Liszt znovu vzchopil. Navštívil toti¾ na jaøe dobroèinný koncert italského houslového virtuosa Niccola Paganiniho. Koncert byl poøádán ve prospìch obìtí v té dobì øádící cholery. Po koncertu prý prohlásil: „Jaký to èlovìk, jaký umìlec, jaké housle! Bo¾e, jaké utrpení, jaké neštìstí, jaké trápení je v tìch ètyøech strunách!“ Psal také jednomu svému švýcarskému pøíteli, jak cvièí dennì ètyøi a¾ pìt hodin. Pøedsevzal si toti¾, ¾e dosáhne stejného mistrovství v klavírní høe jako Paganini na houslích. Zaèal také skládat, ale vìtšina skladeb té doby konèila fiaskem. Nejsou ani na seznamech jeho dìl.

Sna¾il se pomoci Berliozovi i Chopinovi pøi vydávání jejich skladeb a dìlal pøepisy jejich dìl. S Chopinem si také velice dobøe rozumìli. Avšak pokraèoval také ve svých milostných aférách. Zimu 1832 a¾ 1833 pro¾il na zámku Marlioz v pohádkovém Savojsku se svou velice krásnou a velice bohatou, ale také vdanou milenkou Adélou de Laprunaréde. Man¾el byl starý a slepý a Liszt byl témìø na zámku „uvìznìn“. Pøesto nìkteøí ¾ivotopisci píší i o dalších dámách, oznaèených jen iniciálami, ale i o tom, ¾e v tom mohl být vliv spisovatelky George Sand, se kterou se Liszt znal a která monogamii potírala. - Ale nervové problémy Lisztovy byly zapomenuty. Jedním z nejdùle¾itìjších období Lisztova ¾ivota je doba od prosince 1832, kdy se ve šlechtických kruzích seznámil s hrabìnkou Marií d´Agoult, rozenou Flavigny (1805–1876). Pùvodem patøila k vysoké francouzské šlechtì. Mìla dvì dcery a její man¾elství bylo v krizi. Vrátila se právì ze sanatoria ve Švýcarsku, kde se léèila z nervového zhroucení.


Marie d´Agoult
 
Vzhledem k tomu, ¾e oba mladí lidé byli zrovna neš»astní, ale na druhé stranì se spoleènými kulturními zájmy, vyvinula se mezi nimi velká pøita¾livost. Ale od zaèátku byl jejich vztah problematický, vedoucí ke konfliktùm. Liszt jako umìlec byl velmi výstøední, a¾ afektovaný. Velice snadno vzplanul pro rùzné obdivovatelky. Tak jejich vztah procházel také rùznými krizemi. Na jaøe 1835 zjistila Marie, ¾e je tìhotná. Rozhodla se man¾ela opustit. Liszt se sna¾il spolu s Lamennaisem ji od rozchodu odvrátit. Avšak v létì u¾ ¾ili spolu v ®enevì, v srpnu bylo man¾elství rozvedeno a 18. prosince 1835 se narodila dcera Blandine de Flavigny (1835–1862), která se pozdìji provdala za Émila Olliviera, budoucího francouzského premiéra. Mìla synka Daniela, po jeho¾ porodu zemøela.

Liszt uèil na nedávno zalo¾ené ¾enevské konzervatoøi a napsal manuál klavírní techniky, který je nezvìstný. Psal také sérii èlánkù do paøí¾ských „Hudebních novin“ (Gazette musicale) „O postavení umìlcù“ (De la position des artistes), kde ¾ádal, aby umìlci nebyli pova¾ováni za sluhy, jak bylo v té dobì zcela bì¾né. Párku zaèaly finanèní problémy, proto¾e Liszt vzhledem k Marii nemohl poøádat ¾ádné koncertní turné a jeho skladby nevynášely. V záøí 1836 Liszta a Marii d´Agoult navštívila George Sand se svými dìtmi. Nìjakou dobu spolu byli v Chamonix a pak odjeli do Paøí¾e. Bylo nemyslitelné, aby i v Paøí¾i spolu Liszt a Marie ¾ili, tak Marie bydlela u Sandové a zaèala s prvními spisovatelskými pokusy, které pozdìji publikovala pod jménem Daniel Stern. Liszt bydlel sám.

