První cesta na imperialistický Západ

Vzpomínka k srpnovým událostem roku 1968.

Vanda po sobě četla staré, dávno zapomenuté zápisky a nepřestávala vrtět hlavou. Písmo bylo její, poznávala i starý školní sešit, ale zážitky a myšlenky jako by jí nepatřily. Je možné, že skutečně byla tak roztřesená a vykulená z té první cesty na „imperialistický Západ?“ A že se tolik změnila?

čtvrtek 8. – 10. srpna 1968 PRAHA – CÍNOVEC - DRÁŽĎANY- LIPSKO

Z Prahy ubíhala cesta jako po másle. Ještě pořád nechápala, že se nejen odvážila požádat o výjezdní doložku a pas, ale že je i dostala? A to dokonce jak ona, tak i Vašek? Nikomu o tom neřekla, tohle věděli jenom rodiče.

Za Teplicemi to začalo naplno, nervozita si k ní pomalu razila cestu. Teď stáli v odstavném pruhu v Cínovci na hranicích a Vanda cítila, jak ji zachvacuje panika. Nic se nedělo, nikdo si jich nevšímal, a to už dobrých dest minut. Pohraničníci civěli skrze ně jako by neexistovali. V hlavě rychle rekapitulovala, na co všechno mohli přijít? Nic netajila, žádné protistátní tajemství neznala, ale jeden nikdy nevěděl!

„Určitě se domákli o tvým strejdovi!“ šeptla a s obavami pohlédla na Vaška. Klidně pokrčil rameny.

„Tenhle škraloup mám dávno v rejstříku. Je to sice jen strejda z druhýho kolena a odešel ještě v pětačtyřicátým, ale škraloup to je. Teď chápeš, proč je lepší, že nejsme manželé. Jestli to vyjde dobře, vezmeme se hned, jak se vrátíme. Slibuju!“

Rychle v hlavě probírala, co dál. Co dál mohlo prasknout? Černé peníze měli zašité ve spacáku. Mince v kanystru od oleje. Adresu strejdy, jestliže to vůbec strejda byl, protože česky neuměl a ani jeden ho v životě neviděl, měla v hlavě.

Konečně se k nim pomalým krokem blížila hraniční kontrola. Cítila, jak si po zádech razí potůček potu a další vyráží hned za ním. Nepodívali se do auta ani do kufru a jejich roztomilost byla podezřelá. Pak konečně formální dotaz:

„Kam jedete?“

„Do Německa“, prohlásil Vašek klidně a ledabyle se pokusil na pohraničníka usmát.

„Děláte si z nás legraci?“ zareagoval naštvaně příslušník v placaté čepici za ním. Vašek, ten, který si věděl rady v každé situaci, tázavě polkl.

„Německa jsou přece dvě,“ přispěchal mu na pomoc druhý. „Vaše pasy!“ vyštěkl a zmizel v pohraniční budce. Špinavým sklem viděli, jak dlouze telefonuje. A zase se nic nedělo. Celé dlouhé minuty. Konečně vyšel a líně mávnul. Ano, nepletli se, to platilo jim.

Táž rychlá kontrola i na východoněmecké straně. Nejistota a strach, jací asi budou, teď po všech těch událostech doma, byla zbytečná. Vanda si oddychla a Vašek, který si hrál na hrdinu, docela viditelně taky.

Neutěšená cesta východním Německem.

NDR projeli jen se dvěma většími zastávkami a tak rychle, jak jen to bylo možné. Nejen vesnice, i Drážďany působily zanedbaně. Co bylo platné, že se město chlubilo řadou kostelů, muzeí a památek, když ulice a obchody nesly punc a šablonu degenerující uniformity socialismu. Nebýt zastávky ve Zwingru a Obrazárny starých mistrů s díly Raffaela, Tiziana a dalších a sbírky slavných holandských malířů, asi by jim v hlavě uvízla jen ta šeď.

To Lipsko s renesanční Starou radnicí a chrámem sv. Tomáše, kde dlouhá léta působil i J. S. Bach, dělalo přívětivější dojem. Možná to bylo i jeho pověstí „města knih“, které Lipsko už dopředu zlidšťovalo. Anebo k tomu přispěla kuchyně, kde měli – až na všelijaké „eintopfy“ a řízek s omáčkou –něco tak skvělého jako vepřové koleno?

Aby nezapomněli, kde se nalézají a že oko strážců hranic stále bdí, objevili se na čáře se Západním Německem vedle východoněmeckých pohraničníků i ruští vojáci se samopaly a vlčáky. Vandu ovanula těžká atmnosféra všudypřítomného strachu.

