Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Ev¾en,
zítra Martin.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

BULVÁR ZTRACENÝCH ILUZÍ /12

ÚPADEK JAZYKA

„Naše civilizace je v úpadku a náš jazyk – alespoò jak se argumentuje- musí nevyhnutelnì smìøovat ke všeobecnému zhroucení… Jen¾e je pøece jasné, ¾e úpadek jazyka musí mít politické a ekonomické pøíèiny.“ To napsal koncem minulého vìku ji¾ citovaný a významný autor George Orwell (1903-1950). K tému¾ názoru dospìl i autor tìchto úvah o dvacet let pozdìji, v knize o Totální krizi.  Orwell se zabýval ovšem jazykem anglickým, co¾ nám dodateènì stvrzuje, ¾e jde o špinìní jazyka nejspíše kontinentálního rozmìru.

Citovaný Orwell ještì dodává, ¾e „èlovìk mù¾e zaèít pít, jeliko¾ má pocit, ¾e prohrál ¾ivot,  a potom prohraje ještì víc jen proto, ¾e zaèal pít. A právì tohle postihuje anglický jazyk. Zaèíná být ošklivý a nepøesný, proto¾e naše myšlenky jsou hloupé, a zanedbanost jazyka nám ulehèuje pád do hloupého myšlení.“

Prapùvod tìchto náhledù v Totální krizi zaèínal podobnì, ¾e „jazyk a mocenské prostøedky patøí v naší dobì dohromady.“ Pøi hlubším zamyšlení netøeba zmìnit ani slovo, nebo» mocní a sdìlovací prostøedky, tudí¾ média tištìná i namlouvaná, pronášená pøed naslouchajícími zástupy, zneu¾ívají právì jazyka coby zbranì k oklamání veøejnosti. ®e jde o zbraò opravdu nebezpeènou a èasto velice úèinnou, o tom se pøesvìdèíme otevøením denního tisku nebo spuštìním televizních èi rozhlasových pøijímaèù.

Je ovšem i naše vina, ¾e jsme  všichni pøispìli ke krizi  jazyka vlastním nepøesným slovním projevem,   úrovní našeho myšlení, nepevnými názory a ubohými zásadami. Tím pádem dnes a dennì pøispíváme k ne¾ádoucí promìnì vlastní øeèi z prostøedku dorozumívání do prostøedku obecné manipulace.

Na jednu formu mo¾ného zneu¾ití jazyka nás upozornil literát Graham Greene, (1904-1991), kdy¾  napsal: „V zemích, které kdysi byly demokratické, i v tìch, které jsou demokratické ještì dnes, jsme vidìli, jak se abstrakce stále více zmocòují myšlení lidí, opouštìjí své místo ve filozofii a teologii a poèínají ovládat historii, ekonomiku, politiku – tedy obory, které u¾ svou podstatou vy¾adují, aby se v nich pracovalo s konkrétními termíny. Pøeètìte si kterýkoliv èlánek z populárního tisku… a marnì v nìm budete hledat nìjaký konkrétní obraz.  Abstrakta zastoupila v demokratických státech roli narkotik. Výrok ´dáti císaøovi co je císaøovo´ byl politickými komentátory pøelo¾en jako ´naše odpovìdnost vùèi státu´“.

Abstraktní vyjadøování pomohlo mocichtivým nièemùm dobýt moci tím, ¾e kalilo vodu našeho myšlení.  William Blake, malíø a básník (1757-1827) se znaèným èasovým pøedstihem napsal, ¾e „chce-li nìkdo prospìt svému bli¾nímu, musí to udìlat v malém. O obecném blahu mluví jen darebáci, pokrytci nebo pochlebníci!“

Abstrakta jsou skuteènì tì¾kým kalibrem politiky – vezmìme si napøíklad takové pojmy jako národ, lidstvo, stát, církev, masa, strana, inteligence, bur¾oazie, proletariát, støední vrstva… Jak vidno, do tìchto pojmù mù¾ete nalít jakýkoli obsah. Rozhodnete-li se pou¾ít kteréhokoli z tìchto pojmù, nemusíte jej nikterak upøesòovat èi definovat. Co slovo, to heslo nebo slogan, jeho¾ lze pou¾ít ve volbách, k pøevratùm, k ovlivnìní jednoduché spoleènosti èi národa anebo skupiny osob stejného zamìøení. Jak bezobsa¾ná jsou tato slova, tak bezobsa¾né budou nakonec i systémy, které z tohoto mocenského pøetlaèování vyjdou. Jak nepevný stavební materiál byl na poèátku, tak chatrná bude nakonec stavba, kterou z tohoto staviva zkonstruujeme.