V té dobì zaèala v Paøí¾i rivalita mezi Lisztem a o rok mladším klavíristou Sigismondem Talbergem. Na rozdíl od Lizstova mimického projevu pøi koncertech byl jeho projev umírnìný. Rùzní významní umìlci ho chválili a vydìlával za koncert podstatnì více, ne¾ Liszt v té dobì. Byly rùzné klavíristické „souboje“. I rùzní hudební historici píší rùznì – podstatné ale je, ¾e si Liszt nìjakými polemickými èlánky o Thalbergovi zpùsobil dost nepøátel mezi svými dosavadními pøíznivci.

Po konci koncertní sezóny zaèátkem jara 1837 odjela Marie s dcerou a George Sand do Nohant-Vic a dále do Lyonu, kde mìl Liszt dobroèinný koncert a napsal klavírní dílo „Lyon“. Marie s Lisztem pokraèovali dále pøes ®enevu do Itálie. Svoji malou dcerku nechali v ®enevì v opatrování jakéhosi pastora Demelleyera a odjeli v polovinì srpna 1837 smìrem na Lago Maggiore. Po pobytu v Comu a Milánì, kde se Liszt setkal s italským skladatelem Rossinim, se usadili v Bellagiu u jezera Como. Zde se 24. prosince 1837 narodila Cosima (1837–1930), pozdìjší man¾elka nìmeckého skladatele Richarda Wagnera. Liszt a Marie zùstali v Itálii asi dva roky. Z italské kultury získali hluboké dojmy. V Bellagiu zaèal Wagner zase skládat.

V bøeznu 1838 odcestovali Marie s Lisztem do Benátek. Na zaèátku dubna 1838 dával Liszt ve Vídni dobroèinný koncert ve prospìch obìtí povodnì, která krátce pøed tím postihla Maïarsko, nejvíc mìsto Szetendre. I kdy¾ slíbil návrat za dva týdny, zùstal ve Vídni dva mìsíce. Byla z toho velká roztr¾ka, proto¾e Liszt se ve Vídni vìnoval dámám a Marie si také zaèala románek s jakýmsi hrabìtem. Po usmíøení se usadili v Luganu. Liszt koncertoval po Itálii – v Milánì, Florencii, Boloni a Pise. Od ledna 1839 ¾ili v Øímì, kde Liszt hodnì koncertoval ve šlechtických kruzích. V dobì jeho italského pobytu cestoval Thalberg po Evropì a byl všude oslavován, ale Liszt se s tím u¾ smíøil. V kvìtnu 1939 se Marii a Lisztovi narodilo tøetí dítì – syn Daniel (1839–1859). Následovaly jejich pobyty v Lucce a v San Rossore a v pak ještì v Pise a ve Florencii.

Z finanèních dùvodù se dohodli, ¾e se rozdìlí, aby mohl Liszt poøádat koncerty jako cestující virtuos. Hodlali se po pùldruhém roce znovu vrátit do Itálie a usadit se tam. Marie v øíjnu 1839 odcestovala do Paøí¾e a Liszt cestoval po koncertech ve Vídni, v Bratislavì a v Pešti. Po dlouhé dobì byl od svého dìtství poprvé ve svém rodném kraji. Kdy¾ 4. ledna 1840 poøádal koncert v divadle v Pešti, byl oslavován jako národní hrdina èestnou salvou. Na tomto koncertì vystoupil Liszt poprvé jako dirigent. Stal se èestným obèanem Pešti a navštívil také své rodištì, kde získal inspirace pro své budoucí skladby devatenácti „Uherských rapsodií“. V té dobì zaslechl, ¾e je ohro¾eno plánované postavení pomníku Ludwiga van Beethovena v Bonnu, tak se rozhodl finanènì pomoci.

Na jaøe 1840 koncertoval také nìkolikrát v Praze – v Platýzu, kde v Martinské ulici è. 10 je pamìtní deska od sochaøky Hany Wichterlové z roku 1962. Poprvé zde koncertoval 5. bøezna a výtì¾ky z prvního koncertu byly pro nemocnici U Al¾bìtinek na Slupi, z druhého pro ústav slepcù. Z roku 1840 je také jediná Lisztova skladba, inspirovaná naší historií – klavírní skladba „Píseò husitù“ (Husitenlied), kterou vìnoval hrabìti Karlovi Chotkovi (1783–1868), onomu, po kterém jsou pojmenovány pra¾ské Chotkovy sady. Podle nìkterých pramenù se také tohoto roku poprvé setkal s Richardem Wagnerem, jeho¾ hudba i osobnost ho velmi okouzlily.

