Pøíbìhy z knihy Václava ®idka a Blanky Kubešové
„Kolja…to neznáte mého psa!“
„S tím Švandrlíkem musí bejt švanda!“ zabruèel si jakoby pro sebe Kolja, kdy¾ jsem mu doèetl pøíbìh z Chodova.
Taky ¾e je! V¾dy» jeho nejlepší pøátelé mu jinak neøeknou ne¾ Švanda!“ potvrdil jsem.
„Tak¾e se Švandou je švanda a se Švandrlíkem sranda,“ huhlal si mùj pes do deky, ve které byl zachumlaný tak, ¾e mu koukal jen èenich.
„Co budeš dìlat, a¾ zaène opravdu mrznout?“ pomyslel jsem si a èekal, co z nìj zase moudrého vypadne.
„Ten nejtlustìjší pes ve støední Evropì je jeho?“ zamruèel zase Kolja.
„Ne, ten patøí jeho pøítelkyni Jarmile Rù¾ièkové. A proè se ptáš? Chceš snad zaútoèit na jeho první místo?“ odkryl jsem Koljovu slabinu.
„Jen se podívej do zrcadla, jak vypadáš. Mìl bys s tím skuteènì zaèít nìco dìlat a trochu se pøibrzdit. Panièka ti odmìøuje a poèítá kalorie, ale ty si v¾dycky tajnì jídelníèek nìèím vylepšíš! V¾dy» ty ses nauèil i ¾ebrat! A mám pocit, ¾e nedìláš celý den nic jiného, ne¾ myslíš na ¾rádlo!“
Trochu jsem mo¾ná Koljovi køivdil. Prodìlal krátce po sobì nìkolik narkóz, a to by snad potom snìdl všechno. Dost mo¾ná to jeho organismus potøeboval. Poka¾dé nás doktor strejda Mech dùraznì upozornil, ¾e 24 hodin pøed operací a 24 hodin po ní nesmí pes dostat nic k jídlu. Ale to neznal Kolju! Ani se neptejte, co se mu našlo v ¾aludku pøi pøedposledním chirurgickém zákroku!
„Jak jste mu mohli dát houby, tak nestravitelnou a tì¾kou potravu!“ oboøil se na nás veterináø.
Dodnes nevím, zda nám skuteènì uvìøil, ¾e si Kolja sám musel nìkde v køoví takhle pøilepšit. To mu zùstalo dodnes – vylepšuje si jídelníèek, kde se jen dá, takový má strach, ¾e by se ze dne na den ocitl na dietì.
„To s tím Švandou je fakt poøád taková švanda?“ zaèal Kolja, jako by chtìl zamluvit Tu svoji roze¾ranost.
„To víš, ¾e jo, a to ještì není nic proti tomu, kdy¾ zaène psát. To se pak lidi válejí smíchy! Napsal u¾ skoro na osmdesát románù!“
„A taky o psech?“ vybafl na mì Kolja plný zájmu.
„Hm, to jsi mì trochu dobìh. Vím jen, ¾e jedna z tìch knih se jmenuje „Pozor! Zlý pavouk!“, ale píše se v ní i o psech.“
„A to jsou pøíbìhy opravdový? Proto¾e na tohle já jsem prevít, a kdy¾ si lidi o nás jen tak nìco navymejšlej, tak to já hned poznám!“ vyhrabal se Kolja zpod deky. Krátce ještì uva¾oval, ale pak zaškemral: „Pøeèti mi nìco z tý jeho kní¾ky, jó?! Kdy¾ jde o nás krajany, tak to strašnì rád poslouchám.“
Ještì chvíli jsem Kolju napínal, ale kdy¾ mi slíbil, ¾e mi pøestane ujídat svaèinu, tak jsem mu pøeèetl ještì jednu Švandovu povídku. A ta urèitì opravdová je, proto¾e není mo¾né, aby si nìkdo nìco takového vymyslel!