Nedefinovaná abstrakta, jimi¾ se zabýval i Orwell, mají podle této autority „promìnlivý smysl“, jsou u¾ívána „vìtšinou více èi ménì neèestnì“ a „mají v¾dy za cíl podvod.“

Pozoruhodná na našem soudobém slovníku je ovšem skuteènost, ¾e pro mnohé ¾ivotní komponenty prvoøadé dùle¾itosti máme jen jediný výraz, zatímco pro komfort a rozmary máme pøebohaté verbální vybavení, poèínaje ludvíkovským nábytkem, pro nìho¾ máme jen francouzské, do jiných jazykù nepøelo¾itelné pojmy. V naší dobì jsme zase vybaveni pøepestrou škálou výrazù, které nám jedním slovem tøídí výbavu a typ vozu, nabízený reklamou ve všech podobách. Pojmy jako Mercedes, Audi èi Volvo netøeba definovat. Ka¾dý má v ¾ivé pøedstavì nejen spolehlivost, ale i patøiènou cenovku. I naprostý kretén pochopí co je to combi, standard, de luxe, formule, limusina, nebo cabriolet…

Na druhé stranì máme pro øadu pojmù, které se vyskytují v našem ¾ivotì v nejrùznìjších podobách a stupních výraz jediný. Patøí mezi nì nadìje, víra, láska, pøátelství – i kdy¾ jde o ¾ivotnì významné pojmy, dokonce o sloupy, na nich¾ je zbudován náš ¾ivot, slovník nemá k di spozici ¾ádné nuance, jemné rozdíly, které probíhají jen v naší mysli… Z èeho¾ ovšem plyne, ¾e nakonec nejsme s to ani skuteèné lidské vztahy plnì vyjádøit.

Krom toho si povšimneme rozplizlosti starých termínù, které mají dávnou tradici, avšak dodnes jsme k tìmto výrazùm zapomnìli jejich dávnou, pravou a dobovou melodii. Copak asi rozumíme pod štítem tak bì¾nì u¾ívaných pojmù,  jako je pokrok, kultura nebo civilizace? V naší dobì se v¾ilo chápání civilizace v protikladu k barbarství, pøièem¾ na barbary se sna¾íme co nejrychleji zapomenout. Tudí¾ radìji klademe rovnítko mezi civilizaci a technický pokrok, nebo ještì èastìji co by symbol vítìzství v ovládání pøírody, která nám ovšem vadne pøed oèima.  Jak ještì uvidíme, stane se nám právì pøíroda spíše civilizaèní hrozbou, v ní¾ budeme potírat i tak základní pudy, jakými je napøíklad køeèovité úsilí o zachování ¾ivota.

Jenom¾e civilizace byla pùvodnì odvozena od slova civis, znaèícího tolik co obèan. Tudí¾ bychom mìli oèekávat, ¾e by civilizace mìla znamenat toté¾ co obèanská spoleènost, samosebou i dobré vztahy mezi lidmi, vùli k sou¾ití, spravedlnost a rozum, ale také køes»anské ideály, které nastolovaly pùvodnì místo zášti a honbì za bezohledným sebeprosazením pomoc slabším. Tudí¾ je sporné, zda bychom své souèasné nastavení mohli pokládat za civilizaci v pravém smyslu toho slova. Rozhlédneme-li se kolem, podíváme-li se na souèasnou planetu ve stálém zápasu i v krutém boji, uvidíme spíše nakupené znaky nefalšovaného barbarství.

