Z bláta si život svůj uhnětem Název článku je maličko pozměněný Hrubínův verš. Na rozkazovací otázku, kterou si klade, jsem nikdy neměl odpověď - jsme děti svých osudů, nebo jsou nám dány určité talenty a co s nimi uděláme, je na nás? Ale otázka se mi zdá spíš zaměřena na oblast mravní: dovolíme, aby pudy a instinkty modelovaly náš život, nebo zvedáme výš a výše nebe?
První tři měsíce tohoto roku byly nabity fascinujícími událostmi: zimní olympijské hry v Pchjončeschangu v Jižní Koreji, bizarní každodenní představení ve Washingtonu, premiéra filmů o legendární rodině prezidenta Kennedyho a o nejvyšších představitelích katolické církve, z nichž jsem si vybral současného papeže Františka a život české uprchlické dvojice Elišky a Milana Crháka…
Zakladatelem obchodní a politické dynastie své rodiny byl Joseph Kennedy, muž nabitý ctižádostí nejen pro sebe, ale i pro své děti, zvlášť svého nejoblíbenějšího a nejstaršího syna, také Josepha. V době Mnichova byl americkým velvyslancem v Anglii. Těsně před začátkem války navštívil v Londýně spolu s americkým ministrem zahraničí Sumerem Wellsem Winstona Churchilla. Churchill měl v ruce sklenici whisky se sodou (a zřejmě několik sklenic už v sobě) a štědře nabídl sklenici whisky Kennedymu, o němž věděl, že nepije. A pak, když se ho snažili přemlouvat, že by měl vyjednávat s Hitlerem (Roosevelt totiž Kennedyho považoval za fašistu) se tak rozzlobil, že je prakticky vyhodil. Po vyhlášení války Spojeným státům Německem a Itálií Kennedy změnil názor a synové Joseph a Jack vstoupili do armády. Jack sloužil u námořnictva. Loď, které velel, byla rozříznuta japonským křižníkem, Jack byl zraněn, ale se svojí posádkou se přeplavil na malý ostrov a Jack se stal národním hrdinou. Joseph žárlil, přesunul se do Evropy.
Zakladatel dynastie, Joseph Kennedy a jeho žena Rosa měli devět dětí. Život mnohých z nich nebyl ani zvlášť radostný ani dlouhý. Syn John F. (Jack), který se stal jedním z nejmilovanějších amerických prezidentů, celý život trpěl různými bolestmi a nakonec byl usmrcen kulkou zákeřného vraha. Dcera Rosemary se narodila s mozkovým defektem a nepodařenou operací byla její duševní kapacita redukována na kapacitu pětiletého dítěte.
Hnětl Joseph Kennedy (zakladatel dynastie) svůj život z bláta? Jeho snaha přesvědčit Churchilla, aby jednal s Hitlerem, nezvučí kovem, ale nevidím spojitost mezi ní a osudy jeho rodiny, zvláště druhých synů, ale i dcery.
Daleko jasnější je případ jiného zbožňovatele majetku a moci, Donalda Trumpa. Jeho cesta k bohatství a moci by mu sotva vysloužila cenu příkladného podnikatele a politického vůdce, jeho vztah k ženě ("chytneš ji za "k", a když jsi hvězda, ona ti dá", obvinění 16 žen, že je "poctil" nežádoucí pozorností, šek na 130,000 dolarů ženě, která se živí režírováním filmů a také sváděním, s níž Trump měl údajně poměr, šekem, kterým se ji těsně před volbami pokoušel umlčet a který mu dnes ona nabízí vrátit, jestliže on jí dovolí zveřejnit informace o jejich vztahu. A nejvážnější prohřešek: zvláštní prosektor prošetřuje vztahy mezi Trumpovou volební kampaní a Ruskem (Trump jednak v Moskvě už od šedesátých let minulého století plánuje postavit hotel a jistě má i jiné obchodní zájmy) v souvislosti s ruským ovlivňováním amerických prezidentských voleb (Rusko a Putin jsou z podobné činnosti obviňováni i v jiných zemích včetně České republiky). Zhoršuiící se vztahy mezi Ruskem a Západem jsou ovlivněny vraždou způsobenou nervovým agentem zřejmě vpašovaným podle oficiálního prohlášení anglické předsedkyně vlády do blízkosti bývalého agenta současným ruským agentem. Její prohlášení bylo podpořeno prohlášením řady zemí, včetně Spojených států (prohlášení učinil americký ministr zahraničí jmenovaný Trumpem - Tillerton, dva dny později Trumpem propuštěný) a zvlášť výmluvně vyslankyně USA u Spojených národů, Nikki Haley. Trump se s řadou vůdčích politiků ozval až dva dny později. Ale teprve 15. března vyhlásil sankce, které na Rusko odhlasoval americký kongres a které měly být na Rusko Trumpem uvaleny nejpozději před půldruhým měsícem.
