 
Putování Novým Zélandem (14)
(zemí krásné pøírody, stálých vìtrù, vìtrolamù, drátìných plotù a vìstonických Venuší)
aneb Pou» dìdouškù Novým Zélandem
Pátek 22. ledna
Dnes ráno v 8:00 a.m. si pùjèíme další auto  a vydáme se po SH1 k sopkám. Pojedeme pøes Taihape, Waioura, Ohakune, nìkam k východisku turistických cest  -  Whakapapa. Jsem zvìdavý jak to všechno dopadne. Cíle máme velké, èasu málo a pøedpovìï poèasí není, doufejme, ¾e jen zatím, pøíznivá...

Tak velké nádra¾í jako ve Wellington nemáme snad ani Praze o Ostravì u¾ vùbec nemluvì. Nám však pøipomíná spíše budovu parlamentu nebo nejvyššího soudu…
Po snídani si jde Chuck „puknut“, a brzy se vrací se zprávou, ¾e jsme vlastnì ve støedu mìsta s velkým nádra¾ím a pøístavem s obrovskou lodí naproti. Náš hotel, ale pøedevším nádra¾í s 8mi nástupišti, jak jsme se pøesvìdèili na vlastní oèi, jsou na Novém Zélandu a nádra¾í i v Austrálii doslova nevídané stavby...
Na malém parkovišti pøed zmínìným obrovským nádra¾ím si bereme taxi, z dùvodu snadnìjšího dohledání pùjèovny aut! Taxík byl øízený Indem, majícím na palcích rukou asi tak 5ti centimetrové nehty?! Volant auta nemohl sevøít a tak øídil jen dlanìmi polo¾enými na tento a patrnì i verbálními pokyny v indickém jazyce... Zkrátka, pro nás to byl první pohled v ¾ivotì na „jogína v pracovním procesu“! V hustém mìstském provozu jsme pak jeli „skoro celých 5 minut“! a¾ do pùjèovny AutoEurope. A to vše jen za 15 dollars.  Usmìvavý pán v pùjèovnì o nás (Lucko díky!) a naší vlasti u¾ slyšel neb prý zde mìl na brigádì èeského studenta. Mnì oslovoval rozvernì s úsmìvem Mr. D¾einkúj, neb auto bylo opìt pùjèeno na mé jméno a auto, omlácený a pøestárlý Hyundai Blue Bird, nám po podrobné instruktá¾i pùjèil! 
První naší zastávkou byl místní Wolworth, novozelandská obdoba „našich“ Lidl, Billa nebo Penny. Odboèili jsme k nìmu sice omylem, ale radši si zde doplòujeme zásoby potravin – pøedevším pak èínských polévek v sáèku, vajec a tvrdého sýru! Pozdìji, na parkovišti u dálnice vyvaøujeme, sma¾íme a nakonec se tím vším i nacpeme. Následnì, unaveni mno¾stvím snìzeného jídla, vytahujeme  karimatky a vle¾e odpoèíváme – ale Chuck „u¾ zasek klidnì spi“! 
Po hodinovém šlofíku pokraèujeme dál po  SH1 a¾ do Waiouru – kde je QEII Army Memorial Museum (LP- nabízí podrobné seznámení s pùsobením NZ armády v obou WW II. ale i ve Vietnamu – úèast NZ vojákù ve Vietnamu je pro mì  novina?!). Zavírací hodina je zde v 17:00 a tak nám na prohlídku zbylo pouze 10 minut. V zaèínající bouøce si prohlí¾íme alespoò venku vystavené kousky tì¾ké armádní techniky. Ovšem horší však je  skuteènost, ¾e se nám nepodaøilo Army - Museum navštívit ani na zpáteèní cestì...
Ke všemu zaèalo „lít jako z konve, hømìt a kolem bily blesky“ a tak se s Chuckem za volantem vydáváme dál, tentokrát po SH49 a vjí¾díme do Tongariro National Park. K veèeru déš» ještì zesílil a tak nakonec Chuck zají¾dí do „bush kemp“ poblí¾ Tongariro Ohakune a Pokaka.  Jak se pak veèer pøiznal, tak se o jeho existenci dozvìdìl pøedchozím studiem LP! Po souboji se sedadly, která  nejdou slo¾it do lù¾kové podoby ani v tomto vozidle, a se studenou veèeøí, zalézáme do spacákù. Dnes jsme Whakapapa nedobili... tøeba bude zítra lépe?!						   

