Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Bohdan,
zítra Ev¾en.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Ilona Musialová: Mùj otec byl nestorem èeských likérníkù aneb Historie jedné likérky
 
Kdy¾ se øekne alkohol, ka¾dý z nás má nìjaké vzpomínky… Ale mluvili jste nìkdy s „¾ivým likérníkem“? Já ano, kdy¾ jsem psala rozhovor do Naší rodiny (http://nase-rodina.cz/) Bylo to zajímavé a milé povídání, a nebyl to likérník, ale likérnice… Posuïte sami, a jestli chcete vlastní zkušenost, zajeïte si do Jindøichova Hradce. A pokud byste si sami chtìli vyrobit pravý èeský punè, doètìte rozhovor a¾ do konce…
 
Paní Ilona Musialová patøí ke tøetí generaci likérníkù Hillù. Její dìdeèek, Albín Hill, zalo¾il svou destilérku v Brušperku u Ostravy v roce 1920, tu dnes – po všech peripetiích 20. století – najdete v podzámèí Jindøichova Hradce blízko rondelu, v místì, kde se do Ne¾árky vlévá Hamerský potok.
 
Pøíjmení Hill nezní moc èesky…
Pátrali jsme v historii, Hill je irské pøíjmení. Jeden z našich dávných pøedkù se zøejmì jako voják dostal na severní Moravu, zamiloval se do zdejší dívky, o¾enil a usadil se tu. Irsko a alkohol – to jde k sobì docela hezky… A taková zajímavost Hill je pozpátku líh…
 
Jak vzpomínáte na svého dìdeèka?
Byla jsem velmi malá, bylo mi pìt let, kdy¾ zemøel, a tak jsou mé vzpomínky mlhavé. Pamatuji si, ¾e se mi zdál mohutný, obrovský a ¾e hodnì kouøil. Dìda pracoval u ¾ida Oppenheima v obchodì s drogistickým zbo¾ím, kde se tehdy vyrábìly i lihoviny. Nauèil se to, a kdy¾ se o¾enil, vyu¾il vìno mé babièky k zalo¾ení vlastní likérky. A uspìl.
 
Rok 1948 asi jeho plány narušil…
Jeho likérka patøila mezi první znárodnìné. Pøišli ji pøevzít pár dní po Únoru ve ètyøi hodiny ráno vlastní zamìstnanci! Dìdu to zlomilo. Všechno, co se mu podaøilo vybudovat, bylo pryè. Zemøel za pár let v r. 1956, bylo mu šedesát let. Jeho nejstarší syn Radomil, mùj ta»ka, dostal likérnické geny do vínku. U¾ od dìtství se pletl tatínkovi pod nohama, zalezlý ve svém pokojíèku zkoušel výrobu rùzných bylinkových odvarù – jak pùsobí na chu», na vùni, na barvu… Rodinou byl pøedurèen k pøevzetí firmy a byl také jedním z posledních, kteøí studovali likérnickou školu v Praze (podobná byla u¾ jen škola v Paøí¾i a Berlínì). Školu zavøel Hitler, dìdovu firmu o pár let pozdìji komunisté. Tatínkovi bylo tenkrát 24 let.
 
Jak jste se ocitli v Jindøichovì Hradci?
Já u¾ jsem se tu narodila. Po zavøení firmy byla tatínkovi „nabídnuta“ tøi pracovní místa, vybral si ji¾ní Èechy, kde se mu líbilo. Nastoupil jako šofér do zdejší Jihoèeské Fruty, a pak se stal na dlouhá léta výrobním námìstkem. Proto¾e samozøejmì nikdy nevstoupil do KSÈ, další postup u¾ mo¾ný nebyl, i kdy¾ po Hradci se vìdìlo, ¾e Frutu øídí vlastnì on.

 
 
I tak, od šoféra k námìstkovi, to je docela strmá kariéra, ne?
Je to taková „veselá pøíhoda“, která mu pomohla nahoru. V Kardašovì Øeèici mìla Fruta tenkrát obrovské tanky s obsahem tøicet tisíc a více litrù nakvašeného jableèného základu, které tím kvašením najednou zaèaly nadskakovat, a to doslova, tak dvacet cm nad zem. Byla to padesátá léta, stalinistická doba, øeditel, dosazený komunisty, si s tím nevìdìl rady a navíc se obával, ¾e bude obvinìn ze sabotá¾e. Ta»ka se nabídl, ¾e si s tím doká¾e poradit, zvládl to. A brzy se ze šoféra stal výrobním námìstkem.
 