* * *
Nemìl nárok
Pavelka u¾ dohasínal, o tom nemohlo být pochyb. Jeho potøeby byly zcela minimální a nejevil zájem o komunikaci s nejbli¾šími. Pøesto zcela neèekanì o¾il a upøel zrak na man¾elku, která trpìlivì postávala u nemocnièní postele.
„Maøenko,“ vymáèkl ze sebe s potí¾emi, „víš, na co jsem dostal chu»? Na tvoje bo¾ské lívance!“
„Zítra ti je pøinesu,“ slíbila, "anebo víš co? Skoèím teï domù a za dvì hodinky ti je pøinesu. Do té doby to urèitì doká¾u! Co¾ kdybys na nì zítra u¾ nemìl chu»?“
Pavelková tedy bì¾ela domù. Bylo to pìšky pøes dvacet minut. Trochu se zadýchala, ale cítila se fit. Pøedstava, ¾e ještì mù¾e man¾elovi nìèím udìlat radost, ji potìšila. Na schodech se ji pokoušela zdr¾et zvìdavá sousedka, která se zøejmì nemohla doèkat, a¾ Pavelka umøe. Strašnì ráda roznášela neblahé zvìsti. Také jí bylo divné, ¾e se Pavelková vrací z nemocnice tak brzy.
„Nìco se stalo?“ divila se. „Pán u¾ je v agonii?“
„Není v agonii,“ odmítla její domnìnku Pavelková, „ale tou¾í po lívancích s borùvkami, sypaných tvarohem. Musím je rychle udìlat!“
Zmizela za dveømi svého bytu a nechala sousedku udivenì kroutit hlavou. Bylo na èase dát se do práce.
„Snad tu mám vše, co potøebuji,“ rozhlí¾ela se Pavelková. Ale nemìla. Chybìl tvaroh.
Pavelková si ulevila nespisovným slovem s pøedlo¾kou a bì¾ela do obchodu. Šlo o pomìrnì malé zdr¾ení, ale ani to ji nepotìšilo.
Vrátila se trochu rozhozená, ale pøipravená splnit svùj úkol. Dala se do práce.
Kdy¾ byla hotova, naskládala lívance do misky a peèlivì je ozdobila. Pak je pokryla bílým šátkem a vydala se zpìt do nemocnice.
Pøibli¾nì v polovinì cesty se pøihodila ta nepøíjemná vìc. Proti ní vybìhl pes, zøejmì køí¾enec vlèáka s bùhvíèím. Nemìl pána ani košík a vypadal dost zuøivì. Pavelková se toulavých psù bála, a zvíøe takovou vìc dovede vycítit. Pes se na vylekanou ¾enu vrhl a vyrazil jí misku z ruky. Lívance se ocitly na chodníku a psa zaujaly víc ne¾ jeèící dáma. S chutí si na nich zaèal pochutnávat a bylo zøejmé, ¾e je poøádnì hladový. Zato jeho agresivita vùèi Pavelkové zcela pominula.
„Co teï?“ øekla si neš»astnice. „Doká¾u udìlat nové lívance a odnést je vèas do nemocnice?“
V ka¾dém pøípadì se o to pokusila. Vrátila se domù, jak nejrychleji mohla, a znovu se pustila do díla.
Koneènì bylo vše hotovo. Lívance zaujaly svoje místo v misce a Pavelková opìt vyrazila z bytu. Tentokráte radìji poèkala na autobus, do kterého nastoupila a misku s lívanci støe¾ila jako oko v hlavì. Také s nimi dojela bez nehody a¾ do nemocnice. Samozøejmì mìla urèité zpo¾dìní, nebylo však velké. Hlavnì, ¾e udìlá man¾elovi radost!
Bohu¾el to nevyšlo. Pavelka ještì le¾el na posteli, ale u¾ nedýchal. Neš»astník musel odejít na Vìènost bez lívancù.
Pavelková se zoufale rozeštkala. Jednak proto, ¾e mìla Pavelku stále ještì ráda, a za druhé si uvìdomila, ¾e teï zùstane úplnì sama.