A kdy¾ jsme se mezi bezobsa¾nými pojmy zmínili kulturu – copak je jejím obrazem èi ilustrací v souèasném svìtì? Snad televizní seriály, krváky na filmovém plátnì, braková literatura prodávaná na jedno pøeètení v lákavých  pøebalech? Prezentace kulturního dìdictví, galerie, muzeální a zámecké sbírky v nás budí spíše nostalgické vzpomínky na poslední evropské tisíciletí, vìtšinou nesrovnatelné  s presti¾ními mazanicemi souèasnosti. Pøitom nás manì napadne, ¾e se kultura s adjektivem „vysoká“ obešla bez vyspìlé techniky, a dokonce mnozí z opravdových mistrù ¾ili v relativnì prostém prostøedí, ne-li ve skuteèné bídì.

Do tøetice se zmiòme o vágním termínu zvaném „pokrok“. Dnes jej zaznamenáváme jako posun na trase lidského vývoje. Doslova  jako bì¾eckou dráhu. Tedy bez váhání míøíme ve svých pøedstavách vpøed, s jistotou, ¾e ka¾dý další krok na této trati bude znamenat  úspìch, znásobení štìstí a ¾ivotní jistoty. A to navzdory všem neblahým zkušenostem èlovìka, který se pohyboval na rozhraní dvou tisíciletí.
Nezapomínejme ovšem na nepostøehnutelné detaily, jakými jsou pokroky v genetice. Je sice pravda, ¾e jsme ji¾ s to, napravovat omyly v genetickém kódu, ovšem bez mravních zábran se pouštíme i do tvorby nových virù, nevíme pøesnì, kde zaèíná ¾ivot plodu, ale pohráváme si s takøeèenou ¾ivou hmotou, kterou po všech pokusech likvidujeme. Bádání v jaderné fyzice bìhem posledních dvou staletí nám neskonale obohatilo náhled do stavby hmoty. Ovšem dospìli jsme také do stádia jaderných zbraní, do soutì¾e o nièivost reakcí,  ale Hirošima a Nagasaki byly pokrokem snad jen v jednom bodì, toti¾ tím, ¾e nám prezentovaly mo¾nou míru obecné zkázy. Snad právì proto se klasická váleèná ta¾ení obešla bez atomových pum.

Inu v tom je jádro nepøesnosti pou¾ívaných slov a pøípadné matení jejich významu. V tomto ohledu byl mistrem George Orwell, který se politickému slangu s chutí vìnoval. Zmínil se napøíklad o nejasnosti politických výrazù. Pøiznal se, ¾e se nemù¾e zbavit pocitu, ¾e tato terminologie postrádá zamyšlený zámìr. „Slova demokracie, socialismus, svoboda, vlastenecký, realistický, spravedlnost mají všechna nìkolik rùzných významù, které se navzájem vyluèují. U takového slova, jako je „demokracie“, nejen¾e nemáme obecnì pøijatou definici, ale proti ka¾dému pokusu o její formulování se okam¾itì zvedne odpor všech stran. Témìø obecnì cítíme, ¾e kdy¾ nìjakou zemi  nazveme demokratickou, vzdáme jí tím chválu, a proto stoupenci všech mo¾ných re¾imù prohlašují, ¾e ten jejich je také demokracie, a obávají se, ¾e by to slovo museli pøestat u¾ívat, kdyby se omezilo na jeden ze svých mo¾ných významù. Slova tohoto druhu jsou èasto u¾ívána vìdomì nepoctivým zpùsobem. U¾ivatel toti¾ má vlastní definici jejich významu, ale umo¾òuje posluchaèi, aby si myslel, ¾e míní nìco úplnì jiného.“