Tak¾e vlastnì pokraèoval ve svém oboru?
Víte, on byl ve svém oboru jednièkou, mìl „šestý smysl“ pro likérnictví. Byl to celý jeho ¾ivot, a ten mu komunisti znièili. Z hlavy mu to ale vzít nemohli. U¾ kdy¾ lihovinu tvoøil, vìdìl pøesnì, jak bude chutnat – to je jako kdy¾ hudební skladatel píše noty a ví dopøedu, jak to bude znít. To doká¾e málokdo. Ve Frutì zavedl prùmyslovou výrobu vajeèného likéru a vytvoøil recepturu slavného „jindøichohradeckého rumu s plachetnicí“.
 
Vedli vás rodièe pøísnì?
S pochvalami se u nás opravdu šetøilo. Vyrùstali jsme s bratrem ve velmi vlasteneckém prostøedí, maminèin otec byl náèelníkem Sokola. Prostoupilo nás to, byl to obrovský vklad do ¾ivota. U nás se nikdy nemluvilo sprostì a rodièe se pøed námi nikdy nehádali. Mìli takovou zvláštní dohodu, ¾e hádky budou probíhat v parku. A ten byl od nás pùl kilometru, tak¾e ne¾ tam došli, vìtšinou z nich vztek vyprchal. Naši spolu ¾ili šedesát jedna let, dokázali se semknout a èelit pøíkoøím spoleènì. Proto pro mì bylo obrovským zklamáním mé nepovedené man¾elství, které skonèilo rozvodem.
 
Váhali jste, kdy¾ v devadesátých letech byla mo¾nost zaèít s podnikáním znovu?
Tátovi bylo 64 let, u¾ byl v dùchodu, ale nerozmýšlel se ani vteøinu. Myslel si, ¾e se svobody nikdy nedo¾ije, byl š»astný. Pustil se do všeho s vervou. Zaèínal úplnì znova, od nuly. Prodal auto, vybral všechny úspory. Vyrábìlo se doma, ve sklepì. Po roce 1989 byl prvním soukromým likérníkem v Èeskoslovensku, jeho ¾ivnostenský list mìl v Jindøichovì Hradci èíslo 3. Pamatuji si první lahve, které jsme prodali. Byl to kokosový likér, byl tenkrát ohromným hitem. Tøi dny pøed Štìdrým dnem v roce 1991 jsme si jako vánoèní dárek koupili v aukci potravináøskou prodejnu a od následujícího roku jsme pøesunuli likérku sem. Vyrábìli jsme ètyøi druhy alkoholu, dnes jich vyrábíme manufakturnì více ne¾ devadesát.
 
Váš dìdeèek i tatínek byli likérníci. Ale vy sama – mìla jste tu správnou kvalifikaci?
Já jsem textilní in¾enýrka. Kdy¾ se mì tatínek ve ètrnácti zeptal, jestli bych chtìla jít v jeho stopách, øekla jsem, ¾e „v ¾ivotì ne“. Studovala jsem odìvní prùmyslovku a potom Vysokou školu textilní v Liberci. V posledním roèníku se mi narodil syn. Otec mého man¾ela (pozdìji v letech 1996-2000 senátor JUDr. Ing. Jaroslav Musial) byl v hledáèku policie jako politicky nespolehlivý, man¾el mìl kvùli tomu problémy v práci, vrátili jsme se do Jindøichova Hradce. Pracovala jsem jako mistrová odborného výcviku v dru¾stvu Odìva a pozdìji v uèòovské škole pro švadlenky a práce se mi líbila. Kdy¾ se v roce 1992 výroba v likérce rozrostla a u¾ nestaèilo pomáhat po práci, musela jsem se rozhodnout. Zvolila jsem rodinnou firmu.
 