Ve ètyøicátém roce koncertoval v Nìmecku, v Drá¾ïanech a v Lipsku, kde se setkal se skladatelem Robertem Schumannem, Klárou Wieck, která se toho roku stala Schumannovou man¾elkou, a s Felixem Mendelssohnem Bartholdym. Koncertoval také v Hamburku, kde jeho koncert navštívil slavný dánský pohádkáø Hans Christian Andersen. Ten popsal svùj zá¾itek z koncertu ve svém cestopise „Básníkùv bazar“ (En Digters Bazar), èím¾ dosvìdèil, ¾e se Lisztovi podaøil jeho zámìr – dosáhnout vìhlasu Paganiniho, aspoò co je vlivu na obecenstvo týèe: „Bylo to jako elektrická rána, která probìhla sálem, jak Liszt vstoupil, velké mno¾ství dam povstalo a na ka¾dém oblièeji se rozšíøila sluneèní záøe, tak jako kdyby všechny oèi pozdravily, milého drahého pøítele… Všechno v jeho zevnìjšku a v jeho pohyblivosti ho zároveò oznaèuje jako osobnost, která svojí osobitostí vzbuzuje pozornost; ruka Bo¾ského ho poznamenala zvláštní znaèkou, která ho dìlá poznatelným mezi tisíci. Jak si Liszt sedl ke klavíru, pùsobila jeho osobnost, onen výraz silné vášnivosti v bledém oblièeji na mne nanejvýš démonicky. Zdál se ke svému nástroji, z nìho¾ proudily tóny, jako pøibitý; ony pøicházely z jeho krve, z jeho myšlenek. Byl to jakýsi démon, který musel svoji duši osvobodit.“

Bylo známo, ¾e Liszt velmi u¾íval teatrální gesta; sám to nesnášel a opovrhoval publikem, kterému se to líbilo, ale vyplácelo se mu to. Nìkterý jeho koncert byl tak bouølivý, ¾e to klavír nevydr¾el – to mu dost ublí¾ilo pøi budoucím turné po Velké Británii. V roce 1841 koncertoval v Belgii a koncem roku 1842 v nìmeckém Výmaru, kde mu po turné s italským tenoristou Giovannim Battistou Rubinim, sasko-výmarský velkovévoda Carl Alexander propùjèil titul „velkokní¾ecí kapelník ve zvláštních slu¾bách“ (Großherzoglichen Kapellmeister in außerordentlichen Diensten). – Byl to jakýsi poèátek pro jeho další ¾ivot… Pøi jeho koncertování v Berlínì se rozvinula doslova „Lisztomanie“, s podobnou hysterií a podobnými reakcemi, které se dìji v souèasnosti v pøítomnosti nìkterých hvìzd. V Berlínì byl jmenován èlenem Královské pruské akademie umìní a obdr¾el øád Za zásluhy. Liszt ba¾il po slávì a chlubil se svými úspìchy a styky s nejvyšší šlechtou. V Paøí¾i nebyly jeho úspìchy tak výrazné, proto¾e tam „kraloval“ Thalberg, který byl v této dobì „jednièkou“.

Jak u¾ bylo uvedeno výše, ani ve Velké Británii nezazáøil. Jeho teatrální gesta nechala chladné Brity opravdu „chladnými“, rozbíjení klavírù bylo pova¾ováno za nepøípustné a skuteènost, ¾e ¾ije neoddán s milenkou, mu také pøíliš velkou reklamu neudìlala. Turné po Anglii, Skotsku a Irsku v letech 1841 a¾ 1842 skonèilo finanèním debaklem. Na jaøe 1843 cestoval po východním Prusku – dnešní Polsko a Rusko, kde na univerzitì v Královci (Kaliningrad) dostal èestný doktorát. Byl v Sankt-Petìrburgu, kde se setkal s ruským skladatelem Michailem Ivanovièem Glinkou. Ve Vratislavi poprvé dirigoval také operu – byla to Mozartova „Kouzelná flétna“. Na podzim byl v Bavorsku, v Mnichovì, a v Bádensku-Württembersku, na zámku Hohenzollernù, v Hechingenu. Zde mu hlava státu - kní¾e Karel von Hohenzollern – Sigmarinen - propùjèil titul dvorního rady.