Mlhavì deštivé ráno a já balím „suchý“ stan v bush kempu, „bo mam vycvik z pijonyra“!
Sobota 23. ledna, 7:00 a.m.
Cílem našeho dnešního putování má být opìtovné „dobytí“ centra místní turistiky - Whakapapa (snad u¾ tam koneènì dorazíme)! 
Pršelo celou noc a s pøibývajícím svìtlem u¾ „lilo jako z konve“ a mo¾ná i o trochu  víc. V primitivní kuchyòce  bush kemp (støecha, pitná voda a stùl s døezem) Chuck navazoval, v rámci procvièování anglické konverzace, známost s postarší Maorkou, mluvící divnou angliètinou, opravdu horší ne¾ já a to je co øíct! Navazování jim sice trvalo dlouho, ale nakonec se podaøilo a to pøedevším díky asi 7mi leté vnuèce. Jak mi  Chuck prozradil, a dìlal z toho tajnosti, tak tato v Holandsku provdaná dáma, pøijela ukázat rodnou zem jak holandskému ze»ákovi tak i vnuèce… 
Kolem 10:00 a.m. déš» koneènì ustává a my vyjí¾díme z kempu. Opìt smìrem k Whakapapa! V tìchto místech by nìkde mìl zaèínat náš „výlet k sopkám“ v Tongariro National Park, zvaný Tongarira Crossing (LP-nabízí nìkolik mo¾ností, nejdelší Tongariro Northern Circuit na 3 a¾ 4 dny, nebo Crater Rim Walk èi Round the Mountain Track). Chuckovi však „padl do oka“  Tongariro Crosing - délka 16 km, pøevýšení 750 m a doba treku se zde udává 6-8 hodin "poctivé chùze“?! V deštivém poèasí neodboèujeme do Whakapapa, ale pokraèujeme dál krajem. 

Tam nìkde za tìmi  mraky jsou „naše“ sopky…	
Po dvou hodinách jízdy dojí¾díme do mìsteèka Taupo, le¾ící na bøehu krásného a stejnojmenného jezera Lake Taupo (LP-je sopeèného pùvodu a je mladé neb má jen 2000 let – nechci o tom „mládí“ polemizovat, ale já, který mám jen necelých 68 let, jsem u¾ pova¾ován okolím za starce, ne-li pøímo za dìdouška…). V místním iS se sna¾íme získat jak informace o dalším poèasí, tak i o Busu, který obstarává spojení se zaèátkem a koncem našeho „výletu k sopkám“. Nevím, ale buï se blbì ptáme nebo maorská dáma neumí anglicky, spíše však to druhé... Výsledek je ale ten, ¾e jsme ¾ádnou informaci nezískali... Já aspoò nacházím synoptickou mapu, která slibuje pìkné poèasí, bohu¾el a¾ na úterý odpoledne a snad i na støedu... uvidíme!
Po obìdì  a letmé procházce mìstem sedíme v autì a studujeme mapu. Nakonec se rozhodujeme pro mìsto Rotorua. Cesta v dešti pomalu ubíhá  a Chuck, který propadá melancholii mi zaèíná v autì „pukat“! Otvírám okno, ale následnì se nám zase zaml¾ují víc a víc skla... Posledních pìt kilometrù Chuck vylo¾enì vypustil s tím, ¾e u¾ nevidí na cestu. Skla se silnì ml¾ila i pøes veškeré mé utírání. Nakonec jsme v hustém dešti uvidìli odboèku do vesnice. Kdy¾ jsme však pøijeli k prvním domkùm, tak jsme ke své hrùze zjistili, ¾e stojíme pøed novozélandskou státní vìznicí... Tak sem teda ne (!), pravil rozhodnì Chuck, vycouval z odboèky a jeli jsme dál.
Naštìstí jsem si èirou  náhodou všiml hned v  další vesnici nápisu „Holliday Park – Golden Springs“ na deskovém plotì pøímo u cesty, a tak neváháme ani okam¾ik a vjí¾díme do kempu. 