Tak¾e jste se musela rychle zauèit…
Sna¾ila jsem se. Mìla jsem nejlepšího uèitele, jakého jsem mohla mít. Ta»ku. Byl vynikající odborník, i kdy¾ takový spíš „antipedagog“. Ale hodnì jsem okoukala, do všeho mì zasvìtil. V roce 1999 ho postihla mozková mrtvice. ®il ještì devìt a pùl roku, i kdy¾ byl upoután na lù¾ko. Myslím, ¾e se se svou nemocí rval a bojoval hlavnì proto, aby nás v tom nenechal, aby nám pomohl alespoò radou, zkušeností, kdy¾ u¾ jinak nemohl. Dennì si na nìj vzpomenu, a kdy¾ si nevím s nìèím rady, jak ráda bych slyšela jeho názor. On umìl poradit v¾dycky. Jsem š»astná, ¾e se do¾il prosperity své likérky a hlavnì svého pravnuka. Umøel, kdy¾ byly malému ètyøi mìsíce. Dostal jméno i po nìm – jmenuje se Tomáš Radomil Hill.
 
Váš syn je také likérník?
Kdy¾ jsem s ním zùstala sama, rodièe mi hodnì pomáhali s výchovou. Otec se stal Tomášovi takovým dìdo-tátou. Mìli se hodnì rádi a syn chtìl být ve všem po nìm. Vyuèil se potravináøem, na odborný výcvik chodil do firmy, kde ho dìda vedl. Kdy¾ mu bylo osmnáct, nikomu nic neøekl, sám si všechno zaøídil na úøadech a doma potom oznámil: Odedneška jsem Hill! Vzal si zpátky rodové pøíjmení. Oni mu stejnì lidé tady øíkali „mladej Hill“. Dnes je duší celé firmy, dìlá vlastnì všechno.
 
Urèitì máte nìjaké rodinné recepty…
To víte, ¾e máme. Pokladem je ruènì psaný sešitek, ve kterém jsou dìdovy, ta»kovy a dnes u¾ i naše recepty. Èerpáme také ze starých nìmeckých likérnických knih a nìkdy i z archivù. V našem oboru je v¾dycky dobré si svá tajemství støe¾it. Jsme velmi malá firma, taková manufaktura. Všechno dìláme ruènì, stroje, které pou¾íváme, jsou neautomatické. Sna¾íme se být originální, jedineèní, odlišní od ostatních nejen výrobou, ale i chutí. Chceme být domácí – èeští.
 
Øíkala jste, ¾e pátráte i v archivech?
No, pøesnìji ani ne tak my, jako spíš naši známí, pøátelé, zákazníci. Jednou nám úplnì neznámí lidé pøivezli z tøeboòského archivu recept, na který náhodou narazili. Je na pravý èeský punè, který pochází z období Jakuba Krèína, tedy ze 16. století. Hlavní roli v nìm hraje docela obyèejný vlašský oøech.

 
 
Jedním z vašich hojnì prodávaných je likér Emy Destinnové, Strá¾ská Èerná Paní. Jak vás napadlo ho takto pojmenovat?
To je také velmi zajímavá historie. Nedaleko odtud le¾í mìsteèko Strá¾ nad Ne¾árkou, kde v zámeèku slavná pìvkynì ¾ila. Do rukou Radomila Hilla se dostal její dopis, který v jindøichohradeckém muzeu objevil archiváø dr. Fürbach. Píše tam o pøání mít „svùj“ likér. Splnili jsme jí ho po osmdesáti letech. Otec s výrobou zaèal, ale nestihl to, dokonèila jsem ho já. Je to jediný z našich likérù, který obsahuje všechny tøi dùle¾ité komponenty – ovoce, byliny, koøení. Získal druhé místo v soutì¾i „Chutná hezky jihoèesky“, letos získal i presti¾ní ocenìní jako regionální potravina. A víte, proè se Emì Destinnové øíkalo èerná paní? Prý ji velmi pøitahovali tmavovlasí kudrnatí mladí mu¾i…
 
Jaký je váš vztah k alkoholu, paní Musialová?
Kdy¾ mi byly tøi roky, šmejdili jsme s kamarády továrnou a olizovali pìnu z vyrábìného alkoholu. Znám to jen z vyprávìní, ale málem jsme prý skonèili v nemocnici. Za úplnì geniální pova¾uji krátkou, ale výsti¾nou tatínkovu pøednášku, kterou mi udìlil v mých šestnácti. Pamatuji si ji dodnes témìø doslova.