Tím pádem nemá jediný z nejpou¾ívanìjších výrazù pevnì stanovené meze, nu a tak dochází k totálnímu matení pojmù.  Této slovní eskamotá¾e si u¾ v první pùli 19. století povšiml èeský ¾urnalista Karel Havlíèek Borovský (1821-1856), kdy¾ napsal: „Hlavní pùvod skoro všeho zlého ve veøejných a obèanských zále¾itostech svìta jest – dle mého mínìní – ta okolnost, ¾e lidé buïto stejné vìci jmenují rozliènými slovy, aneb rozlièné vìci nazývají stejným jménem. Komu smysl tohoto mínìní není hned zcela jasný nebo se zdá být nepravdivý, raè pová¾it i následující pøíklady:“
„Kdy¾ jeden èlovìk druhého svého protivníka zabije, nazýváme to vra¾dou, kdy¾ jeden èlovìk druhému jeho jmìní násilnì vezme, øíká se, ¾e je to loupe¾, kdy¾ ale jiný èlovìk, absolutní král nebo císaø, na sta lidí nenávidìných pobíti dá a jejich jmìní si pøivlastní, nejmenujeme to vra¾dou a loupe¾í, nýbr¾ popravou a konfiskací. Kdy¾ nìkdo jinému chytøe a nevìdomky jmìní jeho uzme, jmenujeme to zlodìjství, kdy¾ ale jiný nebo jiní rozliènými burzovními a bankovními obraty svým spoluobèanùm velikou èást jejich jmìní v jejich vlastních kapsách odejmou, tomu neøíkáme ji¾ zlodìjství, nýbr¾ operace.  Kdy¾ nìkdo s jiným nìjakou smlouvu uèiní a nìco mu slíbí, pak ale v slibu svém a smlouvì nestojí, jmenujeme to podvodem a l¾í, kdy¾ ale vláda nìco takového uèiní, jmenujeme to zmìnou systému. Kdy¾ se nìkdo proti zákonùm zemským nepoøádnì a násilnì opøe, nazýváme to buøièstvím, kdy¾ ale král nebo kní¾e samovolnì tyto zákony násilnì zmìní anebo zanedbává, je to Staatsstreich (pøevrat) atd. atd.“

 „To jsou tedy pøíklady,“ kterak stejné vìci jmenujeme rozliènými slovy“ jak pokraèuje stále aktuální  Havlíèek, který nás pøedešel o dvì stovky let. „A jaký jest z toho strašlivý následek! Vra¾da, loupe¾, kráde¾, podvod a buøièství jsou hanebné vìci, které se trestají; ale ty druhé svrchu uvedené jejich sestry ještì chlubné bývají, vá¾ené èasem a pøedevším výnosné, a to nejenom proto, ¾e je lidé jinými jmény nazývají a tudy si bìhem èasu odvykli pova¾ovati je za vra¾dy, loupe¾e, kráde¾e, podvody a buøièství!“

Nedosti na tomto citátu. Havlíèek pokraèuje, ¾e „zároveò však jmenujeme rozlièné vìci velmi èasto stejným jménem. Kdy¾ se napø. vìtšina obyvatelù jisté zemì dobrovolnì podrobí jistým pravidlùm, jmenujeme to zákonem: ale kdy¾ jeden èlovìk nebo nìkolik lidí celé zemi proti jejich vùli podle své chuti pøedpisují a vnucují pravidla, nazýváme to také zákonem. Kdy¾ obyvatelé jisté zemì, aby mohli pokojnì a bez starosti pøed nápady cizincù ¾ivnosti své provozovati, ustanoví ze sebe jistý poèet mu¾ù ve zbrani cvièených ke své obranì, nazýváme to vojsko a obránce zemské, kdy¾ ale despota, aby mohl nespravedlivé a násilné panování své nad národem provozovati, násilnì si vybere pluky ozbrojených  k utlaèování  tohoto národa, nazýváme to té¾ vojsko a obránce zemské. Kdy¾ èlovìk Boha ctí, svìdomitì a nále¾itì své povinnosti vykonává, jmenujeme ho nábo¾ným èlovìkem; kdy¾ ale jiný èasem hodinku v kostele kleèí, oèi pøekrucuje se shrbeným høbetem všude chodí, pøitom ale nejhanebnìjší a nejnepoctivìjší skutky provozuje, jmenuje se té¾ nábo¾ným èlovìkem.“