Možná typickou ukázkou způsobu Trumpovy práce je jeho akce uvalení tarifu na ocel a aluminium dovážených z jiných zemí včetně Kanady. Důvod? Tyto země podle Donalda Trumpa vyvážejí do USA víc, než od USA kupují. Jak k tomu závěru Trump dospěl? Když své rozhodnutí oznamoval, neznal fakta. Tak si je vytvořil. Jak později na televizi přiznal, na nesprávnost jeho informací ho upozornil kanadský ministerský předseda Justin Trudeau (Kanada a Velká Británie více z USA dovážejí než do USA vyvážejí).
Za zmínku stojí, že Trump strávil den nedávných voleb ve volebním distriktu Pennsylvanie agitací pro republikánského kandidáta na úřad poslance (v loňských prezidentských volbách tento distrikt vyhrál rozdílem 22 bodů). Nezdá se, že prezidentská podpora republikánskému kandidátovi pomohla. Volby vyhrál jeho demokratický soupeř.
Donald Trump je člověk vybavený ohromnou energií, pracovitostí a řadou důležitých schopností. Je také prosáklý nenasytnou ješitností a ctižádostivostí, které mu dovolují vidět sama sebe jako největšího amerického prezidenta schopného řídit celý svět, jako brilantního řečníka - před několika měsíci oznámil, že mexický prezident a skautský vůdce mu volali, aby mu gratulovali k nejlepší řeči, jakou kdy slyšeli - oba prohlásili, že s ním nemluvili. Pravda jako mravní koncept pro něj neexistuje. Myslím si, že si svůj život uhnětl z bláta.
Život naštěstí není tak temný, jak by Trumpův svět naznačoval. Měl jsem možnost na televizi pozorovat pěkný výsek nedávných olympijkých her, na kterých stovky mladých a nadaných mužů a žen jako v slavné éře antického Řecka, přišly soutěžit o prvenství ve svých disciplinách. Všichni z nich ulili své životy z nejvzácnějších kovů: svých talentů a z vůle vydupat ze svých kostí a svalů výkony, jaké svět dosud neviděl, výkony, jež budou zaznamenány pro věčnou paměť lidského rodu. Z těch stovek atletů jsem vybral tři jména: kanadskou dvojici krasobruslařů - Tessu Virtueovou a jejího partnera Scotta Moira, a českou lyžařku Ester Ledeckou.
Začnu mladičkou Ester Ledeckou (navzdory tomu, že je jí teprve 22 roků, shromáždila záviděníhodnou sbírku medailí). Na letošní olympijské hry jela s úmyslem soutěžit ve dvou disciplinách. A i když jí to každý rozmlouval, Ester ve dvou disciplinách soutěžila. A v obou vyhrála - jako první žena v historii - zlatou medaili. Nejdříve na lyžích a o pár dní později v obřím slalomu na snowboardu. Vím, že ji doma oslavovali. Ale i pro nás (a někteří z nás už žijí mimo rodnou zemi sedmdesát roků) každý význačný úspěch zvláště mladých lidí cítíme jako rozkvetlé ráno v kousku země, kde jsme prožili své dětství a mládí.
Tessa Virtueová a Scott Moir získali zlatou medaili ve volném tanci. Ačkoliv výkony v krasobruslení byly všeobecně vysoké úrovně, od začátku jejich programu jsem cítil, že jsem svědkem něčeho jedinečného nejen pokud šlo o bruslení a choreografii jejich programu, ale i o něco lidsky krásného. Z jejich vztahu vyzařovala vzájemná hluboká úcta, která programu vdechla atmosféru tajemství a vznešenosti lidského údělu. Aniž bych věděl proč, v hlavě se mi vracela slova Tomáše Masaryka: "Věčné věčnému nemůže ubližovat". Snad to bylo proto, že jsem ve výkonu a vztahu Tessy a Scotta cítil závan věčnosti.