Prozradíte nám jeho ponauèení?
Ráda. Tatínek mi tenkrát øekl: „Milá dcero, svou kabelku máš nejen na šminky, ale i na to, aby sis tam dala kus chleba a špeku a ne¾ zaèneš pít, nìkde v koutku to snìz. Není nic hroznìjšího, ne¾ pohled na opilou ¾enskou.  A pamatuj si – kdy¾ pít, tak jen dobré pití, kdy¾ dobré, tak èisté, a kdy¾ èisté, tak málo.“ Oceòuji tu krátkou radu, a jak mohu, posílám ji dál. Myslím, ¾e je moudrá. Celý ¾ivot jsem se tím øídila. Potom jsem prodìlala mononukleózu a pít u¾ nemohu. Jen mírnì ochutnávat…
 
Jak takové ochutnávání u vás vypadá?
Nejlepším degustátorem je moje maminka. Nový produkt ochutnáváme všichni. Chu» výrobku se èasem zlepšuje, tak¾e se ochutnává alkohol odle¾ený po dvaceti ètyøech hodinách, potom po tøech dnech, po tøech týdnech, po tøech mìsících atd. Bìhem vývoje nového výrobku dotváøíme chu», pøidáváme do vzorkù o trochu víc toho èi onoho. Nakonec máme v¾dy deset podobných vzorkù a ty pøedlo¾íme k ochutnání zákazníkùm. Po dobu tak dvou týdnù je necháme na papírky hodnotit èísly od jedné do deseti, co jim chutnalo nejvíce. Øíkáme tomu trefovat se lidem „do pusy“.
 
A to, co lidé vyberou, je pak koneèná podoba?
Vìtšinou. Specialisté-odborníci mohou vybrat nejkvalitnìjší vzorek, ale co by to bylo platné, kdyby to lidem nechutnalo. Propracováváme chu» do nejmenších detailù. Pøedstavte si, kdy¾ 400 l alkoholu ochucujeme chilli, dáváme tam jen opravdu nepatrné mno¾ství, tolik, kolik ulpí na špejli ponoøené do chilli. Je to vlastnì taková alchymie.
 
Podaøilo se vám proniknout se svými výrobky i do zahranièí?
Náš alkohol se pije i v Nìmecku, Slovinsku, na Slovensku, v Rakousku, v menších sériích vyrábíme likéry i pro zákazníky z Anglie, Ruska. Hill´s  absinth dová¾íme a¾ do Mexika. Na obchodní jednání se zahranièními zákazníky si beru v¾dy tlumoèníka, nìkdy i právnièku. Jsem dyslektièka a cizí jazyky byly pro mne v¾dy problémem. Domluvím se, ale na obchodní jednání to nestaèí.

 
 
Vìtšina podnikatelù se sna¾í pomoci nìjakému charitnímu projektu. Pomáháte i vy?
Obèas k nám pøijdou mladí, ¾e mají maturitní ples a prosí o dar do tomboly. Jste zdraví, plní síly, pøijïte si to odpracovat, øíkám jim. Nepøijdou. Pomáháme tìm, kteøí opravdu nemohou – starým, nemocným, nemohoucím. To je naše zásada. Peníze posíláme projektu Proutek – sdru¾ení, které provozuje chránìné dílny pro posti¾ené a projektu Okno – co¾ je denní stacionáø pro nemocné staré lidi. Své výrobky rozdávat nesmíme, tvrdý alkohol je celníky velmi hlídaná komodita a mìli bychom velký problém, kdyby se náš dar dostal do rukou nìkomu mladšímu ne¾ osmnáct let.
 