Nakonec zmínìný novináø svou úvahu uzavírá odstaveèkem, v nìm píše, ¾e „nepotøebujeme se dále po podobných pøíkladech shánìti, najde se jich všude a¾ nazbyt, pøece však svìt dle mínìní mého ještì pøíliš málo obrátil pozornost svou na toto škodlivé míchání slov a vìcí, aèkoli ji¾ èasto na to bylo z rozmanitých stran poukázáno. Vìtší èást hádek jak nábo¾enských, tak politických, té¾ i vìdeckých, ba dokonce i spoleèenských nebyla by nikdy ani vznikla, kdyby v¾dy jedna strana vykládala smysl slov tak jako druhá. Ba mohlo by se dokonce øíci, ¾e jest právì tato okolnost pøíèinou skoro všeho neštìstí ve veøejných zále¾itostech na tomto svìtì.“

Tudí¾ v tomto ohledu se na svìtì nic nezmìnilo. Proplétání významu slov dosáhlo snad úrovnì babylonského matení jazykù. Jak víme, ve starovìkém Bybylonu (podle biblických textù) se obyvatelé rozhodli postavit vì¾, dosahující nebes nad nimi. Bìhem stavby však došlo ke svárùm tak, a¾ si stavitelé pøestali vzájemnì rozumìt. Ne v¾dycky se tak dìje náhodou, mimo zlou vùli, nepøesným myšlením a vyjadøováním. Èlovìk ¾ije v pokušení podezírat svìt moci, ¾e vìdomì u¾ívá tohoto novodobého šifrování jako kouøové clony, která má zastøít mocenské machinace.

Slova se prostì stala smìnným prostøedkem, který prošel neslýchanou inflací; avšak i inflace má  své zákony a dopady, a tedy jako se v mìnové oblasti sni¾uje  kupní síla inflaèních penìz, tak nyní tento proces znehodnocuje slova a s nimi i  výroky státníkù a politická prohlášení mocných. Zvláštì mistrnými producenty prázdných slov a rafinovaných zámìn jsou mediální giganti. Klasickou ukázkou by mohl být hojnì u¾ívaný výraz „avantgarda“. Pravý význam tohoto slùvka napovídá, ¾e by se mìlo jednat o lidi vybrané, nejspíše i ctnostné, o osoby mravnì pøevyšující prùmìr. Co však spatøujeme místo této noblesy, která má být stateèná, schopná formulovat pravdivé myšlenky, a která by nám mìla být svým osobním chováním vzorem? Pod pojmem avantgardy, nejèastìji u¾ívaným v marxistické literatuøe, se vyskytovali a dodnes fungují politiètí byrokraté, kteøí po sobì šlapou pøi zdolávání pøíèek mocenského ¾ebøíèku. Neshody, støety osobních zájmù se dodnes øeší brutální likvidací - ne-li fyzickou, tedy alespoò existenèní. Samá intrika, samá le¾, jen ne rozum a ušlechtilost ducha. Tudí¾ tu nespatøujeme duchovní povznešenost, ale spodinu, kal, který se èilým èeøením vody zvedl a¾ ke zpìnìné hladinì.

Vìtšina sociologických studií dnešního svìta si ovšem plete mocné a elitu. Hovoøívá se napøíklad o mocenské elitì, pøièem¾ je v podtextu zdánlivì obsa¾ena hodnota ducha, která mocným pøevá¾nì chybí.. A tak lid obecný si k termínu elita pøidal ve své zlomyslnosti vhodnou jedinou samohlásku – a tak se z elit stala v podvìdomí vtipálkù „jelita.“ Bodej» ne – ve skuteènosti tato tenká folie nad námi pøedstavuje strany, jedince, tedy spoleèenské síly, které se svou dravostí, lokty a bankovními konty prodraly ke kormidlu moci, a tudí¾ disponují také nejúèinnìjšími prostøedky nátlaku.