CESTA DO HANNOVERU

Krajina za hranicemi jako vyměněná. Čisto, čisto. Nejen v parcích a ulicích a okolo benzinových pump Shell a Esso ozdobených vlaječky a větrníky. Čisto i na záchodech na parkovištích! Byli ještě vůbec na téhle planetě?

Typické německé domky, upravené vesničky, černobílé kravky. Všechno tak úžasně čisťounké! Takhle vypulírovaný zadek měla jen kravka jejich dědy. Vzpomínala, jak měl oči plné slzí, když mu ji odvedli a když jejich „Malou“ našli pak v jézéďácké stáji, hladovou a zahnojenou od ocasu až po uši.

Hannover už na první pohled působil přívětivě, jistě i dík obrovské zelené ploše lesního parku s množstvím hřišť, cyklistů a běžců. Vilka Vaškova strýce stála na předměstí. Sotvaže se pozdravili a už je dirigoval ukrýt stařičké auto do garáže, nebylo třeba se chlubit! Přízemní domek zařízený s vkusem a elegancí, zahrada plná květin a všelijakých druhů kaktusů, které vídávala jen v botanické zahradě. Spousta květin i všude v pokoji, v každé váze jiné. Dvě koupelny celé v modrém nebo růžovém obložení, tapety, nádherné koberce i záclony. Nějak takhle si představovala kapitalismus. Žádný z nich nikdy nic tak krásného neviděl! Vanda se mohla na strýce jen usmívat, „Guten Tag!“ Proč se neučila německy?

11. – 13. srpna HANNOVER

Další den je strýc odvezl přepychovým fordem do středu města. Cestou se zastavili v jeho kanceláři. Vybavení, především kávovar na překapávanou kávu, ve kterém se dal uvařit čaj i polévka, se Vandě líbilo. Nakonec je strýc vyložil před obchodním domem a odjel. Pobíhala jako u vytržení z patra do patra, všude tentýž přebytek a výběr zboží. V regálech i ty pouhé svačinové ubrousky ve všech barvách od bílé po temně fialovou. Každý se tu mohl do omrzení přebírat v jakémkoli zboží. Nikde se nestály fronty, všude jezdily pohyblivé schody nahoru a dolů. Jednu chvíli Vandu napadlo, že matce koupí pavučinkové punčochy, nosily se bez podvazkového pasu, nikdy nic takového neviděla. Nebo co tyhle rukavičky? Těch různých barev, materiálu a kombinací! Pozorovala ženy kolem sebe. Rozhodně nevypadaly, že by patřily k nějaké horní vrstvě, byly to ženské jako každá druhá. Tak takhle vypadal ten strašný kapitalismus!

Obchod zavíral v půl sedmé a šlo to ráz naráz. Jedny prodavačky předávaly tržbu, druhé skládaly rozhrabané zboží, další přehodily pokrývky a chrániče přes regály. V několika minutách byl dům pustý.

Druhý den je strýc vyložil opět na křižovatce nákupních ulic, ale tentokrát Vanda svodům odolala. Raději si prohlédli impozantní 98 m vysokou Novou radnici, ve jejíž kupoli byla po válce vyhlášena samostanost Dolního Saska. U každého stánku mezi desítkami novin a časopisů hledali jedny jediné, co by byly ke čtení, ale marná snaha, ruština sem ještě nedorazila.

Večeřeli ve vile. Tlačenky, výborné mleté hovězí, v teplém háčkovaném oblečku vařená vejce. Syrový biftek jedli s Vaškem vůbec prvně. Vanda by tu ještě den dva vydržela, ale Vašek prohlásil, že „třetí den ryba a host...“ a bylo třeba zvednout kotvy.

14. – 15. srpna HANNOVER - APELDOORN - AMSTERDODAM

Tak a byli v Holandsku! Cestou vzpomínali na Karla Čapka, který tak krásně popsal tuhle rovnou, zelenou zemičku s kravkami a cyklisty. Míjeli upravené vesničky, v oknech květináče se zářivými muškáty a begoniemi, v každé zahrádce obehnané vzorně zastřiženými plůtky z keřů, množství květů. Městečka jako pokojíky pro panenky. Všude parádní, jednopatrové domky, jeden hezší než druhý. Činžáky v pravém smyslu nepotkali, o to víc cyklistů. Jezdili po bezpečných, zvlášť vyhražených cestách. Všude se pásly kravky s mohutnými vemeny.

Zastanovali nadivoko kousek za Apeldoornem.