Je ve vaší rodinì vùbec èas na nìjaké koníèky?
Syn je zapálený motorkáø. Dokonce vymyslel s kamarády sérii „motorkáøských“ lihovin. Svùj volný èas vìnuje hlavnì opravám a vylepšování svých benzínových miláèkù. Já se hodnì vìnuju ruèním pracím, šiju, to je takový mùj celo¾ivotní koníèek. Ráda pracuju i na zahradì a hlavnì se sna¾ím vylepšovat dùm. Baví mì pøemýšlet, kam jaké dla¾dièky, tapety, spolupracuju s umìleckým kováøem, který vyrábí rùzné kovové doplòky. A taky docela ráda øídím. Tenkrát v osmaètyøicátém ta»kovi zabavili jeho BMW, poøád o nìm pøemýšlel a snil, ¾e si ho ještì nìkdy poøídí. Stihla jsem ho koupit ještì pøed jeho smrtí a povozit ho v nìm. No a samozøejmì velkou láskou je pro mne mùj vnuk Tomáš Radomil, se kterým se sna¾ím trávit èasu co nejvíce.
 
Co vás na vaší práci nejvíc tìší, z èeho máte nejvìtší radost?
Samozøejmì z toho, kdy¾ se nìjaký nový výrobek povede tak, ¾e je napoprvé tak dobrý, ¾e nepotøebuje ¾ádné úpravy. Radost máme, kdy¾ získáme nìjaká ocenìní na soutì¾ích, kam naše likéry posíláme. Anebo z toho, kdy¾ zákazníci, kterým jsme doporuèili nìjaký likér, pøijdou za pár dní znovu a po¾adují další lahve, ¾e jsme se jim bájeènì trefili do chuti.
 
Zmínila jste svého malého vnuka. Roste v nìm pátá generace likérníkù Hillù?
Kdo ví, nutit ho urèitì nebudeme, ale budeme samozøejmì rádi, kdy¾ se rozhodne nést rodinnou štafetu dál. Od malièka sem chodí, „pomáhá“, líbí se mu tu a baví ho to. Poznáváme v jeho pohybech, v jeho chùzi i gestech podobu s mým tatínkem, pøesto¾e to nikde nemohl okoukat. Kdy¾ mu byly tøi roky, postavil se doprostøed prodejny a pronesl: Jsem Tomáš Radomil Hill a mám likérku – ještì tenkrát šišlal. Má to prostì v sobì a pradìdeèek by z nìj mìl urèitì radost.
 
Foto autorka a rodinný archiv Hillù
 
Z dopisu Emy Destinnové
… mìla bych té¾ ráda nìjaký èerný likér, který by se mohl pøípadnì jmenovat Strá¾ská Èerná Paní, zajisté titul jako za èasu jako oøechovka z Daliborky, které jsme øíkali Daliborova krev, taky název ne k zahození…

(New York, 10. 11. 1920)

 
Recept na pravý èeský punè z 16. století

Na jeden díl punèe – pro ¾eny 2 díly vody, pro mu¾e 1,5 dílù vody.

Láhev s punèem se vlo¾í do teplé vody, aby se ohøála. Mezitím se uvaøí odmìøená voda, do které se pøidá pro ka¾dý šálek jedna špejle s napíchnutými køí¾alami rùzného èeského ovoce, dùle¾ité je, ¾e tam má být na 1 šálek v¾dy pùl plátku sušeného jablka a ètvrtka sušené švestky. (ostatní mù¾e být libovolnì- sušené višnì, hrušky, hrozinky) Na ka¾dý šálek- a co je velmi dùle¾ité- se musí pøidat pùlka vlašského oøechu. Pøiklopí se poklièkou a nechá se zvolna zchladnout asi na 60°C.

Do hrnku nebo sklenièky (nikdy ne do plastového kelímku) nalijete punè a pøevaøenou vodu, pøidáte párátko s køí¾alami a oøech. Nepøidává se skoøice ani høebíèek, tenkrát je ještì nepou¾ívali. Podle toho, které sušené ovoce máte právì v ústech, pijete punè jableèný, hruškový…

Je to bájeèné, zvláštní, má to velmi originální chu».  Je v tom kus historie a èešství.
 
Eva Procházková
* * *
Zobrazit všechny èlánky autorky


Komentáøe
Poslední komentáø: 23.10.2016  18:49
 Datum
Jméno
Téma
 23.10.  18:49 EvaP
 23.10.  16:02 Von
 23.10.  11:48 ferbl
 23.10.  10:22 kusan