Èlovìk nejspíše v pominutí smyslù ztoto¾nil i slávu a velikost. Tím pádem se do této jazykové motanice pøipojil ještì výraz velmi významných osobností zvaných struènì VIP i další verbální produkt, toti¾ „celebrity“.  Zdá se – jen na první pohled, ¾e ti, kdo¾ patøí v dnešním svìtì mezi nejslavnìjší, jsou i nejvýznamnìjší a vyslovenì „velicí“. Kdysi jsme pod pojmem „velký èlovìk“ nacházeli individua, která se dokázala vypracovat, tvoøila sama sebe a pøekonávala svým duchem okolní spoleènost. Tyto osobnosti vídávaly dále ne¾ druzí vùkol, a zanechávaly po sobì dìdictví, z nìho¾ ¾ily a dodnes èerpají generace jejich potomkù.

Dnešní „velikáni“ – tedy celebrity všeho druhu, od politických šmejdù, pøes skvìlé sportovce, ba i zpìváky spojují dohromady skandály, reklama, mediální show, tedy podívaná s krátkou dobou trvání. Ovšem tato mediální popularita pro puber»áky mladšího i staršího vìku vytváøí z postavièek velké „osobnosti“. Ty vyšumí jak z naší pamìti, tak i z historie. Konec koncù i ve stále pøepisovaných  dìjinách – pokud se vùbec do nich zapíší, brzy vyblednou. Èasto u¾ po deseti letech velkolepé podívané po  takøeèených  „velkých  osobnostech“ nikdo ani nevzdechne.

Koneènì média, ovládaná byznysem a podnikatelským i politickým svìtem, (co¾ jsou pojmy, které pøed našima oèima splývají), svým zpùsobem komediální celebrity vypìstují, sledují jejich rùst a po èase nechají tyto kvìty opadat. Jde toti¾ o figuranty zastupující v divadle svìta antické postavièky, nabízející davu „hry“. O „chléb“ se musíme postarat sami. Všichni dohromady tvoøí klam, ml¾nou clonu, zakrývající  rizika velkých pøírodních a spoleèenských pohrom.

Mnohé naznaèil ve svém utopickém románu „1984“, který se s pøelomem tisíciletí mìní v realitu,  George Orwell. V tomto díle šlo o iluze ve velkém. Tak v totalitním románovém státì fungují ètyøi ministerstva. Je to ministerstvo pravdy, které se zabývá l¾í a propagandou. Ministerstvo lásky pìstuje špehování a nenávist a stará se o „vypaøování“ nepohodlných. Ministerstvo hojnosti øeší soustavnì chronickou nouzi a ministerstvo míru se zabývá válèením v malém i ve velkém.

Kdysi se pamìtníkùm zdálo, ¾e Orwell svou vizi ponìkud pøehnal – avšak podíváme-li se kriticky na tištìná a elektronická média, ba i na výroky politikù, shledáváme, ¾e se naplnila pøedstava tohoto spisovatele skoro doslova. Nevycházejí sice upravené staré výtisky novin – dnešek je vynalézavìjší. Mìní se toti¾ názory komentátorù i mocipánù, kteøí se za promìny, odpovídající dané chvíli ani neomlouvají, ani nestydí. Ostatnì od klamù k manipulaci naivkù a neinformovaných divákù  je opravdu jen nepatrný krùèek.

V tomto ohledu je vskutku pozoruhodnou osobností Jonathan Swift (1667-1745). Kdy¾ se nìkdo zaète do jeho spisù a objeví úvahu „Umìní jak lhát v politice“, u¾asne nad jeho stále aktuálními texty, psané v èasech po skonèené tøicetileté válce. „Málokterá le¾ na sobì nese znaèku svého pùvodce a nejzprostituovanìjší nepøítel pravdy jich mù¾e rozšíøit tøeba tisíc, ani¾ se pozná, ¾e pochází od nìho. Navíc stejnì jako špatný autor má své ètenáøe, tak i nejvìtšímu lháøi v¾dycky nìkdo uvìøí, a èasto se stává, ¾e le¾ vykoná své, i kdy¾ se bere vá¾nì tøeba jen hodinu, a pak si u¾ nenajde další pøíle¾itost. Faleš létá a pravda za ní pokulhává, tak¾e lidé prohlédnou, a¾ kdy¾ u¾ bývá pozdì, komedie je dohrána a povídaèka sehrála své…“