Stála na chodbì s miskou lívancù v ruce a posmrkávala, kdy¾ se k ní pøitoèil malý bìlovlasý dìda. „Pøinesla jste mu lívance, co?“ zeptal se zbyteènì. „A¾ do chvíle, kdy naposledy vydechl, na nì èekal. Vùbec nepochyboval, ¾e je pøinesete!“
Pavelková se znovu rozbreèela a obviòovala se za své zpo¾dìní. Ale dìda mávl rukou.
„Nic si nevyèítejte,“ poradil ji, „proto¾e ka¾dý má svùj osud napsán ve velké tlusté knize. Tam je napsáno úplnì všecko. I to, co ka¾dý z nás v ¾ivotì snìdl a na další nemìl nárok!“
Pavelkové se to jevilo jako dost praštìné, ale nevznesla námitku. Místo ní øekla: „Vy ale nárok máte! Tak si ty lívance snìzte!“
„Kdepak!“ zavrtìl hlavou dìda. „Já na sladkosti nejsem. Takhle peèená kachna – to by bylo!“
A dost smutnì se odšoural zpátky na pokoj. Patrnì si nebyl jist, má-li ještì na peèenou kachnu nárok.
Pavelková se loudala k domovu, kdy¾ opìt spatøila psa. Køí¾ence vlèáka s bùhvíèím. Tého¾, který ji vyrazil z ruky lívance a pak je s chutí se¾ral. Nyní u¾ nevypadal tak divoce. Naopak. Blí¾il se k Pavelkové témìø láskyplnì a vrtìl ocasem. Pøátelsky zakòuèel a sna¾il se olíznout jí ruku.
Nevìdìla, co má dìlat, a tak mu hodila lívanec. Chytil ho ve vzduchu a spolkl. Pak se do¾adoval pøídavku. „No dobrá,“ øekla po krátkém zaváhání, „kdy¾ je nechtìl ten mlsný dìdek, dám je tobì. Jsi pìkný hubeòour!“
Pak se vydala k domovu, ale u¾ nešla sama. Pes se loudal za ní a sna¾il se na sebe upozornit. Chtìl se se smutnou vdovou spøátelit za ka¾dou cenu. Neodhánìla ho. Jako by tušila, ¾e trpí samotou právì tak jako ona.
„Jak se jmenuješ?“ zeptala se zbyteènì. „Takový pìkný pes se musí pøece nìjak jmenovat.“
Ale vlèák, zkøí¾ený s bùhvíèím, si na jména nepotrpìl. Ka¾dá rodina, u které trávil èást svého psího ¾ivota, ho nazývala jinak.
Nakonec ho stejnì v¾dycky vyhodili a nechali ho na ulici.
Pavelková pochopila. „Kdy¾ umøel Ruda,“ øekla, „nechám si tebe! Máte nìco spoleèného. Ruda se taky mohl utlouct po lívancích. Škoda, ¾e u¾ nemá nárok! Ale ty ho jistì zastaneš!“ Pes souhlasnì zaštìkal a pøidal se k vdovì, která v té chvíli zapomnìla plakat. Oba vìdìli, ¾e se právì našli a ¾e se potøebují.
„Dost mo¾ná,“ napadlo Pavelkovou, „¾e to zaøídil Ruda. Kdy¾ mu došlo, ¾e nemá nárok. Pochopil i to, ¾e nedovedu být sama. Teï sedí v nebi a schvaluje mi to.“
„A to jsou pøíbìhy opravdový? Proto¾e na tohle já jsem prevít, a kdy¾ si lidi o nás jen tak nìco navymejšlej, tak to já hned poznám!“ vyhrabal se Kolja zpod deky. Krátce ještì uva¾oval, ale pak zaškemral: „Pøeèti mi nìco z tý jeho kní¾ky, jó?! Kdy¾ jde o nás krajany, tak to strašnì rád poslouchám.“