K finanèním potí¾ím u Liszta docházelo i z toho dùvodu, ¾e dokázal své nemalé pøíjmy utratit na pøepychové vedení ¾ivota i na štìdré dary, jimi¾ nešetøil. K Marii d´Agoult se vracel v¾dy o prázdninách. V létì 1840 byli spolu v Porýní, udìlali si výlet do Fontainebleau, dokonce spøádali svatební plány, ale velká vášeò zaèala vyprchávat. Pøi další dovolené, kterou trávili na rýnském ostrovì Nonnenwerth, pøemlouval Liszt Marii, aby mu odsouhlasila další turné. Na Rýnì skládal hlavnì písnì, nejdøíve podle Heinricha Heina „Lorelei“ a „V Rýnì“ (Im Rhein) a ještì i vlastenecké písnì, co¾ vedlo ke skandálu u skladby „Píseò o rýnském vínì“ (Rheiwein Lied) od Georga Herwegha. Refrén „Rýn musí zùstat Nìmecku“ vyvolával v Nìmecku ovace a ve Francii skandál. Lisztovo nepøátelství vùèi Francii se probíralo ve francouzském tisku a v Berlínì byly pro zmìnu demonstrace proti Francii.

V záøí dával Liszt dobroèinný koncert v Kolínì nad Rýnem ve prospìch dostavìní tamìjší katedrály a v Koblenci byl doporuèen rakouskému kancléøi kní¾eti Metternichovi, který z Koblence pocházel.
Ovšem v Koblenci si Liszt zpùsobil znaèné problémy. Setkal se tam s berlínskou hereèkou Charlottou von Hagen, se kterou udr¾oval vztah, a Marie d´Adoult se o tom dozvìdìla – Koblenz tak daleko on Nonnewerthu není. Napsala Lisztovi dopis o ukonèení jejich vztahu, ale vnitønì byla pøipravená ke smíøení. Liszt vztah s Charlottou ukonèil a s Marií strávil svùj poslední spoleèný pobyt na ostrovì. Za usmíøení slo¾il Liszt pro Marii píseò „Nonnenwerth“ a slíbil jí, ¾e po roce 1843 skonèí svoji èinnost „cestujícího virtuosa“. Ale poslední usmíøení dlouho netrvalo. Koncem øíjna se Marie vrátila do Paøí¾e a zaèala psát svùj napolo autobiografický román „Nélida“ – je to anagram synova jména Daniel, v nìm¾ vylíèila Liszta v osobì malíøe Guermann Regniera jako umìlce s nemorálním profilem. Román vyšel anonymnì 8. srpna 1846.

Koncem roku 1843 se pár nadobro rozešel. Nastaly dohady o osudu dìtí. Nejdøíve Liszt rezignoval na vmìšování se do jejich osudu a zavázal se na nì platit, ale po roce nastalo nové dohadování. Aby se vyhnula dalšímu stupòování sporù, vzdala se Marie všech práv na dìti. Liszt dìtem jakýkoli kontakt s matkou pøísnì zakázal. Nejdøív dìti zùstaly v péèi své babièky Anny Lisztové, která je vychovávala dobøe, a Liszt jí hradil všechny náklady ze svých koncertù. Ovšem je známo, ¾e se v urèitém období jejich ¾ivota s nimi nesetkal po dobu devíti let.


Lisztovy dìti, guvernantka a Lisztova matka (vpravo)

Jmenování výmarským kapelníkem zavazovalo Liszta ke ka¾doroènímu tøímìsíènímu pobytu ve Výmaru v zimním období, kdy mìl øídit velkokní¾ecí orchestr.
Zpoèátku splòoval Liszt tento po¾adavek nepravidelnì. 7. ledna 1844 debutoval jako dirigent na koncertì, který vedl spolu s výmarským dvorním kapelníkem André Hippolytem Chélardem. Ke konci prvního období cestoval do Drá¾ïan a tam slyšel operu Richarda Wagnera „Rienzi“ a s Wagnerem uzavøel velmi hluboké pøátelství, které podle rùzných hudebních historikù bylo ze strany Lisztovy mnohem upøímnìjší, ne¾ naopak. V zimì 1844 a¾ 1845 ve Výmaru nebyl; cestoval po Španìlsku a Portugalsku a v létì byl hlavním iniciátorem Beethovenových slavností v Bonnu, které se tam konaly poprvé a pøi nich¾ byl na Münsterplatzu odhalen Beethovenùv pomník, na který štìdøe pøed tím pøispìl. V zimì 1846 a¾ 1847 cestoval po východní Evropì – Vídeò, Budapeš», Bukureš», Kyjev, Lvov, Odìsa, Konstantinopol a ukrajinský Jelizavetgrad, co¾ je nynìjší Kirovograd. Tehdy koncertoval podruhé v Platýzu a ve Stavovském divadle v Praze. Koncertoval také na ®ofínì.