K èemu¾ Swift dodal, „uvá¾ím-li, ¾e mnoho lidí má vrozené sklony lhát a spousta zase slepì vìøit, nevím, co si mám myslet o zásadì, kterou tak èasto slýchám ze všech úst, toti¾ ¾e pravda nakonec v¾dycky zvítìzí.“

George Orwell se zabýval i „slovními vycpávkami“ a frekvencí slov u¾ívaných v bì¾ných projevech, zejména takzvaných „státníkù“.  Krom vylo¾ené  „ošklivosti“, jí¾ se mohou vyhnout, tu nacházíme „otøepanost obrazotvornosti, i nedostateènou pøesnost. Autor buï má co øíci, ale neumí se vyjádøit, anebo neobratnì øíká nìco jiného, nebo je mu skoro jedno, jestli jeho slova vùbec nìco znamenají.“ Tak¾e nakonec se text „èím dál ménì skládá ze slov zvolených pro svùj význam, a obsahuje èím díl více frází skládaných dohromady jako díly prefabrikovaného kurníku.“

Orwell také nahlí¾í na podstatná jména, na slovesa i pøídavná jména, která jsou u¾ívaná nejèastìji, nejspíše pro svou nejasnost, zakrývající bezobsa¾nost øeèníkova nebo komentátorova myšlení. „Slova jako fenomén, element, individuum, objektivní, kategorický, efektivní, reálný, banální, primární, konstituovat, exhibovat, exploatovat, eliminovat, likvidovat se u¾ívají jako kostým, který má vyparádit obyèejné tvrzení a dodat soudùm zdání vìdecké nestrannosti. Pøídavná jména jako epochální, epický, historický, nezapomenutelný, triumfální, odvìký, nevyhnutelný, neoblomný, pravdivý se u¾ívají, aby dodala dùstojnosti ubohé sprostotì mezinárodní politiky.“

K èemu¾ Orwell dodává, ¾e autor „víceménì ví, co chce øíci, ale kumulované fráze mu ucpávají hrdlo podobnì jako èajové lístky odpad kuchyòské výlevky.“ Pøièem¾ se ptá, nelze-li všechno øíci jinak a co vlastnì politik chce  sdìlovat? „Nemohl bych to vyjádøit struènìji? Nemohl jsem se nìjakému ošklivému obratu vyhnout? Ale nikdo se nemusí pouštìt do tìchto obtí¾ných úvah. Mù¾e se jim vyhnout prostì jen tím, ¾e otevøe svou mysl a nechá ji naplnit pøedem hotovými frázemi. Ty u¾ pak za ka¾dého sestaví jeho vìty – a do jisté míry za nìho vymyslí i jeho myšlenky – a podle potøeby poskytnout i dùle¾itou slu¾bu spoèívající v tom, ¾e i pøed ním samým èásteènì zahalí, co chtìl vlastnì vyjádøit.  A právì na tomto místì se objasòuje vztah mezi politikou a zka¾eností jazyka…“

No a ještì dodatek: „Øeèník, který u¾ívá takovou frazeologii, se u¾ znaènì pøiblí¾il vlastní promìnì ve stroj. Z hrdla mu sice vycházejí nále¾ité zvuky, ale mozek nepracuje, jak by fungoval, kdyby skuteènì volil slova. Je-li øeèník zvyklý pøednášet podobné projevy donekoneèna, u¾ si zøejmì ani neuvìdomuje, co vlastnì øíká… A takto omezené vìdomí, není-li rovnou nepostradatelné, je v ka¾dém pøípadì pøíznivé pro šíøení politického konformismu.“

Inu podstatné asi je, ¾e politikové nehodlají seznámit své pøíznivce s tajemstvími tøinácté komnaty, obsah jednání za zavøenými dveømi, ani s taji chystaných komplotù. Zejména v pøedvolebním èase se pokoušejí naladit pøíští volièe a získat hlasy obèanù, s nimi¾ se dalších nìkolik let nebudou bavit. Pøipravené prefabrikáty hesel, sloganù a nic neøíkajících slov jim pøitom vydatnì pomáhají.