Amsterodam, kotviště všemožných národností. Město s pachem ryb, propletené kanály a mosty, fotograf byl stále v pohotovosti. Na moři kotvily desítky lodí a obzor byl plný jejich stěžňů. Nádherná podívaná!

Zastavili v centru a udělali malou okružní prohlídku. Výkladní skříně se zdály méně bohaté než v sousedním Západním Německu, přesto by si o takových mohla Praha nechat zdát. Také ceny tu byly mnohem vyšší a pro české turity téměř nedostupné. V jedné ulici se pořádal bleší trh. K dostání bylo vše od starých hodin po sadu talířů a šroubů i šroubků. Boty, textil, kabáty a kloubouky Nechyběly ani mušle, korále, tašky, helmy ani pánve a ptačí klece. Na svého pána tu čekali nejen ptáci i křečci, ale i rozkošná opička.

Před každým domem stálo tradičně jízdní kolo. Šťastně našli Rembrandtovo bydliště i sochu. Dovnitř se bohužel platilo vstupné a jestliže si chtěli něco dopřát na riviéře, nezbývalo, než zmizet po anglicku.

16. – 17. srpna HAAG – ROTTERDAM - ANTVERPY

V pověstném Madurodamu v Haagu, v miniaturním kouzelném městečku s lidmi, vlaky i tramvajemi v ulicích, s hradem i radnicí a poli a zahradami na periferii, si prohlédli všechno, čím se Holandsko proslavilo ve světě. V poměru 1:25 na ploše 18 000 m² právě vycházeli lidé z opery, před kasárnami stáli vojáci s tanky. Za 0,10 guldenů se v přístavu daly do pohybu lodě, muzikanti v restauraci začali hrát, auta proudit. Model fascinující malé i velké. Svůj samostatný pavilon tu mělo také Československo, betlém do něj připutoval z výstavy v Montrealu. Vstupné 3.50 Hgl bylo bohužel opět nad jejich poměry.

Cestou do Rotterdamu minuli několik holandských mlýnů a po 18. h se ubytovali v kempu.

Brzy ráno zase vyrazili, táhlo je moře. V poslední vesničce za poslední guldeny koupili drobný suvenýr, malý dřeváček. Přejezd hranic se odehrál zcela bez kontroly, poprvé nemuseli ukazovat ani pasy!

18.-20. srpna ANTVERPY – BRUSEL – OSTENDE

Vašek si nepřestával pochvalovat nádhernou a udržovanou dálnici na Belgii, po obou stranách telefony na přivolání rychlé pomoci. No jako v Německu!

Krajina se skoro nepozorovatelně změnila, už to nebyla „lautr rovina“ a také zelené pastviny vystřídaly hustší lesíky. V Antverpách je všude na každém kroku a na každém domě vítaly reklamy a velké barevné pakáty, zdálo se jim to atraktivní. Obchodní domy už nechali stranou. Ceny tu byly opět extrémně vysoké, dámské boty kolem 400 Bfr, pánské dokonce jednou tolik. Přitom belgický frank byl na koruny 1:1. Už tradičně obdivovala hračkářské krámy s nádhernými panenkami, všechny jako živé! Vanda polkla hořkou vzpomínku, kde zůstala doba, kdy nedostala k Ježíšku ani vytouženou mrkací panenku, ale vždy jen tu z bakelitu s modrýma slepýma očima!

Již z dálky je zdravil obrovské bruselský symbol, koule Atomia. Stavbu z hliníku a ocele tvořilo devět velkých koulí spojených dvaadvaceti chodbami. Symbolem města se stala i soška čurajícího chlapečka. Tady je ze všeho nejdřív překvapila ta směsíce jazyků a to množství různorodých obyvatel, přistěhovalců marockého, tureckého, balkánského – a kdoví jakého původu, a imigranti z bývalých kolonií. Viděno takto „z rychlíku“ se zdálo, že všichni žijí poklidně vedle sebe střeženi – podobně jako památník padlým - dvouma mohutnými lvy a věčným ohňem. Z vyhlídky nad městem obdivovali věže a chrámy i široké boulevardy. Bylo toho tolik k vidění, ale čas se krátil a riviéra volala.

Přesto se rozhodli udělat ještě malou odbočku do malebného přímořského Ostende. Lodě, námořníci a pach ryb. Znovu a znovu se nechávali okouzlit pohledem na vlajky a stěžně od obzoru k obzoru, na mosty a romantické drožky. Na straně moře objevili útulné místo chráněné keři, k rozbití stanu jako stvořené! Prošli se po mořském molu, silný vítr vlny hnal před sebou písečné vlny a kotouče písku. Bylo to nádherné i strašidelné zároveň. Tady byli v nejzažším cípu cesty, od zítřka budou pokračovat přímo na jih.

