SeniorTip

Pozor! Za volantem idioti!

Přes přechod pro chodce, kde byla vyznačena maximální rychlost 30km/hod., přeletělo silné auto rychlostí čtyřikrát větší. Ve vzduchu se zachvěl těžký decibelový „nářez“, který nafukoval vnitřek vozu i kebuli řidičovu. Babička, která uskočila a zkoprněle se opírala o francouzskou berli, si odplivla a řekla: „Má ho malýho! Z toho jsou mindráky!“

Její výrok mne zaujal: „Vy si myslíte, že právě tohle je příčina šílené jízdy?“

Přikývla: „Určitě! Já měla takovýho idiota doma. Dal si panáka a myslel, že je Napoleon. Když ho něco naštvalo, sedl do embéčka, vosolil plyn, zatnul zuby, sprostě nadával a projížděl městem.“

Naslouchal jsem pozorně. Té paní bylo něco přes osmdesát a měla právo na svou filozofii.
Sedli jsme si na zídku plotu a dáma pokračovala: „Tihle hrdinové, co chtějí vyniknout a nedaří se jim to, hledají úspěch za volantem. Domnívají se, že když jedou fofrem, tak něco znamenají a každej je žere. Oni touží po obdivu. V životě neuspěli, závist jim mačká nohu na plynovém pedálu. V posteli jim došla munice, jejich kecy nikdo neposlouchá a tak se vytahujou jinde. Jedou jako vrazi, v noci troubí na klakson, pouštějí si na plný pecky magiče, kopou do malejch psů, fackujou doma děti a většinou jsou pod pantoflem. Zkrátka, když mají špatnej nástroj ve futrálu, dohánějí to nálepkama.“

„Váš muž o vašich názorech ví?“ ptal jsem se. Usmála se: „Ne! On se zabil. Nedal přednost na červenou a napálil to do tiráku.“
„Čemu se usmíváte?“ ptal jsem se udiveně.
„Protože jsem ráda, že nezabil někoho nevinného. Měl v sobě pět desítek, dva grogy a dva fernety.“
„Jak dlouho jste s ním žila?“ dovolil jsem se zeptat. „Dva roky. Byl o dvacet let mladší.
Věděl, že mám barák a auto po mém třetím manželovi. Seznámili jsme se na jeho inzerát – Klidný, nekuřák, abstinent, inteligentní, hledá moudrou ženu. Věk nerozhoduje.

Okolo zasvištělo bazarové fáro po dvou kolech. Téměř shodně jsme řekli: „Má ho malýho!“
A dáma tiše dodala: „Jako ten můj!“

***

Dobrý skutek

V divadle Semafor byla se mnou tenkrát moje dcera Ivanka poprvé. Cestou do Kladna nás zastavil, poblíže letiště Ruzyně, starší muž.

„Uděláme dobrý skutek,“ řekl jsem své třináctileté dceři. Muž s radostí nastoupil do našeho malého Fiatu 600 a cestou vyprávěl o svém nešťastném dni. Okradli jej o dokumenty, o peníze.

„Když mne vezmete do Kladna, pojedu vlakem do Chomutova. K rodině!“ říkal smutně.
Nesměle se mne zeptal, jestli bych mu na ten vlak nepůjčil peníze.

„Tatínek vám půjčí,“ ozvala se moje dcerka, „je hodnej a není lakomej!“

Zastavil jsem v sídlišti.

„Skočím domů pro peníze,“ řekl jsem stopaři. Ivanka zůstala v autě. Moje žena mi dala tři sta korun, to byla tenkrát částka za dvě vystoupení v divadle, a ještě pro našeho hosta ukrojila veliký kus dortu. Ivanka měla svátek. Bylo 4. dubna. Muž s dojetím ukusoval dort a děkoval.

„Peníze pošlu do tří dnů,“ sliboval. Otevřel tašku a daroval Ivance skleněný podnos ve tvaru listu.

„To je specielní metoda tlačení skla. Vzácná a drahá!“

Dovezli jsme jej na nádraží. Dlouho za námi mával.
Peníze nepřišly.
Za dva týdny jsme našeho spolupasažéra uviděli v televizním pořadu Kriminální ústředna pátrá.

„Velmi prohnaný, devětkrát trestaný, nebezpečný, s vousem, s laskavým vystupováním, stár padesát let. Hledá se…“ Jarmila vzdychla: „Ty jsi s ním nechal Ivanku v nastartovaném autě!“

„Možná se v něm hnula struna citu,“ bránil jsem se, „tím, že jsme se k němu slušně a bratrsky chovali!“

„Peníze nemáme, ale máme vzácný talíř!“ uklidňovala nás Ivanka.

V létě jsme objevili náš talíř v Písku. V partiové prodejně jich měli štos. Jeden za čtyři padesát.

„To je vzácnost,“ ukázala na talíře moje žena, „je to specielní metoda tlačení skla!“

Mlčel jsem. Talíř může být laciný, ale dobrý skutek je vzácný.

Ukázka z knihy FOUSKOVY FEJETONY, kterou vydalo v roce 2006 nakladatelství Jindřich Kraus – PRAGOLINE

Josef Fousek

* * *
Zobrazit všechny články autora

	Datum	Jméno	Téma
	03.03. 12:59	Hera

Navigace

Svátek

Klub

Anketa

Statistika

Podporují nás