Doufal v té dobì, ¾e nahradí onemocnìlého Gaetana Donizettiho ve funkci komorního kapelníka ve vídeòském Burgu. Ale osud to zmìnil – v Kyjevì se setkal s knì¾nou Jeanne Elizabeth Carolyne Sayn- Wittgenstein a opìt z toho vznikl vášnivý vztah. Rozhodli se usadit ve Výmaru. Ale pøesto zaèátkem roku 1848 odcestoval do Výmaru, odkud s jakousi Madame F. z Frankfurtu nad Mohanem, odcestoval v bøeznu do Paøí¾e. Carolyne Elisabeth knì¾na ze Sayn-Wittgenstein-Berleburg-Ludwigsburg, rozená von Iwanowska (1819–1887) pocházela z polské šlechtické rodiny, byla matkou jediné dcery Marie ve vìku Cosimy, a brzy se s man¾elem rozešla. Odjela do venkovských Voronivcù na ji¾ní Ukrajinì, kde byl statek, který dostala jako vìno.


Carolyne Elisabeth knì¾na ze Sayn-Wittgenstein

Zde se koneènì vìnovala svým intelektuálním zájmùm, studovala literaturu, filozofii i nábo¾enství, starala se o své hospodáøství. Na koncertì 14. února 1847 v Kyjevì poznala Liszta a byla jím okam¾itì unesena. Na jaøe se vícekrát setkali na jejím panství ve Voronincích. Poprvé Liszt v této tmavooké, temperamentní paní, jako¾to partnerce, poznal rozhodnou ¾enu, i kdy¾ byla o sedm let mladší, vzdìlanou, s ní¾ mohl vést rozhovory o umìní, nábo¾enství i filozofii. Tou¾il po novém ¾ivotním zpùsobu, ke kterému se cítil povolán. Na podzim pro¾il Liszt ve Voronincích více èasu, dokonce si dali na Lisztovy narozeniny, 22. øíjna jakýsi zásnubní slib. Liszt k ní byl vázán velmi silným poutem. V dubnu 1848 opustila Carolyne své statky a odjela s dcerou do Saska, kde si na kraji Výmaru pronajala vilu. Liszt se k ní pøestìhoval. Pro Liszta se stala velkou inspirací. Ale všechny okolnosti se spikly proti plánovanému sòatku, pøes to, ¾e Liszt ¾ádal i man¾elku výmarského velkovévody, která byla carovou sestrou, o pomoc. Ale podle ruského práva svatba mo¾ná nebyla, pøes to, ¾e Carolinì byla katolièka. Carolynì byl zabaven majetek v Rusku ve prospìch její dcery.

Pak nastaly problémy s vlastními Lisztovými dìtmi, které usilovaly o mo¾nost stýkat se s matkou, a ve Francii se jim to daøilo. Proto je Liszt vzal v roce 1855 do Výmaru a svìøil je na krátký èas do výchovy svobodné paní Francisce von Bülow, matce hudebního skladatele Hanse von Bülowa (1830 – 1894). Pak je vychovávala dvaasedmdesátiletá guvernantka knì¾ny Carolyny. Kdy¾ Liszt pøevzal dìti do své péèe, pøestaly pou¾ívat pøíjmení Lavigny a pou¾ívaly pøíjmení Liszt. Výmarská léta Lisztova znamenala pro svìtovou hudbu znaèný pøínos. Ve Výmaru vznikly „Klavírní sonáta h moll“, patnáct „Uherských rapsodií“, cyklus „Harmonie poetické a nábo¾né (Harmonies poétiques et religieuses) na námìt francouzského básníka Alphonse de Lamartine. Ve Výmaru skládal své symfonické básnì, co¾ byla vlastnì první programní hudba na témata jiných umìlcù. Vytvoøil spoustu pøepisù jiných skladatelù, revidoval døívìjší „Paganiniho etudy“. Proto¾e si nebyl jist s orchestrací svých skladeb, pou¾íval slu¾eb nìmecko-švýcarského skladatele Joachima Raffa, kterého zamìstnával jako sekretáøe.