Papež František zvolil své papežské jméno pravdivě. Málokdo byl věrnějším následovníkem Ježíše než Francis z Assisi. Na cestě do Vatikánu po zvolení papežem si nesl svoje zavazadlo, namísto oficiální papežské rezidence se usadil v bytě pro hosty. Kolik vedoucích osobností navštívilo v současné době Sýrii?
Víra - ať věříme nebo nevěříme (pro obyvatele této planety je těžší nevěřit než věřit: jak vysvětlit existenci a řád Vesmíru s miliony hvězdných soustav existující miliony roků bez zásahu sil, které se vymykají našemu poznání?). Je něco v nás, co se zdá urputně hledat důkazy, že jsme děti boží: když mi bylo třináct let, strávil jsem část jedné noci, kdy hřměl hrom a blesk rozčesával oblohu, běháním po kopcích, do nichž je zasazena moje rodná vesnice, a voláním do oblohy: "Jest-li jsi, tak mne zab..." Za jistotu, že nad námi bdí Bůh, jsem byl ochoten dát svůj život. Nezabil - jistě měl na starosti důležitější věci, než výzvu venkovského studentíka.
Můj náboženský pohled - se zastávkou u Husa (jehož boj o pravdu jsem nikdy nepřestal obdivovat) přecházel časem do filozofického, až jsem nakonec přijal další Masarykův postřeh: Všecko, co potřebujete vědět, je, že Bůh je láska.
Film, který v kinech i jinde o současném papeži běží, nese jméno: "Nejmocnější muž světa - jeden apoštol a 1.2 miliardy následovníků" - záleží na definici slova "nejmocnější". Po mém soudu papež František patří mezi muže, kteří si svůj život ulili z kovu.
Eliška a Milan Crhákovi Tuto uprchlickou rodinu z Československa znám tak dlouho, že už se skoro nepamatuji, kdy jsem je neznal. S oběma jsem také hrál divadlo - hlavně s Milanem: když začaly děti chodit, Eliška rozhodla, že děti mají přednost. Milan hrál dál - a díky za to. Jeden z jeho velkých výkonů jsem vzpomněl v recenzi Shakespearovy Komedie plné omylů. Začnu hned ze začátku recenze: Klobouk dolů před Shakespearem, Hamvašovou a souborem Nového divadla. Bravo, Milane Crháku..., která vyšla v CzechFolks 9. května 2012: "Všimněte si, prosím, nejdůležitějších postav, mezi nimi jsou zvlášť důležití: vévoda efeský (hraje ho s velkolepou vpravdě lidovou drsností Milan Crhák, který, když zjistí, že kurtizána ztvárněná neodolatelně a k tomu s kouzelným slovenským přízvukem...,.Zuzana Matějkovičová, není na jevišti, zařve do hlediště: "Kde seš, ty couro...marš na jeviště" tentýž Milan Crhák, který před rokem nebo dvěma byl prakticky prohlášen po desetiměsíčním pobytu v nemocnici za mrtvého - a takový výkon - bravo, Milane."
Těch deset měsíců v nemocnici a co pokračovalo - i kdyby nebylo nic jiného - by v pamětní knize této rodiny mělo být zaznamenáno zlatým písmem: každý den Eliška strávila jeho větší část návštěvou Milana v nemocnici, a když lékaři začali naznačovat, že pro Milana udělali všecko, co je v lidských silách a že přišel čas, aby šel domů, v Elišce se probudila bojovnice hrdinských rozměrů. A zvítězila. Eliška a Milan si své životy ulili z nejvzácnějšího materiálu: lásky. Do jejich nového domova severně od Midlandu, kam se nedávno odstěhovali za jednou ze svých dcer, jim posílám pozdravy a přání dlouhého a laskavého stáří.
Josef Čermák
* * *
Foto Věra Kohoutová (vk) a John Crhák (klanecka)
Fotografie Trumpa: https://listovative.com/ Zobrazit všechny články autora
hlediště: "Kde seš, ty couro...marš na jeviště" tentýž Milan Crhák, který před rokem nebo dvěma byl prakticky prohlášen po desetiměsíčním pobytu v nemocnici za mrtvého - a takový výkon - bravo, Milane."