Středa 21. srpen 1968 PAŘÍŽ

V noci z úterý na středu 21. srpna překročila bez vědomí presidenta Svobody a Alexandra Dubčeka vojska Varšavské smlouvy hranice... K této zprávě nepotřebovali ani umět francouzsky. Padlo to na ně jako rána kladivem. Přišlo to tak nečekaně, že si s tím nikdo nevěděl rady. Lidé v ulicích zaraženě postávali a dávali jim za stírač květiny. Z kiosku vyběhl prodavač a lámanou angličtinou je varoval před návratem domů. Kdyby cokoli potřebovali, „whatever“, zdůraznil a strčil Vandě do ruky vizitku. Až do této chvíle byla statečná, ale teď se rozplakala.

Někteří si všimli na autě české značky a mávali. Bylo to milé, podobně jako nápisy ve všech řečech, které se vyrojily takřka přes noc: PRAGUE LIBERTÉ! FREEDOM PRAGUE! SVOBODU PRAZE!

Československé vyslanectví

Tady se po kouskách dovídali podrobnosti. Rusové obsadili rozhlas a televizi, padly první výstřely. Na letišti přistávala letadla s vojenskou technikou...

Seděli v parku a civěli před sebe. Jak spokojeně si tu lidé žili! Dívali se na mohutnou Eiffelovku, dominantu Paříže, ale před očima měli rozhlednu Petřína. Už teď se zdála hezčí, nedostupná a daleko. Šli s Vaškem mlčky procházkou k Seině a v krámku bukanistů koupila mladšímu bráškovi obrázek Moulin Rouge. Uvidí se ale ještě vůbec, a kdy? Prohlíželi palác Unesco, obrovskou moderní budovu, a Dóm Invalidovny jako dva slepci. Vrátili se do kempu, který otevřeli pro Čechoslováky zdarma, a rozmýšleli, co dělat? Ztratili chuť cokoli podniknout. Najednou jim nedocházelo, proč tolik toužili k moři? Čas, který je celou cestu hnal neúprosně dál, se náhle zastavil.

Vanda napsala rodičům do Prahy, ale pak to nevydržela a raději rovnou zatelefonovala. Po krátkém haló uslyšela bzučení přetížených linek a spojení bylo částečně přerušeno. Zastřeně uslyšela brášku, jak říká „Stříleli nám do oken, ale máma mě zachránila. Skočila po mně a dostala to do ruky!“ Otcův hlas zněl rozrušeně a opakoval něco, co si nepřála slyšet: „Snad nebudou tak hloupí a nebudou se chtít vrátit?“ Pak se spojení nadobro přetrhlo. Sluchátko jí vypadlo z ruky.

Ráno si ze všeho nejdřív jeli pro novinky na vyslanectví. Před budovou už diskutoval hlouček nevyspalých krajanů a přicházeli další. Nikdo nevěděl, co bude. Předsednictvo ÚV KSČ přijalo usnesení odsuzující invazi poměrem 7 : 4 hlasům. Dubček a vedení strany bylo během zasedání obklíčeno a odříznuto od okolí. President Svoboda vyjednával s veliteli sovětských vojsk.... Úředníci doporučovali vyčkat. Toho byli schopni ze všeho nejméně, čekat.

Foukal studený vítr. Kdosi jim strčil do ruky noviny: V Praze 60 mrtvých... Lidé malují na tanky hákové kříže... V kempu se setkali s hrstkou krajanů před rozhlasem. „VOLÁ SVOBODNÝ LEGÁLNÍ ROZHLAS ČESKOSLOVENSKO!“ Cítili, jak jim mráz opařil záda. Stále ještě nedokázali uvěřit, co se stalo. Jedna zpráva tvrdila, že Alexander Dubček byl oběšen. Další, že president Svoboda vyjednává v Moskvě. Bylo to neskutečné. A situace se stále přiostřovala. Masové spontánní protesty doma i ve světě pokračovaly. Ruce pryč od ČSSR... Co budou dělat?

Co máme dělat (?) obrátila se Vanda na Vaška. Vyčkat, na co a proč? Všichni chtěli co nejrychleji domů. Čechy a Praha, i ta sebemenší ves, se staly náhle tím nejdůležitějším flekem na zeměkouli, středem světa. Vždyť co bylo bez domova? Prázdná díra!

Tak jako mnozí i Vanda s Vaškem uviděli domov až za dlouhých jednadvacet let.

Vyprávění Vandy T. zaznamenala Blanka Kubešová

* * *
Zobrazit všechny články autorky