Své zá¾itky z pøedchozích let zúroèil do tøídílného cyklu skladeb pro sólový klavír „Léta putování“ (Annés de pèlerinage) z let 1848 a¾ 1855. Byla to hudební parafráze na Goethova „Viléma Meistera léta uèednická“ s popisem dojmù a nálad. Názvy dílù odpovídaly ¾ivotopisným údajùm – „Itálie“, „Švýcarsko“, „Tøetí rok“.
Ve Výmaru pøedstavil jako dirigent na koncertu 23. února 1855 Liszt jedno ze svých nejznámìjších dìl - symfonickou báseò „Preludia“ (Les Preludes). Pro „Preludia“ pou¾il obsah ódy Lamartinovy „Nouvelles méditations poétiques“ (pøibli¾nì Nová poetická rozjímání). V roce 1849 vznikla symfonická báseò „Tasso, náøek a vítìzství“ (Tasso, lamento e trionfo), kde vycházel z Goethova dramatu Torquato Tasso o italském básníkovi ze 16. století. V roce 1850 vznikl „Prometheus“, na základì dramatu nìmeckého básníka a filozofa Johanna Gottfrieda Herdera „Der entfesselte Prometheus“ (Nespoutaný Prométheus). Na pøelomu let 1849 a¾ 1850 se vrátil ke své nìkdejší „Revoluèní symfonii“ a sice k 1. vìtì a slo¾il smuteèní hrdinský pochod „Héroïde funèbre“, v roce 1851 následoval „Mazeppa“, kde vykreslil pøíbìh dramaticko – tragické básnì Victora Huga o ukrajinském kozáckém atamanovi Ivanu Mazeppovi. Následovaly „Slavnostní zvuky“ (Festklänge), „Orfeus“ a „Hungaria“ v roce 1854. Další symfonická báseò byla v roce 1854 na téma básnì Victora Huga „Co slyšíme na horách“ (Ce qu´on entend sur la montagne) a øíká se jí i „Horská“. Pro jinou symfonickou báseò z let 1856 a¾ 1857 vyu¾il Liszt námìtu na obrazu malíøe Wilhelma von Kaulbacha (1805 – 1874) „Bitva Hunù“ (Hunnenschlacht). Báseò Friedricha Schillera (1759 – 1805) „Ideály“ (Die Ideale) ho inspirovala k napsání stejnojmenné symfonické básnì. V roce 1858 vznikl „Hamlet“ na Shakespearovo téma a poslední byla „Od kolébky ke hrobu“ (Von der Wiege bis zum Grabe) a¾ z let 1881 a¾ 1882, inspirovaná obrazem maïarského malíøe Mihályho Zichyho (1827 – 1906).
V této dobì slo¾il Liszt symfonie na témata Goethova „Fausta“ a Dantovy „Bo¾ské komedie“ – „Faustovská symfonie“ a „Dantovská symfonie“. „Dantovská symfonie“ se setkala se zápornou kritikou.
Vedle toho vznikaly pochody, písnì, mu¾ské sbory a melodramy. Vznikala díla duchovní hudby „Missa solemnis“, „Mše s mu¾ským sborem“, oratorium „Legenda o svaté Al¾bìtì“ (Legende von der heiligen Elisabeth).

Mezitím v roce 1852 pøepracoval dvakrát pøedtím zpracované etudy – poprvé v roce 1826 a nazval je „transcendentálními etudami“ (Études d´exécution transcedante), kterým dal také jakási „programová“ jména, napø. znovu „Mazeppa“. Tyto etudy jsou pova¾ovány klavíristy za velmi obtí¾né.