No a dav pøenechává mocným rozhodování o politice státu, který za nás rozhoduje, co má být pokládáno za pravdu, dokonce nám stanoví své normy pro pøíštích nìkolik let – je pøece (ne)normální, ¾e nìkolik jednotlivcù ví daleko lépe ne¾ celé národy, co je a co by mìlo být lidským štìstím, co se sluší a patøí a jak by miliony obèanù mìly ¾ít. Pøitom by se skuteènì dospìlý jedinec v tomto svìtì plném absurdit musel pokládat za šílence, kdyby uvìøil normám, je¾ nám ukládá moc, zatímco  intelektuální pubescenti u kormidla, jak soudíme, by mìli být zbaveni svéprávnosti. V nìkterých pøípadech i svobody.

Tak se tedy zamìòuje i moudrost s vylo¾enou prohnaností politiky, chytrost s chytraèením, etika s etiketou, vìdìní, respektive vysokoškolský diplom si pleteme s moudrostí, ke které dospíváme a¾ po dlouhém èase a absolvováním ¾ivotních zkoušek.

A èlovìk, mluvíme-li o pokroku, mù¾e pokroèit, nauèí-li se procesu, jemu¾ chemikové øíkají „dekantace“. Tento technický termín pøedstavuje toté¾ co oddìlování neèistot usazených v kapalinách. Chceme-li tedy prohlédnout osvìdèené triky a manévry moci, musíme vydestilovat obsah od balastu, oddìlit zrno od plev. Pak teprve zjistíme, ¾e balastu a plev bylo více ne¾ hodnotných myšlenek a plnokrevných významù. Pak si také ovìøíme duševní kvalitu mocných a úroveò jejich uva¾ování. To je také jeden z mo¾ných striptýzù moci, který si mù¾eme dnes a dennì dopøávat.

Posléze se autor tìchto úvah, jimi¾ se zabýval ji¾ pøed pùl stoletím, musí pøiznat, ¾e dospìl ke stejným závìrùm jako svého èasu George Orwell.  Ten toti¾ také ve finále své studie shledal, ¾e se „politické vyjadøování musí skládat vìtšinou z eufemismù, vyhýbavých odpovìdí a zcela mlhavé neurèitosti.“ Inu otevøenost a pøesné odpovìdi  v politické sféøe by se nevyplatily a znamenaly by  harakiri.

Dále nemù¾eme ne¾ pøitakat dalšímu Orwellovu poznatku, ¾e „v naší dobì není mo¾né  ´neplést se do politiky´. Všechny zále¾itosti jsou automaticky politické a sama politika je jen snùška l¾í, vyhýbání se odpovìdnosti, hlouposti, nenávisti a vnitøní rozpolcenosti. Je-li obecná atmosféra špatná, jazyk musí trpìt… A jestli¾e myšlení kazí jazyk, mù¾e jazyk na druhé stranì zase kazit myšlení“ a tedy naše téma o ošklivém jazyku našeho èasu nás nabádá k poznání, ¾e „jazyk pouze odrá¾í spoleèenské pomìry“. Z èeho¾ plyne, ¾e sami od sebe mù¾eme pracovat na svém zalo¾ení, na úrovni vlastního myšlení, èili na oèištìní vlastního jazyka – jako na poèátku promìn, kterými zaèínáme sami v sobì.

Pøitom bychom mìli mít na pamìti jednu starou pravdu, ¾e oèištìní slov znamená ulomení hrotù myšlenkám a výrazùm,  které byly tak èasto namíøeny proti naší snaze o orientaci v tomto prapodivném a nepøehledném svìtì. A myšlenky a slova, jak víme, mohou být stejnì nebezpeèné jako samy èiny. U¾ proto, ¾e myšlenka a slovo pøedchází aktu násilí, zloby a špatnosti svìta.

 
Text: Slavomír Pejèoch-Ravik
Grafika: Olga Janíèková
* * *
Zobrazit všechny èlánky autora


Komentáøe
Poslední komentáø: 16.07.2021  21:44
 Datum
Jméno
Téma
 16.07.  21:44 olga janíèková
 16.07.  11:18 Von