Musím ale pøiznat, ¾e nás zmínìná vìznice nìjak pøitahovala.  Bloudì v pøíštích dnech krajem, v dešti a husté mlze, jsme vìznici „navštívili“ a „nechcaèky“! ještì  2x… Má opatrnost v cizím prostøedí nefotit se zde opìt projevila a fotku „nápravného zaøízení“ opravdu nemám…
V Holliday Park nám pronajali cabins (malá chatka bez soc. vyb.) s otázkou,  jestli máme vlastní sleeping bag. Po naší kladné odpovìdi se kempíøi viditelnì ulevilo a pøedal nám klíè è.32 od cabins.
Kdy¾ u¾ jsme koneènì našli èíslo 32, tak se na sousedním è. 33 rozlétly dveøe a vybìhla odtud takøka neodìná mladá dívka - „a móc hezká“! Za ní se vyøítily øvané nadávky v plynulé francouzštinì a je jen škoda, ¾e francouzsky nerozumíme „bo by zme se zasek èeho nauèili“! Jako teèka za øvaným slovním projevem nakonec vylétly z chatky za dívèinou touto sandálky. Dívka se zastavila, obula si sandálky, ale jakmile zjistila, ¾e se na ni díváme, odplula jako „labu»“, s hrdì vztyèenou hlavou! Patrnì do sprchy, neb si nesla ruèník...
Jo, jo, láska má rùzné podoby na celém svìtì, soudíme tak podle veèerního veselí a i pozdìjšího hlasitého vzdychání za paper wall chatky èíslo 33...
Po vstupu do cabins jsme se oba shodli na tom, ¾e urèitì stojíme v depozitáøi vlastivìdného musea, kde je shromá¾dìná vyøazená veteš, a ne v ubytovacím zaøízení. Patøilo by tam toti¾ veškeré vnitøní vybavení cabins (ostatnì i cabins sama). Omlácený nábytek - man¾elská postel s ošumìlým a flekatým potahem, kuchyòská skøíòka, ve které se nacházela  sbírka otluèených hrnkù rùzné velikosti a tvarù, nìkolik rùznobarevných talíøkù  opìt velikostí rùzných a jakýsi velký a rezavý hrnec. Zdejší  pøíborník pak obsahoval sbírku „všelikerých ale vesmìs rezavých nástrojù“. Všemu pak vévodil rezavý lavor s omláceným velkým d¾bánem na vodu. Obojí stálo na stole, u kterého byla pøistavena jen jedna, ale jak se ukázalo poøádnì  rozvrzaná a nepou¾itelná ¾idle! Zmiòovaná man¾elská postel byla tak nepatrných rozmìrù, ¾e nám pøipadala  vhodnou spíše pro man¾elský pár  menších liliputánù ne¾ pro nás – dìdoušky! Její pérová matrace navíc  vìrnì imitovala plavbu v moøských vlnách. Jakmile si toti¾ jeden sedl a nebo se pohnul, tak druhý vystoupal na vlnì matraèky vzhùru a potom zase klesal dolù. Pravda je, ¾e v noci plaval pøedevším Chuck. Jednak je o 15 kilo lehèí, ale urèitì také proto, ¾e je kapitánem námoøní plavby...
Tøešnièkou na dortu zdejšího noclehu byla  silnice, po které jsme pøijeli a která vedla celé tøi metry za plotem s nápisem „Holliday Park“. Vzhledem k tomu, ¾e špatnì spím, mohu pro místní aktivisty „Greenpeace“ doplnit noèní statistiku prùjezdù kolemjedoucích kamionù. Kdy¾ jsem si ráno spoèítal èárky, které jsem si dìlal v¾dy po pøejezdu kamionu, tak jsem zjistil, ¾e kolem nás projelo celkem 48 kamionù, tzn. ka¾dých 10 minut jeden…?! Ke š»astnému spánku mi chybìla u¾ jen dunící ¾eleznice nebo houkající parníky,  pøípadnì  troubící sloni... To vše za pouhých 26 dollars na hlavu a noc. Chuck o tom nic neví „bo zasek spal do rana jako zabity“! „Nemluv mi“?!, øíkal mi pozdìji udivenì u snídanì, v odpovìï na moje noèní historky – „nespavec jeden spavy“!
Pokraèování pøíštì…
Karel Jankù
* * *
Zobrazit všechny èlánky autora