Ve Výmaru Liszt uvádìl opery souèasníkù. Asi šestatøicetkrát dirigoval opery svého oblíbeného Richarda Wagnera, „Lohengrina“ i „Prsten Nibelungù“ a Wagnera všemo¾nì podporoval. Hrál také opery Berliozovy a uvádí se, ¾e Berlioze k napsání opery „Trojané v Kartágu“ (Les Troyens) vybídla knì¾na Carolyne.
Je zajímavé, ¾e v této dobì Liszt usiloval, aby se knì¾na Carolyne setkala s jeho první láskou Caroline de Saint Cricq. Obì ¾eny se setkaly v roce 1855 a udr¾ovaly spolu korespondenci a¾ do roku 1872, kdy Caroline de Saint Cricq zemøela. Tehdy napsal Liszt druhé Carolynì. Uvedl „ona byla nejèistším zemským projevem Bo¾ího po¾ehnání.“
Bìhem let ve Výmaru Liszt napsal øadu esejí o hudbì. Psal o nìmeckých skladatelích od Christopha Willibald Glucka po Richarda Wagnera. Psal o Berliozovi a o jeho symfonii se sólovou violou „Harold v Itálii“, o Robertu Schumannovi a Kláøe Wieck a uva¾oval, ¾e ve Výmaru zalo¾í Goethovu nadaci, napsal knihu o Chopinovi. Roku 1859 vyšla Lisztovi v Paøí¾i kniha „O cikánech a jejich hudbì v Maïarsku (Des Bohémiens et leur musique en Hongrie).

V èervnu 1859 se konalo v Lipsku pøi pøíle¾itosti trvání hudebního èasopisu „Nový èasopis pro hudbu“ (Neuen Zeitschrift für Musik), kam do Gewandhausu byli pozváni hudebníci z rùzných zemí. Liszt zde pøedvedl nìkterá svá díla a diskutovalo se o hudební budoucnosti. Tady vznik pojem „nová nìmecká škola“ a byl zalo¾en Všeobecný nìmecký hudební spolek, který se ustavil ve Výmaru v létì roku 1861.
V záøí 1857, pøi pøíle¾itosti odhalení pomníku Goetha a Schillera v Lipsku dirigoval Liszt svoji „Faustovskou symfonii“ a symfonickou báseò „ Ideály“ podle Schillerova námìtu.
Liszta fascinovalo tajemno, proto byl nadšen Faustem a podobnými námìty. V jeho rodinì došlo ke zmìnì – dcera Cosima se provdala za Lisztova ¾áka Hanse von Bülowa (1830–1894).
Vzhledem k tomu, ¾e výmarské obecenstvo pøestalo sdílet svùj vkus s Lisztem, ukonèil 15. prosince 1858 ve Výmaru svoji dirigentskou èinnost.


Cosima

Rok 1859 byl pro Liszta bohatý na události – od pøíjemných po tragické. V dubnu dostal od rakouského císaøe Franze Josefa øád ¾elezného køí¾e a bylo jen otázkou èasu, kdy bude povýšen do rytíøského stavu. Liszt doufal, ¾e titul bude dìdièný, aby se jím mohl pyšnit i jeho syn. V létì zemøela velkoknì¾na Marie Pavlovna, která Lisztovi a Carolynì pomáhala, aby se mohli vzít. Rytíøský titul získal Liszt v øíjnu 1859, ale Daniel se nachladil a v prosinci 1859 jako dvacetiletý zemøel. Liszt pak velmi èasto skládal hudbu s tématem smrti: „Tanec mrtvých“ (Totentanz) s variaci na „Dies irae“ (Dny hnìvu), „Mysleli jsme na mrtvé“ (Und wir dachten der Toten). Èím byl starší, byly èastìjší i tyto námìty.

V roce 1860 Vatikán anuloval pøedchozí Carolynino man¾elství. V srpnu 1861 opustil Liszt Výmar a hodlal se v Øímì s Carolynou o¾enit. Pùvodnì Vatikán svatbu povolil. Mìlo k ní dojít na den Lisztových padesátin. Ale kdy¾ se Liszt 20. øíjna objevil v Øímì, stáhla knì¾na svùj souhlas se sòatkem, opìt kvùli Lisztovým vztahùm s jinými ¾enami. Podle jiných pramenù na poslední chvíli na základì intrik carského dvora Vatikán své povolení zmìnil. Carolyne zùstala v Øímì a vìnovala se teologii a psaní knih. Liszt se vìnoval skládání hudby s nábo¾enskými tématy a duchovní hudbì. ®il èásteènì svìtským ¾ivotem, èásteènì po mnišském zpùsobu v klášteøe Santa Francesca Romana na Fóru Romanu.

V roce 1862 zemøela dcera Blandine pøi porodu vnuka Daniela. V roce 1864 navštívil Liszt nìkteré evropské státy, ale v roce 1865 pøijal ni¾ší svìcení, pou¾íval titulu abbé a nosil kolárek. Zde navštìvoval kardinála von Hohenlohe, v jeho¾ domì mìl v roce 1879 poslední koncert. V roce 1865 zaèal skládat oratorium „Kristus“. Od té doby cestoval mezi Øímem, Výmarem a Budapeští.

Ke konci ¾ivota hlavnì uèil a mezi jeho ¾áky byly významné hudební osobnosti.

Kdy¾ mìl být Franz Josef v roce 1867 korunován na uherského krále, napsal Liszt „Uherskou korunovaèní mši“ (Ungarische Krönungsmesse). V létì 1867 jel za Wagnerem do Tribschenu, kde tehdy ¾il, a za ním¾ se dvìma dìtmi utekla od man¾ela Cosima. Po Evropì se šíøil skandál a Liszt se sna¾il marnì zakroèit. V roce 1870 se Cosima s Wagnerem vzali. Mìli spolu u¾ tøi dìti, dvì dcery a syna, ale Wagner uznal za svého pouze syna Siegfrieda (1869–1930). Od roku 1870 do roku 1872 se Liszt s Wagnerem nestýkali, ale pak se opìt usmíøili.

V kvìtnu 1873 Liszt dirigoval své oratorium „Kristus“ v mìstském kostele ve Výmaru. Pøi prvních Bayreuthských slavnostech roce 1876 byl Liszt pøítomen, stejnì jako pøi druhých slavnostech v roce 1882. I kdy¾ podruhé to pro nìj bylo obtí¾nìjší, proto¾e v roce 1881 upadl na schodech a utrpìl úraz, ze kterého se dlouho vzpamatovával.


Pomník Štýrský Hradec

Pak se setkal s Wagnerovou rodinou v Benátkách v prosinci 1882, Spoleènì uskuteènili v Benátkách koncert, ale v lednu 1883 zemøel náhle Wagner na infarkt, a Liszt, který u¾ z Benátek odjel, byl zdrcen, stejnì jako Cosima.

V roce 1884 jel naposledy do Maïarska, ale pokraèoval koncertním turné pøes Itálii, Rakousko, Holandsko, Francii a Nìmecko. Byl dost unaven, zdraví se zhoršovalo; jsou poznámky o oèním zákalu, problémech se srdcem, s otoky nohou. Po návratu odjel do Bayreuthu, jednak na Bayreuthské slavnosti a jednak na svatbu své vnuèky. Na cestì nastydl a vyvinul se z toho zápal plic. Zemøel 31. èervence 1886. Pøi zádušní mši hrál na varhany rakouský skladatel Anton Bruckner variaci na motivy Wagnerova „Parsifala“. Pochován je na høbitovì v Bayreuthu. Jeho ¾ivot byl nesmírnì pestrý a jeho dílo rozsáhlé a bohaté.

Jeho výroèí narození je oslavováno na mnoha místech, poèínaje jeho rodištìm a Bayreuthem, kde zemøel, konèe. Lisztova muzea jsou v jeho rodném domì v Raidinguv Budapešti, Výmaru a Bayreuthu. Pomníky stojí ve Výmaru, v Budapešti, Eisenstadtu, Štýrském Hradci, a maïarské Kolocze. Pamìtní desky jsou v Bratislavì, Šoproni a Unterfrauenhaidu v Rakousku, kde byl Liszt pokøtìn. U nás jsou ulice s jeho jménem v Ústí nad Labem a v Praze – Kunraticích.
Existuje mezi Marsem a Jupiterem planetka Liszt 3910. Poslední, dost zvláštní Lisztovou „poctou“ je nìmecké pojmenování malé opièky tamarina pinèího, který se nìmecky jmenuje Lisztafe = Lisztova opice, proto¾e má stejný „úèes“ jako slavný skladatel.

Dobromila Lebrová
* * *
Zobrazit všechny èlánky autorky


Komentáøe
Poslední komentáø: 23.10.2022  10:05
 Datum
Jméno
Téma
 23.10.  10:05 Vesuviana
 22.10.  10:13 von